Nejvíce mi pomáhá babyjogger a hlídací babička. Obecnou vytrvalost, výklus nebo opravdu hodně lehký trénink se mnou téměř pravidelně absolvuje i nejmladší člen rodiny. Ve formulce jezdí od svých pěti týdnů. Koupi vozíku jsem zvažovala ještě před jeho narozením – byla pro mne priorita užít si děťátko a nezanedbat trénink. A vůbec nejsem „procházková" mamina, proto volba padla na nejsportovnější model. Na pochůzky po městě mi jinak stačí docela malý kočárek za přibližně čtvrtinovou cenu. Milým překvapením bylo i to, že formuli vytáhnu do schodů i do MHD daleko snadněji než klasický kočár a také na něj více naložím, je-li třeba.

Hlídací babičku si pak šetřím na tréninky na dráze, tempa atd., nebo pokud je opravdu škaredé počasí. I tak je docela vytížená. A pokud neměla čas a venku padaly trakaře, našla jsem si fitko s hlídací tetou.

Pokud se týká regenerace, chodila jsem na masáže za svou téměř „dvorní" terapeutkou Gábinou. V relax-centru se však mlaďouškovi dlouho nelíbilo a čím byl starší, tím méně bylo pravděpodobné, že by spal a my měly klid. Tak Gábina chodí za námi domů, Mates si poblíž hraje nebo jí „pomáhá".

Co však trpí, je důkladnější rozcvičení, strečink i posilování. Vždy jsem na to docela dbala, ale nyní je to často problém. Když přijde hlídání, mám co dělat, abych vůbec odběhala podle plánu, ve formulce zase Matěj spí, když je v pohybu, ale běda, když zastavím. Snažím se to nějak v mezičase dohánět, ale už si na to budu muset opravdu vyhradit čas – rovnocenný s polykáním kilometrů. Prostě další fázi. Daří se to zatím bídně.

Neduhy nechodí po horách, a tak jsme i my párkrát pobyli v nemocnici. Trénink jsem nevynechala ani tam – z Motola je do Hvězdy blízko, vedle členů rodiny někdy hlídaly i sestřičky. Jsem jim moc vděčná! Dvakrát jsem odtamtud startovala i na závody – mistrovství v půlmaratonu i v maratonu. Pravda, koncentrace na závod je poněkud narušena, o to více ale pak spěcháte do cíle. Takže ani dítě – marod vás od tréninku zdržet nemusí.

Kojenec na závodě je skvělý „maskot" – jen do té doby, než se začne hlásit o svoje. Zejména když byl menší, intervaly mezi kojením byly kratší a dostal žízeň najednou třeba deset minut před startem. Rychle jsem s ním někam zapadla, napitého předala babičce či taťkovi a valila na start. Teď už přece jen může dostat banán nebo keks, je-li nejhůř. Upřímně je mi líto dětí, jejichž matky v určitou dobu (bez ohledu zda za dva měsíce či za rok) přestaly dítě kojit, ač by dále mohly. Matěj je kojencem i v batolecím věku stále – dokud mu to bude chutnat, je to to nejlepší, co může pro svůj zdravý růst dostat.

Počasí je vrtkavé, a tak se mi mnohokrát stalo, že jsem si zatrénovala v pořádném lijavci, na blátě, v mírné (potažmo pražské) sněhové vánici nebo jiné slotě, která za hodinu třeba beze zbytku přešla. Inu, s babičkou se domlouváme několik dní dopředu, ona má také svoji práci, a tak když může přijít na dvě hodiny (které se mnohdy protáhly o Matýskovu „občerstvovačku"), nemůžu čekat, až ten marast přejde. Trénink ale nevynechám. Když už je nejhůř, pomůže již zmiňované fitko s hlídací tetou.

Jednoznačně pozitivní je ale to, že mám více času a klidu na trénink, než když jsem seděla v práci. Mateřská dovolená umožňuje i dvoufáz, aspoň občas. Sezení někde od – do mi nevyhovovalo nikdy, naproti tomu z představy „tři roky doma" mi vždycky naskakovaly pupínky. Takže vedle tréninku stíhám i trochu práce na volné noze – tu psaní, tu učení, spíše přivýdělek, ale s dobrým pocitem, že prostě nejsem „jen doma" a také nevisím finančně jen na taťkovi. A jestli bude někdy ještě jeden mimiňák? Určitě bude – ten rok s Matýskem utekl hrozně rychle a vím, že čas nejde vrátit a zopakovat si, jak se prvně usmál, chytil do ruky hračku, začal se obracet… a jak mu byly ty miminkovské oblečky. Jedináčkem tedy nezůstane. Určitě to ale nebude dřív, než by byl aspoň ve školce. Mezitím (i potom) přece chci zase něco zaběhnout!