Nyní, se zkušenostmi z dvouměsíční přípravy dle instrukcí Adaptivních závodních tréninkových doporučení, co bych poradil jiným, kteří také přemýšlejí o tom řídit svou přípravu na vybraný závod čistě podle gadgetů a dat?

Vraťme se ale nejprve do sobotního večera. Desítka v centru Prahy ukázala, jak moc vysoko a po dlouhou dobu drží lidé z RunCzechu laťku kvality. Fakt to byl úžasný zážitek se startem i doběhem v nádherné scenérii historické části města. Pravda, teploty na slunci přes 30 stupňů dávaly jasně najevo, že sny o osobních rekordech budou záhy po startu iluzí, a tak se také v drtivé většině případů stalo. Ani tuny dlažebních kostek nenahrávají souvislému běžeckému kroku. Takže můj výsledný čas 45:23, byť je hodně za vysněným časem pod 44 minut, beru jako dobrý odrazový můstek pro další trénink.

V minulém díle jsem líčil, že podle HRV se v těle něco děje, co úplně nepodporuje dobrou regeneraci. Chvilku to vypadalo, že úlevy v tréninku pomohou vrátit křivku do přijatelného pásma, ale i dny před samotným závodem přinášely v tomto spíš zklamání. Byl jsem z toho celkem přepadlý, protože subjektivně jsem se cítil v pohodě, rozhodně žádný příchod infekce nebo něco podobného, na závod se docela těšil (i přes předpověď veder), ale predikce výsledného času se prostě dál držely hodně přes zadaný cíl 44 minut. Ta lepší někde na 44:30, pokud by počasí bylo ideální, ta zahrnující předpověď počasí v době startu šla dokonce na 45:35. Jediné, co mne napadá, zda se na HRV nepromítal i stres z blížícího se závodu! I když to by asi indikovala metrika Měření stresu, která ale nic zásadního nesignalizovala. Babo, raď…

Rozhodl jsem se přes to všechno to zkusit a nastavil si tempo na čas 44 minut. V průměru to mělo být 4:23/km, ale využil jsem garminovské funkce PacePro, která zohledňuje výškový profil trasy, a nechal si trať rozfázovat elektronicky. Trochu mne zaskočil pokyn běžet první kilometr za 4:07, ale pak jsem se lépe podíval na profil trasy a opravdu – hned po startu se skoro pořád klesalo.

Udivilo mne, že s nahlášeným cílem 44 minut stojím v sektoru B, tedy zhruba 20 metrů od startovní čáry. To se mi na velkých závodech povedlo jen jednou, kdysi v Berlíně, kde si tehdy moc na koridory nehráli a já prostupoval polem skoro až za tehdejšího světového rekordmana Haileho Gebrselasieho. Tady v Praze mi bylo trochu smutno, že nemáme širší pole silných hobíků. Sice bylo na startu pět tisíc lidí, ale v cíli šlo pod 40 minut jen 150 borců, méně než loni.

Když mi někde kolem třetího kilometru začalo tempo padat pod 4:30/km, bylo jasné, že dnes to fakt na 44 minut nebude. Ale po dvou měsících usilovné přípravy ve vedrech jsem prostě měl odhodlání se porvat aspoň o dobrý výsledek, který by mi nevzal chuť do dalšího systematického běhání. Pomohlo i to, že mne v jednu chvíli dohnali vodiči na 45 minut a aspoň na chvíli jsem se hecnul do vyššího tempa.

Naopak mne sejmuly kostky, kterých bylo po trati fakt moc. Člověk se jim snaží vyhnout a uhýbá z ideální trasy (ne nadarmo mi hodinky naměřily nakonec 10,11 km), to taky na náladě nepřidá. Ale jinak to byl moc fajn závod, desítka vždy rychle uteče a tolik se při ní nevytrápíte jako v případě delších závodů, kde těch krizí a hluchých míst bývá více.

