V lo?ském roce bylo na startu 522 závodník?. Skv?lá organizace, kompletní zajišt?ní od za?átku až po záv?re?ný guláš láká každoro?n? ?ím dál více ú?astník?. Navíc se stala takovým p?edjarním ov??ovacím testem pro všechny b?žce, od profesionál? až po hobíky, veterány nevyjímaje. V každém ro?níku Ondra p?ipravil n?jaké p?ekvapení, uvidíme, s ?ím p?ijde letos.

A já jsem slíbil p?ipravit pozvánku. Unavený po výklusu, který se mi zdál spíš plížením, usedám k po?íta?i. Radiátor u nohou h?eje a p?íjemné teplo spolu s únavou se mi rozlévá do celého t?la. „Prober se, musíš tu pozvánku napsat. Slíbil jsi to.“ Silou v?le zvedám klížící se ví?ka a prsty spolu s myšlenkami pouštím po klávesnici…

Davy lidí zaplnily náves a auta nemají už ani kde zaparkovat. My máme své tradi?ní místo nedaleko startu. „V 11:15 vybíháme, tak nechte toho šminkování a jdeme“, pobízím své sv??enkyn?: „Zase tam budeme poslední a nebudete se mít kam v tom davu na startovní ?á?e postavit.“ Zamykám auto a letím za nimi. Není jak se dostat ke startu. Nedá se nic d?lat. Protla?ím se zep?edu. Jenže první lajna se mi jen trochu rozev?ela a dál to nešlo. Navíc se všichni p?edklonili v o?ekávání startovního výst?elu. 

Co mi zbývá, musím z?stat mezi elitou a už si v duchu spílám: „Ty jsi magor, te? budeš muset vyrazit, jinak t? zadupou do zem? a podle toho taky dopadneš. No snad nebude tak zle v prvním malém okruhu vesnicí, co na n?m m??ily síly žákovské a dorostenecké kategorie, uhneš bokem a pustíš ty chrty p?ed sebe,“ uklid?uji se. Po o?ku se dívám kolem. Skv?lí polští b?žci, žluto?erné dresy vlk? z AK Krom??íž v ?ele s Róbertem Štefkem a vedle mne se prodrala dop?edu hodn? tmavá postava. „Že by ten Tanzanec? Ale je jen trenkách a tílku, ten rychle zmrzne,“ ?íkám si a p?i pohledu na n?j m? ot?epe zima.

Rad?ji se už nikam nedívám a to za zády slyším zvonivý hlas Petry Kamínkové. „To bude tedy mazec,“ ulevuji si a po výst?elu z donucení vyrážím vp?ed s ?elní skupinou. Není kam uhnout. První malý okruh jsme prolétli snad rychlostí blesku a probíháme do druhého, delšího, vedoucího také vesnicí. Po?ád se musím držet v ?ele. Kdybych zabrzdil, dopadlo by to zle nedob?e.

Druhý kilometr je asi 200 metr? p?ed startem a cílem závodu, kudy budeme probíhat už po druhé a letmý pohled na hodinky m? zna?n? vyd?sil. Nevím, jestli ten pot, co mi stéká po t?le, je z hr?zy nebo z té zát?že.

První delší a prudší kopec nás vede z Prusinovic ven a v dlouhém seb?hu se dostaneme až na metu pátého kilometru. „Pustíš to z kopce, vydýcháš se a hlavn? se kone?n? za?adíš tam, kam svojí výkonností pat?íš,“ na?izuji si. Jenže pátý kilometr jsme prob?hli a já po?ád vlaji na konci elitní skupiny a nic mi to zatím ned?lá.

„Jen po?kej, z kopce to umíš, ale te? ten výb?h v Tu?apech a okruh touto vesnici už ti ?ekne, jak jsi to p?ehnal,“ probleskne mi hlavou. P?esto po?ád b?žím a držím se v chumlu, ?ítícím se vp?ed jako stádo splašených koní. Mám pravdu. Prudký kopec zna?n? roztrhal ?elo, ale já tam stále p?ekvapiv? jsem. Po ostrém seb?hu opouštíme ves a te? se za?ne lámat chléb. Tém?? dva kilometry stoupání se záv?re?ným vrcholem asi kilometr p?ed cílem, to je zdejší lah?dka. Jen po?ád žasnu, že ješt? b?žím a nesedím n?kde v kanálu, p?ípadn? ne?ekám na sanitku.

Ledový vítr fouknul proti nám. Hned se schovávám do klubí?ka b?žc? a i ten borec z Tanzanie pochopí, že sám to neutrhne a poslušn? se za?adí vedle mne. Funím jako lokomotiva, ale po?ád do toho kopce p?ekvapiv? b?žím. A s nimi. Nevím, co se stalo, ale p?ipadám si jako n?kdo úpln? jiný. To nem?žu být já. Na hodinky jsem se rad?ji už zbytek cesty nepodíval, ale p?ece oni by tak neklusali, abych jim mohl sta?it. Ba co víc, já ješt? m?žu. 

Odhodlan? se pouštím z posledního kopce, kterým sbíháme už do Prusinovic, a do cíle zbývá posledních 500 metr?. „To zvládneš a navíc finiš ti vždycky šel“, burcuji v sob? poslední zbytky sil a vtla?ím se mezi první b?žce. Komentátorovi závodu p?esko?il hlas, protože m? v?bec nezná a rozhodn? nikoho takového, pro n?j bezejmenného, ne?ekal na ?ele. „Zkusím nastoupit už pod krátkým kopcem p?ed cílem,“ mžikne mi hlavou. Najednou cítím, že mi n?kdo brkne o nohu a nezadržiteln? padám…..

Kdosi mi ?uká na rameno: „Vstávej, nemusíš spát na té klávesnici, m?žeš si klidn? lehnout na postel, máš ji tady vedle sebe.“

Hledím jak ?erstv? vyoraná myš. Najednou mi to docvakne. Já usnul. A to všechno se mi jen zdálo. Škoda. Bylo to krásné. „Jo, jednou to tak zažít,“ povzdechl jsem si a pak m? napadlo, pro? vás trochu netradi?ním zp?sobem neprovést po závodní trati Rohálovské desítky. Možná vás to donutí pop?emýšlet a pak si ?eknete: „Pro? bych tam m?l zrovna já chyb?t?“

Tak nashledanou 28. února v Prusinovicích.

Podrobnosti o závod? v termínovce

Oficiální web Rohálovské desítky

Webové stránky Prusinovic

Propozice závodu

Kdo z návšt?vník? webu mí?í do Prusinovic?