Vybíhám první den dovolené ráno podél pláže a už po dvou kilometrech je mi jasné, že naběhat zde desítky kilometrů za týden nebude snadné. Na severu panuje velké vlhko, které během dne rychle vystřídá teplota nad třicet a od moře i hodně svěží vítr. Zkouším se odklonit od betonové cyklostezky kopírující pobřeží a hlavně řadu hotelů, penzionů, domů a obchůdků. Běh v písku je sice romantický, ale dřina až hrůza!

Potkávám během dopoledne desítky běžců všech vyznání. Slečinky s kablíky z uší a tupým výrazem v tváři, zásadně nereagující na pozdrav. Ale i německé lojfry, z nichž koukají tisíce naběhaných kilometrů a kteří radostně opětují pokynutí rukou. Musím překonat krátký úsek po silnici, ale metrový pás pro cyklisty a běžce připadá našinci jako z jiné planety. Rovněž chování řidičů je od základu odlišné: přestože je místa dost, všichni přibrzdí a předjíždějí až v momentě, kdy se uvolní protější pruh.

Druhý den mne láká velký park, o kterém se dočítám, že funguje hlavně jako rezervace pro ptáky. Je obehnán plotem a vrata jsou otevřená jen do šesté hodiny večerní. Je skoro sedm, ale nedá mi to a využívám toho, že je i tak otevřeno a pomalu přicházím ke zřízenci, který právě krmí seběhlé divočáky (za plotem). Mávám na něj rukou a zvolám „ola“ a jasná odpověď mi dává najevo, že moje pozdní návštěva není na obtíž. Rozbíhám se směrem, kde tuším skaliska nad mořem. Je pořád vedro a fungl nové boty rychle chytají cihlově červený prach cesty. Cikády všude okolo připomínají spíše zvuk motorových pil. Musím zpátky, bojím se abych nezabloudil, protože jsem v parku dost často nazdařbůh odbočoval.

Vrata již byla zavřená, ale na jednom konci povalený plot je známkou, že i místní nemají rádi oplocená území…

Přišel den, kdy se rozhoduji podniknout delší výběh. Beru si do ruky láhev s ionťákem, pro jistotu i sporttester s GPS a funkcí návrat do místa startu, a vybíhám pomalým tempem, přičemž poctivě po každém kilometru dávám lok tekutiny, protože slunce hodně pálí. Působím na široké silnici jako přízrak, tak daleko od pláže se obvykle běžci-turisté nepouštějí. Opět kvituji s povděkem velice ohleduplné chování řidičů. Jestli se o jižanech říká, že jsou horkokrevní, našim řidičům bychom asi naměřili teplotu kolem padesátky!

Dobíhám k moři asi deset kilometrů od svého dočasného bydliště. Smočím kšiltovku a otáčím se zpět. Podle pozdější analýzy dat ze sporttesteru běžím neuvěřitelně konstatním tempem (bez ohledu na zvlněný terén…). Od loku k loku. Zvláštní je i to, že ač je Mallorca všude pokryta prachovým pískem, sliznice nosu zůstává po celý pobyt čistá.

Okolo sebe vnímám palmy, vonící jehličnany, citrusy i kleč zpestřující jinak spíše vyprahlou zemi. Rozhodně místo pro teplomilné běžce!

Mallorca je místem, které by stálo zato proběhnout sem a tam. Nehustá síť silnic, navíc všudepřítomné ekostezky plné pravých úhlů, jak kopírují malá políčka a zahrady. Nedá mi to a natáhnu ruku skrz plot pro dozrálý pomeranč. Nevypadá hezky, určitě by nesplnil EU normu… Ale vnitřek je na míle jinde od toho, na co jsme zvyklí u importovaných kusů. Mnohem sladší! Dokonce i citron se dá sníst bez sevření čelisti :)

Týden končí, 55 km na sporttesteru dokazuje, že mne zde běhání chytlo bez ohledu na tropické teploty. Krajina Mallorcy asi není ničím unikátním. Vegetací je například Madeira o koňskou délku napřed. Ale i tak se dá říci, že počet česky hovořících běžců se zde bude rok od roku zvyšovat. Jdu hledat, kdy se zde běží nějaký maraton…