Bohdanovi Müllerovi jsem popřál k nastávajícímu životnímu jubileu, vzpomínali jsme na minulost, zamýšleli se nad současností a spekulovali o budoucnosti vytrvalostního běhu v naší zemi.

Velká většina čtenářů serveru behej.com/behy.cz už nezná ani tebe, ani tvé někdejší atletické výkony. Mohl by ses jim krátce představit?

Do Prahy jsem přijel studovat tehdejší ITVS (Institut tělesné výchovy a sportu, pozn. red.) v roce 1953. Věnoval jsem se již tehdy aktivně na výkonnostní úrovni atletice a běžeckému lyžování. Po vojně v Dukle Karlovy Vary a Dukle Trutnov jsem se do Prahy vrátil a učil tělocvik na dvanáctiletce v ulici Sdružení na Pankráci. Od roku 1961 jsem dvacet let pracoval na katedře tělesné výchovy VŠCHT – opět se zaměřením na atletiku a lyžování. Prakticky celý svůj aktivní sportovní život jsem závodil za jediný klub – nynější USK Praha, který se tehdy jmenoval Slavia VŠ Praha a který dodával spolu s Duklou Praha, Duklou Banská Bystrica a RH Praha nejvíc atletů do reprezentace. Běhal jsem všechny tratě od 800 m až po maraton, nejvíc mne ale přitahovaly závody v silničních bězích a krosu, dráhu jsem tolik nemiloval.

Dovolím si zeptat se tě na osobní rekordy…

Pět kilometrů na dráze jsem zaběhl nejrychleji za 14:52,3, desítku za 30:41 min. Byl jsem vždycky spíš vytrvalec, takže si nejvíc cením svého výkonu v běhu na 25 km v Sokolově při Běhu Citické stávky, kde mi naměřili v cíli čas 1:18:12 hod. Tenkrát se ještě vůbec neběhaly půlmaratony, ale přepočtem by tento čas odpovídal hodnotě 1:05 –1:06 hod. na půlmaraton. Maraton jsem poprvé zkusil až po třicítce, osobák jsem si přivezl z Nového Města nad Váhom, Považský maraton jsem zvládl za 2:24:12 hod. Tradiční MMM v Košicích jsem běžel sedmkrát a Běchovice šestnáctkrát.

V té době jsi už byl členem maratonské reprezentace ČSSR. V čem se hlavně lišila tehdejší příprava od dnešní a kde vidíš kořeny současného stavu, kdy čeští vytrvalci zmizeli z předních míst evropských tabulek?

Od těch dob se změnilo hodně věcí. Tehdy jsme všichni toužili vycestovat do světa a nebylo to tak jednoduché jako nyní. Sport byl jednou z mála možností, takže pro tvrdý trénink to byla ohromná motivace. Druhou příčinu, proč jsme se tehdy více prosazovali, vidím přímo v kvantitě a kvalitě tréninkového procesu. V přípravném období, tedy od začátku prosince do konce března, se náš měsíční objem pohyboval od 700 do 900 kilometrů měsíčně. Tento objem jsme ale mohli zvládnout pouze díky tomu, že fungoval komplexní systém péče o členy reprezentačních družstev, později nahrazený ještě dokonalejším systémem vrcholového sportu. Pokud běžec splnil dosti náročná výkonnostní kritéria, měl zajištěno několik refundovaných soustředění.

Na tomto místě bych vyzvedl význam středo- a vysokohorské přípravy, která je v moderním tréninkovém procesu pro vytrvalce nenahraditelná. Myslím si ale, že nemá cenu, když kluby pošlou běžce do našich horských středisek v lednu, kdy je tam volno a pobyt je lacinější. Objemy se dají stejně tak dobře naběhat ve městě, takže na horách se většinou jen běžkuje nebo běhá obecná vytrvalost po silnicích, což je při dnešním autoprovozu mnohem riskantnější než tehdy. Hory ano, ale spíš na jaře a v létě, my měli v březnu a v dubnu už kvalitní přípravu třeba v Houštce u Staré Boleslavi, Nymburce nebo ve slovenských Topoľčiankách. Velmi důležité je, že tam vytrvalci trénovali ve skupinkách, jeden od druhého se učili taktice a houževnatosti, občas byl společný trénink náročnější než některý závod.

