---

Jako by nebyly jiné sporty (co vyjížďka se mnou na kole, ha?), jakoby nebylo krásných knih, výstav, filmů. Co přátelé? A co nedodělaný byt? Na izolaci koupelnového koutu čekám již přes rok, na pokládku balkónu nemluvě a co malování? Už by to fakt chtělo změnu, mezi těmi bílými stěnami si připadám jak v nemocnici, kterou nesnáším. 

Jasně, jasně, můžu být ráda, že má nějaký koníček, že nechodí do hospody, ani za ženskýma (trochu smutná útěcha, ne?). No fajn, ale co třeba zamakat víc na sobě, co se týče nejen psychického stavu, ale i pracovních dovedností, pokusit se najít lépe placenou práci? Jo, jenže to by musel studovat, aspoň tu angličtinu, ale na tu pro běhání nezbývá čas, že? Že kdybychom měli už děti, že by se tak neštval, jooo, tak na tyhle kecy neskočím! Život není jen o dětech… Jen kvůli tomu, aby přestal s huntováním svého těla si uřvané děcko na krk neuvážu…

Co mě na tom jeho extrémním běhání žere asi nejvíc? No asi to, že bych s ním v týdnu chtěla trávit více společného času, ať se to již týká zábavy, sportu nebo zvelebování bytu. A proč já s ním nejdu běhat? 

Ale já s ním jdu běhat, jenže se nemusím štvát zrovna dvě hodiny v kuse a navíc do kopce. Přežiji jogging, tak cca 40 minut mi bohatě tohoto nudného sportu stačí. Dávám přednost raději volejbalu nebo jiným míčovým hrám. Nebo společné jízdě na kole (či na kolečkáčích), ale ne po blízké Modřanské rokli a Kamýku, jak mi snad každý týden nabízí, ale vzít pěkně kolo do vlaku (na auto jsme si totiž ještě nevydělali) a jet třeba do Rokycan a tam si udělat okruh. Jenže to není možné, protože v ten den má zrovna trénink…

Jojo, takto bych mohla pokračovat dál a dál, ale nebudu, protože i když mě občas děsně se svým extrémním běháním štve, je miliónový. Doma s běžnými pracemi pomáhá, jak může (často maká doma víc než já), o psa i o mě se stará, seč mu síly stačí. A aby jen seděl doma a čuměl na bednu, například na fotbal či podobně, to by mě štvalo ještě víc a za chlapama bych začala z toho lítat asi já, takže – jen ať pěkně běhá…

A já jen musím najít něco, co mě bude bavit stejně jako jeho běhání – a o tom to celé je! Není chyba totiž v něm, ale ve mně… My ženy se jen málokdy pro něco dokážeme opravdu tak nadchnout jako muži. Prostě ten smysl života já potřebuji hledat někde jinde než v běhání… V něčem pro mě o něco smysluplnějším – ale bacha, samaritán rozhodně nejsem!

Hedvika Šebková