Když jsem jako mladý hoch začínal běhat, mým vzorem byl a navždy jím pak zůstal Emil Zátopek. Jako kluk jsem obdivoval jeho buldočí vůli a výsledky a jako trenér jsem drze zkombinoval jeho tréninkové metody s kontinuální metodou novozélandského fenoména Arthura Lydiarda a převedl je na naše možnosti a do našich podmínek. Myslím, že o Zátopkovi bylo už napsáno vše, ale vzhledem k výročí jeho narození 19. září 1922 v Kopřivnici (zemřel 22. listopadu 2000 v Praze), bych si dovolil v kostce shrnout nejzákladnější údaje a připomenout nám všem jeho sportovní i lidskou velikost. 

Ve třicátých letech se učil v Baťově učilišti ve Zlíně a byl donucen jít na tradiční „Běh městem“. Tam mu běh učaroval. Zpočátku trénoval ve Zlíně pod trenérem Šalém, ale pak to vzal do vlastních rukou a již v roce 1944 překonal první československé rekordy a zaběhl 5 000 m pod 15 minut. Běžecké vášni zcela podlehl a pokračoval ve svých drastických tréninkových metodách, ať v neuvěřitelných dávkách intervalových čtyřstovek, či běhání ve vojenských bagančatech v koňské jízdárně a dokonale rozbil do té doby platné tréninkové systémy ve světě. 

U nás neměl soupeře a od roku 1946, kdy na ME v Oslo skončil pátý na 5 000 m, se začal prosazovat i v mezinárodní konkurenci. Na OH 1948 v Londýně zahájil své fantastické tažení po olympiádách druhým místem na 5 000 m a především vítězstvím na 10 000 m. V Bruselu na ME 1950 zvítězil, již jako favorit, na obou těchto tratích, ale nejslavnější okamžiky své kariéry prožil v roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách. 

Po vítězství na 5 000 a 10 000 m se postavil poprvé v životě na start maratonu a neuvěřitelně lehce jej vyhrál. Na všech těchto tratích musel pro vítězství překonat stávající olympijské rekordy a stal se národním finským hrdinou. Vyhrát tyto tři disciplíny na jedněch OH se již nikdy nikomu nepodařilo. Nejblíže k tomu byl mlčenlivý Fin Lasse Viren, který sice vyhrál v Montrealu 1976 5 i 10 km, ale v maratonu doběhl pátý. 

ME v Bernu v roce 1954 přineslo Emilovi třetí místo na pětce a desítku opět vyhrál. Rok před OH 1956 v Melbourne lámal světové rekordy, ale pak se musel podrobit operaci, a to poznamenalo závěrečnou přípravu, přesto i s tímto handicapem dokázal doběhnout šestý v maratonu. 

Svoji kariéru ukončil v roce 1958 v San Sebastianu. Pro svůj upracovaný a doslova vydřený styl běhu doprovázený křečovitě staženým obličejem s hlavou trochu na stranu, ale provázený neuvěřitelnou vůlí, byl ve světě, kde je dodnes daleko více známý, uznávaný a populárnější než u nás, přezdíván česká lokomotiva. 

Výčet jeho úspěchů by nebyl opravdový, kdybychom zapomněli na mistrovské tituly, jichž získal 15, z toho osmkrát vyhrál 5 km,dvakrát 10 km a pětkrát kros. Nesmíme zapomenout na jeho fantastické světové rekordy. Zvláště, když si uvědomíme, v dnešní atleticky přetechnizované době, v čem běhal, na jakých podkladech, žádný tartan, ale černá, sice skvělá, ale přesto jen škvára. 

Pojďme si tyto rekordy trochu přiblížit: Celkem jich vytvořil 18, z toho 13 na kilometrových a 5 na tehdy velmi populárních mílových tratích. Na deset kilometrů překonal světový rekord celkem čtyřikrát, poslední rekord na této trati vytvořil 1. června 1954 v Bruselu, kdy se jako první člověk na světě časem 28:54,2 dostal pod hranici 29 minut. Na trati pět kilometrů se 30. září 1954 v Paříži časem 13:57,2 dostal pod 14 minut, aby mohl dosáhnout na další světový rekord. 

Dále překonal rekordy na 6 mil (nejlepší výkon 1. června 1954 časem 27:59,2 v Bruselu), jedenkrát na 10 mil časem 48:12,0 a to 29. září 1951 ve Staré Boleslavi, tamtéž překonal i světový rekord na 30 km jen o rok později 26. září 1952 a to časem 1:35:23,8. 

Na 15 mil pokořil světový rekord výkonem 1:14:01,0 a ve stejném závodě pokračoval dál a překonal i světový rekord na 25 km časem 1:16:36,4 a to vše, jak jsem již předeslal 29. října 1955 v Čeláko­vicích, rok před olympiádou v Austrálii. 

Ve výčtu bychom samozřejmě neměli zapomenout na 20 km, kdy se jako první člověk na světě dostal výkonem 59:51,8 pod jednu hodinu a to 29. září ve Staré Boleslavi a v tomtéž závodě ještě překonal světový rekord v hodinovce výkonem 20 052 m. To vůbec byla jeho specialita, v jednom závodě překonat několik světových rekordů, jak několikrát předvedl, a to bez vodičů. 

Kéž bychom měli v současné době takového vytrvalce, který by dosahoval alespoň přes padesát let starých Zátopkových výkonů, z nichž, tuším, jsou dosud některé platnými českými rekordy. 

Je to jen suchý výčet, kterým jsem chtěl trochu přiblížit jeho sportovní velikost, doufám, že jsem se někde nespletl a že mi to zarytí statistici neomlátí o hlavu, a když ano, předem se omlouvám. 

Za své gentlemanství nejen v průběhu svého sportovního života, ale i mimo oblast sportu, se stal laureátem mezinárodní ceny Fair play. Byl také vyhlášen nejlepším atletem století a českým olympionikem století. Se svou ženou Danou, která vyhrála na OH 1952 v Helsinkách hod oštěpem, byli prohlášeni za nejslavnější sportovní pár historie. 

Neměli bychom zapomenout ani na to, jak se k němu zachovali po roce 1969 tehdejší vedoucí představitelé státu, kdy za své nekompromisní postoje byl zbaven vojenských hodností a propuštěn z armády. Poté pracoval jako pomocný dělník a od roku 1976 až do odchodu do penze pak v dokumentačním středisku ČSTV. 

Možná trochu příliš odvážně jsem se vám snažil přiblížit našeho největšího běžeckého velikána a bude pro mne nesmírnou ctí, pokud tento článek vyjde na webu a já alespoň tímto způsobem tak budu moci uctít jeho památku a poděkovat mu, jako svému vzoru, za to, co vše dokázal.

Článek je aktualizovaným vydáním vzpomínky vyškovského trenéra a vytrvalce Zdeňka Smutného.