Dnes velká většina běžců musí trénovat individuálně, podpora vytrvalců z klubu je – s výjimkou mimořádných podmínek v AK Kroměříž – malá nebo nulová. Přednost dostávají jednoznačně ty disciplíny, kde se dá získat hodně bodů do soutěže družstev. Osobně jsem přesvědčen, že dnešní běžci trénují méně kvalitně než my kdysi.

Byl jsi vynikající trenér, kromě stovek posluchačů VŠCHT jsi radil mistrům republiky jako byl třeba Pavol Madár, tři roky s tebou spolupracoval Jaroslav Kocourek, trénoval jsi vynikající vytrvalce a maratonce Karla Nečase a Pavla Brouma, ale třeba i čtvrtkařku Lídu Hamplovou, půlkařku Jindru Červenou, stál jsi u zrodu prvního týmu československých maratonkyň. Šárka Balcarová – Pechková, Vlasta Rulcová, Jarmila Urbanová, Hana Horáková a Helena Bidmonová měly počátkem 80. let minulého století osobní rekordy v maratonu pod 2:45 hod., Horáková a Urbanová pod 2:40 hod., což byl tehdy solidní evropský průměr. Vidíš v současné době někoho, kdo by na tyto výkony mohl navázat?

Není žádná radost vidět, že většina současných maratonců má svůj výkonnostní zenit již za sebou. Já si myslím, že poslední slovo ještě neřekl třeba Robert Krupička, šanci na další zlepšení má syn Šárky Balcarové a Franty Pechka Petr, ten má vytrvalost po rodičích v genech. Z dalších adeptů maratonu věřím Pavlu Brýdlovi, který nedávno běžel za hrozných podmínek (vítr a zima) v Nizozemsku 2:28 hod. Pokud by bylo lepší počasí, byl schopen jít pod 2:25 hod. Vím, že to dnes není žádný zázrak, ale byla to Pavlova maratonská premiéra a běžec jeho somatotypu se podle mého názoru uplatní daleko líp na silnici než třeba na kopcích.

Mezi ženami je maratonskou jedničkou stále Anka Pichrtová a moc bych jí přál splnění limitu na MS v Berlíně (2:35:00, pozn.aut.). Umí se zmáčknout do maxima, vytrvalost má vrozenou a je dostatečně inteligentní, aby si sama dávkovala trénink. Petra Kamínková nemá přes vítězství v Apeldoornu v plá­nu věnovat se maratonu, nadále bude závodit na dráze v extralize a příležitostně běhat silniční běhy do 15 km doma a v cizině.

U zkušeného běžce nebo běžkyně – já si to ověřil u Petry Kamínkové - stačí občasná konzultace s trenérem na dálku a pokud se spolu častěji setkávají na závodech, je vše v pořádku. Ale nováčkové a středně pokročilí běžci by měli být s trenéry v kontaktu častěji. Jen tak se mohou zbavit technických a taktických nedostatků a zabránit řadě omylů, chyb a nástupu zranění. Z dalších běžkyň se mi zamlouvá Pavla Matyášová. Psychicky bezproblémová, v hlavě to má perfektně srovnáno. Pokud bych jí chtěl něco vytknout, tak přílišnou rozptýlenost jejích sportovních zájmů. Je výborná v bězích na silnici a do vrchu. Jenže ona si k tomu přibírá i letní biatlon a v zimě zase běžecké lyžování. A to je i na takový talent moc. Mimochodem letos Pavla asi závodit vůbec nebude, podrobí se několik sezón odkládané operaci kolena a poté chce pár týdnů cestovat po světě.

