Na schůzku přišel vybaven tlustým sešitem, taškou fotek a omluvou, že to ostatní mu odnesla povodeň. Sešit č. 2 (první vzala voda a nedal se zachránit) vyráží dech – je tady prostě všechno, data závodů i tréninků, kilometry, metry, hodiny, minuty, sekundy, startovní čísla na závodech, součty a převody do dalších let – prostě půl života převedeno na kilometry a hodiny běhu. V sešitu se střídají dvě barvy – červená a modrá. Ptám se proč zásadně převažuje červená – to jsou závody, to modré jsou tréninky. 

Dnes 56letý Vašek hovoří o běhání s nadšením, činí dojem životního optimisty, kterého běh dodnes těší a váží si každého svého závodu (kdo by čekal nerudného unaveného „sběratele“ běhajícího jen pro onu čárku, tak by se divil). Vytahuje jednu fotku za druhou, probíráme se v nepřeberném množství závodů a zážitků. Fotky jsou mnohdy poznamenány povodní, která Vaška v roce 2002 připravila prakticky o všechno. „Ve finále bylo nad vším, co vidíš, 12 metrů vody, zachraňoval jsem trosky v krosně, fotky jsem omýval houbičkou, některé dost utrpěly, medaile mi zrezavěly, ale přežily.“

Večer ubíhá rychle, my jsme v polovině fotek, zítra ale oba běžíme Pražský maraton ve Stromovce, nemůžeme moc ponocovat. Já běžím ve Stromovce poprvé, Vašek běžel všechny dosavadní ročníky a vždycky pod 4 hodiny. Ostatně – nejlepší čas na maratonu má pro mě nedostižných 3:13:39. A nepřetržitých účastí na všech ročnících závodů má nepočítaně. A taky je veteránem Velké Kunratické, samozřejmě PIM KING, no prostě VETERÁN, který kromě Velké vlastenecké zažil skoro všechno. 

Pocházíš ze sportovní rodiny?

Ne, v naší rodině se nesportovalo. Ale jsem kluk z vesnice na Slapech, asi se to nedá nazvat tréninkem, ale někdy i třikrát denně jsme jako kluci běhali 2 – 3 km se vykoupat a zase zpátky, hráli jsme na plácku fotbal, v zimě na rybníku hokej. Doma jsem musel pomáhat, obstarat zvířata, na žádný pravidelný trénink nebyl čas. Ve sportovní oddíle jsem nikdy nebyl, na učňáku jsem chtěl hrát fotbal, tam mě ale nevzali. 

Někdo sbírá známky, jiný pohledy, ty sbíráš maratony. Jak tě to napadlo?

Za všechno může zlom tisíciletí – rok 2000. To jsem už 13 let běhal a měl 84 maratonů – do té doby jsem běhal 1, 2, pak 6, 8 až 12 maratonů za rok. Na začátku roku 2000 mi jich do sta  chybělo 16. Vzal jsem si termínovku českých a slovenských maratonů a bylo jich přesně 16. Říkal jsem si, že když je všechny zaběhnu, budu mít stovku. A tak se taky v listopadu 2000 stalo. Taky jsem si vzal přehled českých „čárkařů“ a řekl jsem si, že jednou budu v tom seznamu první. To vím, že už nebudu, ale takhle to začalo. 

Víš, jaký je český rekord v maratonském čárkařství?

Tady je velký problém s počítáním, není moc jasné, jak maratony vlastně počítat… Třeba Moravský ultramaraton obsahuje sedm závodů, ale počítá se jako jeden ultramaraton a žádný maraton – tak to mám započítané já. V oficiálních tabulkách vede pan Březina s aktuálním počtem 480 maratonů. 

A kolik závodů a maratonů bylo nejvíce za jeden rok?

V tomto ohledu je rekordní rok 2000, zaběhl jsem 180 závodů (s průměrem 15,1 km na závod), z toho bylo 17 maratonů a 6 ultra, pak 2004, 151 závodů (18,1 km průměr), z toho 40 maratonů, 2 ultra, a rok 2005, 149 závodů (18,9 km průměr), z toho 42 maratonů a 3 ultra, což  představuje téměř každý týden maratonský závod. 

Jakého svého závodu si nejvíc ceníš?

Vážím si každého svého maratonu, každého závodu. (zamyslí se) No, přece jen mám jeden „psí kus“, toho si opravdu cením. V roce 2000 jsem se účastnil Moravského ultramaratonu (pro neznalé tento závod čítá převážně terénních 301 km za 7 dní), pak jsem se pěkně vožral v hospodě a druhý den jsem stál na startu Transmoravkého masochistického běhu (pro neznalé se jedná o terénní závod na 100 mil). Tak jsem tehdy uběhl 462 km za 9 dní. Toho si vážím dodnes. 

A co naopak – který maraton byl nejtěžší, vzdal si některý?

Ne, nevzdal jsem žádný, pořád mám skóre „lomeno nula“ (aktuálně 333/0). Nejtěžší byl pro mě Rájecký maraton, sám o sobě těžký není, ale mě se běželo moc špatně, od půlky jsem nemohl běžet, nohy na hranici křečí. Na 38 km mi někdo podal pivo – to bylo to správné povzbuzení, trápení přestalo, křeče  byly pryč, rozběhl jsem se naplno a nakonec z toho byl čas 4:50:40. 

Který závod bys ostatním určitě doporučil?

Určitě Jungfrau maraton, byl jsem tam devětkrát. Rád bych to dotáhl na deset, atmosféra je tam nepřekonatelná, je to opravdu nádherný a mimořádný závod. 

Běháš i jiné tratě než maraton?

V podstatě všechny, silniční i cross country. Běžel jsem 44 ultramaratonů, z toho pětkrát 100 km, dvakrát 24 hodin (nejlepší výkon v roce 1996 – 175 km 409 m), můj rekord na 12 hodin činí 109 kilometrů. 

Jak trénuješ?

Dnes už netrénuji skoro vůbec, není čas. Závody jsou v sobotu i v neděli, také v úterý, ve středu a ve čtvrtek. Obvykle se těším na pondělí a na pátek, to si odpočinu. Někdy se ale běhá i v pondělí a v pátek – to si pak neodpočinu vůbec. Kdy bych trénoval?

Mám se ptát jak odpočíváš?

No, nikdy jsem neměl větší prodlevu v běhu než 14 dní.

Tvůj sen, nejvyšší meta, cíl bez ohledu na peníze?

Absolutní sen je maraton v New Yorku, tam se ale asi nepodívám. Pak bych si, myslím, zasloužil klasický maraton z Maratonu do Athén, tam byl kde kdo, jen já ne. Občas potkám někoho a když přijde řeč na maratony – Kolik jich máš? Dva. A které? New York a Athény… 

Já jich mám 333 a ani na jednom z nich jsem nebyl. Druhým cílem je být první v tabulce českých čárkařů, zatím jsem třetí. 

Kolik bot ročně spotřebuješ a máš nějakou oblíbenou značku? 

Tak to nevím, ale jedny boty mi vydrží i 4 000 km, měl jsem jedny, stály 800 Kč a vydržely to samé jako ty drahé. Oblíbenou značku nemám. 

Co říká tvému sportování přítelkyně, okolí, kolegové v práci?

To víš, mají mě za blázna, většinou to nikdo nechápe.