Vynechával jsem občerstvovačky a pořád v hlavě nesl původní plán zrychlovat v posledních dvou kilometrech. Hodně mentálně pomohly tréninky tempa a sprintů v přípravě (zejména jejich závěry), které člověka učí zabrat, i když už nejsou nohy úplně nabušené. Tam, kde ostatní vadli, jsem ožíval. Naprostou špičkou pak byl vběh do Revoluční, kde stál Jirka Homoláč a hrozně nám všem fandil. Neskutečný moment, ten kluk lidsky vyzrál, a i kdyby už nikdy nic sám nezaběhl, pro mne bude osobností par excellence. Vždyť kdo z eliťáků jde po závodě aspoň zatleskat nám, jejich stafáži? Jirko, paráda!

Poslední kilák jsem měl za 4:16, poslední stovky metrů se řítil dokonce tempem 3:15/km, což dává šance, že za lepších podmínek zvládnu ještě lepší čas. A o to mi šlo, když jsem si celou tuhle přípravu plánoval – dostat se v 51 letech zpět do formy, znovuvybudovat sílu a rychlost (v rámci možností) a stavět na ní v přípravě na mnohem delší běhy, včetně horských ultra.

GARMIN FÉNIX 8

Dlouho očekávaná novinka je tu! Prémiové, chytré GPS hodinky s vysokou odolností a dlouhou výdrží. Elegantní vzhled, všestranné sportovně-outdoorové využití. Pokročilé tréninkové funkce, vestavěný mikrofon a reproduktor, integrovaná LED svítilna a nově i potápěčské funkce.

Uvidím, jak se po závodě začne hýbat ona HRV, jak se oklepu z únavy. Asi zkusím i Běchovice. Tam bude určitě chladněji, a byť je tam Hrdlořezák a měří to o 30 metrů víc, třeba z toho bude ještě lepší výsledek. Ono číslo 44 minut jsem nebral fatálně. Pořád věřím, že dalším tréninkem se mohu ještě posouvat i rychlostně. Důležité je, že zdraví slouží, běh i pestrý trénink mne baví a účast na závodech, když vám to běhá, je fakt o tři levely zábavnější než tam chodit jen tak.

Slíbil jsem shrnutí, jaké to bylo trénovat výhradně s AI koučem v hodinkách. Zkusím i přinést pro a proti, když se řídíte výhradně hodinkami, nebo když máte po ruce zkušeného trenérského matadora. Tento seriál rozhodně nebyl o obhajobě hodinek, spíš experimentem, kam to povede, když se svěříte do “rukou” čistě algoritmům.

Překvapilo mne, že to nebyl průser. Čekal jsem to o hodně horší. Hodinkové tréninky se poslední roky strašně zkvalitnily. Pokud jim nezadáte vysloveně nesmyslný cíl, šance na zdolání vysněného času je velká. Nebo se mu aspoň přiblížíte. Argumenty, že sporttestery hobby běžce zničí, považuji za nesmyslné. To vás spíš zničí někteří kouči, kteří si z vás udělají prostředek pro naplnění osobních ambic. Kolik borců už neběhá, protože je hloupí kouči utavili a běh jim znechutili!!!

Pokud vysloveně nenarazíte na špatně měřící hodinky, zvládnete je nosit 24 hodin na ruce a snažíte se dodržovat tréninkové dávky, je velmi reálné, že uspějete. V čem je rozhodně lepší využít služeb zkušených borců, je samotné nastavení cílů. Některé jsou vyloženě nesmyslné a protichůdné. Chci se zlepšit na desítce a současně natrénovat na Spartathlon je něco, kdy by i levné hodinky měly říct, ať je raději zahodím, že to je blbost a s tím mi pomáhat nebudou.

Hodinky vám ani nenahradí kouče, co se týče sociálna. Zatím jsou velmi studené, nedávají skoro žádnou zpětnou vazbu, dokonce mi ani neavizovaly změnu tréninku, když dospěly k nutnosti jeho korekce. Stalo se mi, že jsem měl ráno vyběhnout s hlavou nastavenou na sprinty a ony mi místo toho řekly, že ne, že jen základní tempo. Zjistil jsem to až v momentě vyběhnutí. Byl by problém to zahlásit třeba po probuzení?