Svět se pro nás po roce 1989 otevřel. Stále přibývá jak cizinců na startu našich závodů, tak i Čechů v zahraničí. Některé naše kluby už otevřeně kalkulují s nákupem Afričanů pro soutěže družstev v běžeckých disciplínách. A řada našich vysokoškoláků a vysokoškolaček využila nabídek sportovních stipendií zejména v USA. Mohou tyto skutečnosti mít vliv na perspektivu běhu u nás?

Začnu od těch stipendistek, kterých bylo několik – Michaela Mannová, Pavla Havlová, Eva Tománková, Eva Slavíková, Bára Kuncová a ještě další nejmenované. Jejich úspěšnost po návratu byla překvapivě nízká, třeba Kuncová běžela v Americe vynikající čas na 10 000 m na dráze, ovšem po návratu ho již nikdy nedokázala zopakovat – v jejím případě beru v úvahu, že musela dokončit náročná vysokoškolská studia architektury, následovala svatba a rodinný přírůstek. Škoda, že vážné zranění, utrpěné na kole, nedovoluje dodnes naplno trénink nesmírně talentované Míše Mannové. V posledních měsících to zase běhá Evě Tománkové, dceři dalšího skvělého maratonce předlistopadové éry.

Ke startům Afričanů u nás jsem v podstatě skeptický – pro naše běžce přece není motivační, když je Keňan nebo Tanzánec na desítce předbíhá o tři kola. Toto už pochopili mnozí funkcionáři a pořadatelé silničních běhů v Evropě a začínají na startech Afričanů šetřit. Ekonomická krize podle mne tyto trendy dále prohloubí.

Vraťme se k tvému „curriculu vitae“ – během své aktivní činnosti jsi byl velmi závodivý typ, v té době bylo absolvování téměř padesáti závodů ročně něčím neslýchaným a téměř pohoršujícím. Ještě si vzpomínám, jak se s tebou o tom bavil trenér dr. Ladislav Fišer… Ale pak  z měsíce na měsíc jméno Bohdan Müller z výsledků vypadlo a už se v nich nikdy neobjevilo. Proč?

Napomohlo tomu zranění, které jsem utrpěl nikoliv při běhu, nýbrž na lyžařském kurzu v Nízkých Tatrách, který jsem v rámci svého povolání vedl. Upřesňuji, bylo to zranění ze sjezdového lyžování. Natržení úponu achilovky se hojilo velmi pomalu a já byl netrpělivý. Možná, kdybych noze dal dostatek času na zhojení, tak bych ještě nějaký ten pátek závodil. Jenže oba známe běžeckou mentalitu – jakmile to dva tři dny bolelo míň, hned jsem začal znovu běhat, abych proboha něco nezmeškal. Dnes vím, že to byla základní chyba a nejlepší cesta k tomu, aby se zranění nikdy nedoléčilo. A proto ve mně průběhem doby uzrálo rozhodnutí závodní činnost ukončit.

V té době jsi se stále pohyboval mezi běžci, ať jako vysokoškolský pedagog či jako atletický trenér a funkcionář. To tě opravdu nelákalo připojit se k stále rostoucím zástupům veteránů?

Nelákalo a neláká. Na běh jsem ale nezanevřel, běhám od svých studentských let a běhání jsem nikdy nepřerušil.  I po skončení závodní dráhy a vyléčení té achilovky jsem si vedl přesné záznamy, kolik jsem toho naběhal. Čtenáři mi mohou nebo taky nemusí věřit, ale nedávno jsem „oslavil“  dvanáct let dennodenního běhání bez jediné přestávky. Předtím mne na jediný týden sklátila chřipka. Nedělá mi problém vstát v pět hodin ráno a jít si zaběhat do blízkého Kamýckého lesa. A to nejen v létě, ale i za tmy a mrazu nebo na sněhu. Čím je počasí horší, tím mám lepší pocit, že jsem ještě nevyměkl.

