Když pominu ostatní lákadla závodu, od loňského roku je totiž tak trochu i mou srdcovkou. Z mého běžeckého parťáka se právě tady stal můj parťák i do života. A jak jinak lépe oslavit tohle „výročí” než tím, co nás oba baví a vlastně i spojilo, že?

Když jsme se v sobotu krátce před devátou hodinou ranní postavili ve ski areálu Sv. Petr na start, na rozdíl od předchozího roku se z nebe nevalily provazy vody a teplota také o něco více připomínala léto. Možná i vlivem toho byla účast na obou distancích, 50km i půlmaratonské, rekordní a kdo zaváhal s registrací, na místě už nepochodil. I na trase to bylo znát – ať už ještě větším špuntem krátce po startu, kde se odbočuje na užší Mechovou pěšinku, tak i míjením se s ostatními běžci na trase. Loni to byl spíš takový sólo běh, kdy si člověk připadal jako jediný blázen v celých Krkonoších, co v tom nečase pobíhá po kopečkách, zatímco ostatní sedí v teple doma.

Ale zpět na start. Než se rozezněly tóny známé znělky z Krkonošských pohádek, pod startovní oblouk nás žene Dan Nekonečný s opravdu nekonečným songem, pak desetkrát odbije zvon a hurá vstříc sjezdovce.

Rovnou nasazuji do akce hůlky, ostatně první kilometry jsou téměř jen a jen o stoupání: na Pláně, podél Klínovek až pod Stoh – a pak hned všechny ty nasbírané výškové metry seběhnout dolů zpět do ski areálu. Zatímco někteří tu valí v tempíčku začínajícím trojkou, já se držím svého bezpečného tempa, kdy ještě mám aspoň trochu jistotu, že se v další vteřině nebudu válet na zemi, nedejbože ze stráně dolů.

Ne, seběhy nejsou mou silnou stránkou.

První občerstvovačku jen míjím a doháním tak Honzu, který si, narozdíl ode mě, dává seběhy na pána. Obecně se na občerstvovačkách snažím zdržovat co nejméně – doplnit vodu, spíš jen výjimečně něco drobného zobnout a jede se dál. Výběr, čím doplnit energii, je navíc na K50 docela omezený, takže není důvod setrvat déle a raději vyrážím ukrajovat další metry z té štreky, co nás ještě čeká. Joo, kdyby byl třeba takový meloun…

Podél Dolského potoka nás v protisměru míjí ti nejrychlejší z jednadvacítky, kterým zbývá do cíle už jen pár kilometrů, a já prohodím, proč taky nejdeme tu kratší trasu.

„Já nevím, tys nás přihlásila.”

Hm, pravdu má ten chlapec. O tom, že to startovné ode mě dostal jako dárek, raději také pomlčím. Ale tak od začátku jsme to oba brali spíše jako výlet, přežít a ideálně i užít, navíc obecně nejsem moc závodní typ a tyhle akce beru spíše jako zážitek, takže hlavně se nějak rozumně dostat do cíle.

Když se tedy u hotelu Horal rozděluje trasa padesátkařů a půlmaratonců, ani jednoho z nás nenapadne to stočit na kratší variantu. V tu chvíli máme v nohách nějakých 18 km a 900 výškových. A je to už docela cítit.

Jestli něco fakt nemám ráda, jsou to mírná, ale dlooouhá, táááhlá stoupání, která se člověku snaží namluvit, že je to přeci jen taková nakloněná rovinka a měl by ji běžet. Tak přesně takhle se tváří Dřevařská cesta k Bílému Labi. Ale bacha, je to past! Vidina, že tu strávíme více času kvůli chůzi, však taky není zrovna příjemná, proto Honzovi navrhuji, že si zahrajem hru “Teď” a “Stop”, při které vždy jeden z nás vyřkne „povel” a dle toho střídáme poklus s chůzí.

I tak je to nekonečné jako ty rytmy od Nekonečného na startu!

Nicméně víc než polovina celkového stoupání je za námi, a když to srovnám se závodem v Rakousku tři týdny zpátky (parametry 54 km a 3 400 výškových metrů), který byl opravdu spíš chodecký než běžecký, protože terén jinak nedovolil, krkonošské stezky jsou proti tomu poměrně běhavé. Užší cestičky s kameny a kořeny se střídají s pohodlnějšími širšími – a kilometry docela ubývají.

Po seběhu z vrcholků zpět do Špindlu následuje nejprudší stoupání po sjezdovce, a pak až na Medvědín. Loni se tu Honza pěkně potrápil, právě na tomto stoupáku ho chytly silné křeče. Naštěstí není nic, co by moje naditá lékárnička nevyřešila, mastička zabrala, do ruky dostal moje hůlky (letos už si vzal dobrovolně svoje) a ťapalo se dál. Tentokrát už jen fakt ťapalo – dva roky zpět jsem tu měla nějaké záchvěvy popobíhání, taky pak ten cílový čas vypadal jinak, ale kdeže ty časy jsou.

Poslední občerstvovačka, po krátkém seběhu i poslední větší (ale o to nechutnější) stoupání Bucharovou cestou a pak už jen dolů do Špindlu.

Do cíle dobíháme s Honzou ruku v ruce po šesti hodinách na trase, v nohou 50 km délkových a skoro dva kilometry výškové. Pravda, už jsem to měla rychleji. Dokonce i loni, kdy podmínky opravdu nepřály a zdálo se mi, že jsme tehdy měli víc šnečí… ehm, řekněme opatrnější, tempo. Ač bylo více chodeckých pasáží, byl čas o pár minut lepší. Ale kdo by to řešil. Hlavně že jsme v cíli ve zdraví.

Počasí také vyšlo pěkně, co více si přát. Navíc tenhle závod (a vlastně i jiné) jsou pro mě už o něčem jiném než jen o čase nebo umístění ve výsledovce. Příroda, hory, atmosféra, setkání se známými, ten boží pocit poté, když se vyvalíte do trávy a můžete jen sedět, koukat, nic nedělat (tedy pokud zrovna počasí přeje)… Kdo zažil, ví, kdo nezažil, měl by zkusit. Je to skvělý.

Když jsme tu navíc loni, zmoklí do poslední nitky, s Honzou společně probíhali cílem a moderátor z legrace prohodil, že jsem si cestou odchytla sparinga a kdo ví, jestli třeba spolu nepoběžíme i dál než jen do cíle K50… Kdo by to tehdy tušil, jak moc měl pravdu!

Tak zase za rok? Kdo ví. Ale jestli jste doteď váhali, jestli si Krkonošskou 50 (nebo alespoň některou z kratších tras) zaběhnout, za sebe můžu jedině doporučit!

Kompletní výsledky: https://tech.orgsu.com/Site/SG/3