Vůbec – na komunikaci by měli výrobci hodně zamakat. Kdo sleduje všechny ty chatboty, co dnes umí, a jakou datovou bázi má právě třeba Garmin, vůbec nechápe, proč tak drahé hodinky komunikují jak osmibitové počítače z osmdesátých let. Už to není ani scifi představa, že mi sporttester řekne: “Hele, na Birell GP bude vedro, tam si osobák neuděláš, nechceš raději běžet o týden později v Prievidzi? Taky to je rychlá trať, budou dobří soupeři a předpověď je o 10 stupňů níže.” Do té doby mohou lépe odůvodňovat svá doporučení, kárat za chyby, ptát se a opětovat. Hlasem. A třeba nějakým animovaným koučem. Bylo by to milé a v pohodě realizovatelné.

V čem mne naopak Garmin nadchnul, byla jeho reakce na nedobrý vývoj HRV. Prostě se mi toho v životě během srpna asi nakupilo více a centrální nervová soustava začala vysílat tiché signály, abych to nepřeháněl. Hlava byla přitom silná, nic nenasvědčovalo tomu, že se něco děje. Tréninky jsem odběhával dle zadání a bez nějaké super únavy. Ale hodinky řekly ne a promptně měnily tréninky a indikovaly vysoké riziko neúspěchu. Kdybych se spoléhal na distanční trénink s živým koučem, úplně bych jej mátl zpětnou vazbou, že jsem v pohodě. Za mne tedy ideál, když kouč vidí i moje skryté metriky a může buď povzbudit, nebo uklidnit, nebo pomoci přenastavit cíle, než se tělo zmátoří.

Živý kouč vám určitě poradí s jídlem a pitným režimem. Tohle prostě hodinky (zatím) neumí. Kdo sleduje vývoj zdravotních gadgetů, pochopí, proč přidávám to slovo zatím. Fakt si myslím, že jednou bude samozřejmostí, že běžec gadgety má při sobě a cení si jich. Už nyní jsou fajn zdrojem informací a motivace, zvlášť když nemáte možnost běhat v partě kamarádů. Stejně tak oceňuji, že mi ukládají tunu dat pro pozdější analýzy. Kde jsou ty doby, kdy jsem si to vše psal do notýsků a samozřejmě ztratil. Zkoušel jsem si zrekonstruovat data o prvních letech svého běhání, kdy jsem si udělal dosud platné osobáky na všech distancích. Chtěl jsem si porovnat přípravu dnes a tehdy, rozdíl skoro 20 let. Ale nepovedlo se. Dneska není problém přecházet i mezi značkami, a mít data třeba někde u třetí strany. V tom je svět digidat skvělý!

Nyní mne čeká rozhodování, jak s během dál. Rychlé běhy na kratší distance mám fakt rád. I mne baví pestřejší trénink. Byť jsem běhal skoro denně, většinou jsem byl do hodiny zpět. Shodil jsem a skoro mne opustily nepříjemné bolesti v kříži. Nezadýchávám se při chůzi po eskalátorech. Naučil jsem se i pomalé chůzi se psem, na regeneraci. Paráda!!!!

Ale stejně tak bych si rád zaběhal někde v Alpách, protože se mi tam vždy moc líbilo. Takže asi budu natahovat distance, popojíždět autem někam blíž k horách a lesním cestám a zaběhnu si některé domácí závody, po kterých jsem roky (bez fyzičky) jen pošilhával. Určitě si chci vybudovat partu podobně postižených kamarádů, protože to je úplně nejvíc.

Díky všem, kteří jste mne sledovali! Snad se mi podařilo i předat zajímavé tipy na skryté funkce, jež Garmin nabízí. Je jich opravdu dost!