Možná to znáte, někam přijedete a jste tam jako doma, jako kdybyste tam už někdy byli. Je tam sice jiná kultura, jiní lidé s jinými zvyky, ale vám to všechno připadá příjemné a přirozené. Takhle jsem si před patnácti lety zamilovala Nepál. Tak, že o rok později jsem tu byla zase.

Od té doby jsem projela spoustu zemí, kde se mi také líbilo, ale Nepál je cosi jiného. Vzpomínám na štíty hor, které vidíte až když zakloníte hlavu, na usměvavé nosiče s obrovskými krosnami, na karavany rohatých jaků se zvonci na krku (hlavně je nepotkat na mostě!), na úžasnou místní kuchyni (nikde na světě mi tak nechutnalo). A taky vzpomínám na našeho tehdejšího průvodce, který nás, vyjukané trekaře – nováčky, omračoval vysokohorskými historkami. Také padlo, že trek, který my jdeme dva týdny, se tady běhá a ti místní borci to stihnou zpátky do Namche Bazaru za pět hodin. Tenkrát jsem tomu věřila asi tak jako existenci Yettiho.

Po letech jsem propadla maratónské trati a na tuto historku jsem si nejednou vzpomněla. Ukázalo se, že ten maratón opravdu existuje a jmenuje se Tenzing Hillary Everest Marathon a běhá se vždy 29. 5. – na počest prvního výstupu na Everest.  Přihlásit se není problém, účastníků bývá kolem 130, přičemž cizinců tak 30 a pro obtížnost akce není žádná tlačenice. Už když vyplňuji registrační formulář, tak se těším – zase uvidím Káthmandú, Namche Bazar, Tengboche, Gorak Shep, jak se to tam asi změnilo? Doprovod mi dělá můj manžel Libor, snad se mu tam bude také líbit. 

Brzy si uvědomuji, že sice uvidím Nepál, ale nejedu tam na obyčejný trek, natož na  rekreaci. Začíná usilovný trénink, a to především v terénu a za každého počasí. Běžkaři v Jizerkách se asi hodně divili, když vyráželi ráno do hor a já jsem už běžela zpátky z ranního tréninku. To mi hodně pomohlo, běh ve sněhu, za mrazu, někdy za deště, prostě každý víkend brzy ráno ještě před lyžařskou túrou. Po zimě běhám dál, kopce, terén, v zimě, dešti, vedru. Je 11. května 2008, zítra odlétám, ale dnes ještě musím stihnout Pražský maratón. Mám čestnou funkci vodiče, tj. člověka, který určuje tempo na předem stanovený čas 4:15 hod. Nikdy bych nevěřila, jak je to těžké běžet přesně na čas. No nic, v letadle bude čas na odpočinek. 

Lety mi nevadí, ani ty dlouhé, než se vyspím, jsme v Káthmandú. Tím, že  jsme účastníky maratónu, patříme do skupiny běžců, která půjde na start do Everest Base Campu společně. Od této chvíle jsme členy 30členné mezinárodní skupiny (Indové, Američané, Rakušanky, Nizozemci, Dán, Němci, Angličané, Novozélanďané, Australan, Kanaďan, Švýcar, Japonci – a my dva Češi). Když zjišťuji, že spíme ve stanech s tlustou karimatkou, máme třikrát denně jídlo, nosiče, průvodce a lékaře, mám pocit, že jsme se ocitli v pětihvězdičkovém hotelu. 

Organizace a zabezpečení opravdu funguje skvěle. 16. 5. odlétáme letadlem do Lukly – 2 800 m.n.m. Let maličkým letadlem a přistání proti skále je adrenalinovým zážitkem. Jsem v horách, tady to znám, známé vůně, známé pohledy. Ačkoliv je volné odpoledne, po chvíli vyrážíme s Liborem „na vycházku“. Hned na poprvé se mi povedlo vycházku protáhnout na 3,5 hodiny s 400metrovým převýšením (na kopce je třeba si zvykat hned od začátku). Naše vycházky v dalších dnech byly obdobné, jinými slovy jsme vždy ušli polovinu cesty dalšího dne. Zatímco zbytek výpravy ležel obvykle ve stanech, my jsme trekovou trasu nachodili skoro dvakrát. 

pokračování za týden