Návštěvníci atletických podniků se s tebou nejčastěji setkávají v roli startéra běhů. To je nejlepším důkazem, že ti ještě smysly slouží dobře. Kde se objevíš se startovní pistolí v ruce příště?

V minulých dvou víkendech mne mohli diváci sledovat na halovém mistrovství ve vícebojích a v chůzi a na halových mistrovstvích dorostu. Teď mne čeká stejná funkce na hale dospělých a budu také startovat velký mezinárodní mítink v pražské O2 aréně 26. února.

Ivo Domanský

PaedDr. Bohdan Müller – profil

Narodil se 23. února 1934 v Petrovicích. Běžec, trenér od r. 1957 ve Slávii VŠ Praha, od r. 1990 v Olymp Praha. Působil jako odborný asistent katedry TV VŠCHT v Praze v letech 1959 – 81 v oddělení vrcholových sportů, pak v letech 1981 – 90. Jako náměstek Sportovního centra v Nymburce pracoval v letech 1993 – 99. Dále působil jako národní trenér maratonských běžců (1974 – 81). Reprezentační trenér běhů a sportovní chůze (1981 – 84), také pracoval jako Ústřední rozhodčí a člen maratonské komise (1961 – 84 TMK).

Mezi jeho významné a úspěšné svěřence patřili:  J. Kocourek, F. Pechek, P. Broum, P. Madár, K. Cviček, K. Bieringer, J. Urbanová, Š. Balcarová, V. Rulcová, H. Bidmonová, J. Červená a další. V současné době je mimo jiné osobním manažerem naší nejlepší vytrvalkyně Petry Kamínkové. Věnoval se také publikování: Maraton žen – Vrcholový sport (1987)

Osobní rekordy: 5000 m – 14:58,2 min. (1964), 10 000 m – 30:47,2 min. (1964), maraton – 2:24:12,0 hod. (1966).

Bohdan Müller pohledem Petry Kamínkové:
Petra Kamínková se v roce 1997 po pauze znovu vracela k atletice a uvažovala, jak nejlépe nastartovat své další období. Zdeněk Smutný se přimluvil u pana Müllera, zda by Petře mohl pomoci prosadit se na závodech v zahraničí. Bohdan Müller si ihned po roce 1989 budoval kontakty s organizátory zahraničních závodů v Německu, Švýcarsku nebo Nizozemsku. Slovo dalo slovo a jejich spolupráce začala v 1998.

„Z počátku ten první rok, to byl takový rozjezd. Jezdili jsme jen zřídka. Ale po roce už jsem absolvovala výjezdů daleko více. Jako manažer pracuje bezchybně. Zařídí mi úplně všechno, co je potřeba. Sjedná s pořadateli zajištění a uhrazení ubytování, cesty, jídla, a dále se samozřejmě postará o prezentaci, předem zjistí jaká je konkurence, koho se mám držet, kdo je favoritem,“ říká nadšeně Petra.

Bohdan Müller i přes svůj věk nelení, při maratonech sedne na kolo a s Petrou jede celou trať. Radí jí, povzbuzuje ji. Nutno podotknout, že spolu vyráží vždy „jen“ na silniční závody v zahraničí. Dráhu a krosy nemá Petřin manažer v náplni práce.

Dále si Petra nechává poradit i v oblasti tréninku, protože Bohdan Müller je především bývalým zkušeným běžcem a trenérem maratonských běžců a běžkyň. Jde však jen o konzultace na dálku a to například o tom, jak dobře využít soustředění ve vyšší nadmořské výšce, nebo také co a jak správně dělat po maratonu a jak si načasovat formu na závody v průběhu sezóny. Jinak Petra trénuje sama v lesích za Svatým Kopečkem.

„Pan Müller je člověk, který má přehled snad úplně o všem. Zajímá ho jak sport, tak i politika. Je ve všem velice precizní, nic mu neunikne a vše zařídí, jak nejlépe umí,“ dodává jeho svěřenkyně Petra Kamínková.

Radek Leszczynski