Petro, vraťme se o nějaký čas zpět. V nizozemském Apeldoornu jsi 1. února startovala na maratonu, který jsi vyhrála. Co tomu předcházelo?
Tak já běhám vždy jen jeden maraton ročně. Maraton v Apeldoornu je můj oblíbený a těšila jsem se tam. Celou zimu jsem se snažila poctivě trénovat, ale že bych se nějak systematicky připravovala, to ne. Maratonu předcházely „pouze“ dva dvouhodinové běhy. Mám ověřeno podle sebe i podle Bohdana Müllera (manažer Petry Kamínkové, pozn. redakce), že není nutné se v kilometráži nějak výrazně maratonské vzdálenosti přibližovat. Stačí, když se člověk dostane na 30–35 km.

Jak se závod vyvíjel? Jaký z něj máš pocit?
Letos bylo bohužel až moc chladno. Teplota se pohybovala kolem –2°C a to je na maraton docela zima. V určitých úsecích dost foukal studený vítr. Snažila jsem se zahřát před startem emulzí. Bohužel, nevím, co se stalo, ale emulze tentokrát nezafungovala.

Závod se mi moc líbí. Běží se pořád v přírodě. Startovalo hodně lidí, kteří se rozdělili na různě dlouhé tratě. Do patnáctého kilometru jsem byla trochu nervózní a netušila jsem, jak na tom vlastně jsem a s kým běžím. Ale v poslední fázi závodu jsem už běžela hodně osamocená a bylo jasné, že vyhraji. Cítila jsem po třicátém kilometru jakousi malátnost a musela jsem si vzít energetické tablety s magnesiem. Konkurence nebyla příliš silná. Můj čas taky nebyl nijak kvalitní (2:46 h., pozn. redakce) a po závodě jsem ani nebyla moc unavená. Poslední dobou mě však jaksi zrazují zadní stehenní svaly. Během závodu jsem na chvíli raději zvolnila. Měla jsem strach, abych nechytla nějakou křeč nebo něco podobného. Z Nizozemska jsem pak odcestovala na Slovensko do termálních lázní.

Zmínila jsi chlad při závodě. Taky letošní zima byla a ještě možná bude velmi mrazivá. Jak vlastně řešíš tento problém?
Já jsem vždycky dříve používala tu naši klasickou Emspomu. Mám vyzkoušeno, že ji musím namazat už před rozcvičováním a rozklusáváním. Jednou se mi například stalo, že začala hřát až po závodě ve sprše. Teď v Nizozemsku mě ale hodně zklamala, nehřála vůbec. Budu muset zjistit, čím to je.

A zkoušela jsi ještě něco dalšího?
Na prokrvení, prohřátí občas použiju speciální vonné oleje se skořicí. Jsou daleko dražší, takže člověk už si rozmyslí, kdy a jak moc se tím bude mazat. Dále jsem ještě zkoušela z Německa dovezenou hřejivou mast Fynalgon, která dost pálila, ale má velký efekt. Tu používají spíše sprinteři.

Používáš tyhle přípravky i před tréninkem?
Tak tohle při tréninku nijak neřeším. Ničím se nemažu. Když je třeba –10°C, vezmu si na elasťáky ještě i šusťáky, které to teplo více udrží. Avšak po hodině a půl běhu už začínám cítit chlad na tělo. Ani to funkční prádlo nefunguje úplně dokonale. Tělo už se nestačí dostatečně zahřívat. Ale já to prostě nějak vydržím a po doběhu si dám teplou sprchu. I tak si myslím, že mám ještě menší výhodu oproti těm vyhublým maratonkyním, které na tom asi musí být ještě hůř.

Jsme na prahu nové sezóny. Máš v ní nějaký vrchol, na který by ses ráda dobře připravila?
Řekla jsem si, že budu normálně trénovat a nechám všemu volný průběh. Minulý rok jsem do všeho šla s příliš velkou energií a pak přišlo zranění. Bylo v tom moc dřiny, a pak z toho bylo zklamání. Plánuju na březen dva půlmaratony. Bude to PIM a nizozemské Venlo, dále v dubnu MČR v půlmaratonu, kde bych chtěla vyhrát. V květnu bych se chtěla nominovat na Mistrovství Evropy družstev, které bude v portugalské Leiře. Jarmile Kratochvílové jsem slíbila, že poběžím na Vysočině její závod v Golčově Jeníkově. Běží se 15 km v hezké přírodě po zpevněných cestách. A samozřejmě, že bych především moc ráda chtěla běžet v říjnu Mistrovství světa v půlmaratonu. Nominační limit je 1:13 hod. Snad se mi to podaří.

Na pražský maraton se tedy nechystáš?
Ne, ale hrozně ráda bych si ho někdy zaběhla. Bude to ale asi až tak za dva až tři roky. Zatím se ještě snažím závodit v zahraničí, dokud to jde.

Cítíš, že by ses třeba už mohla věnovat maratonům více?
Jak jsem řekla, nechávám všemu volný průběh. Taky bych už chtěla mít děti. A pokud se to podaří, pak už nebudu cestovat do zahraniční a spíše si zaběhnu závody tady u nás na Olomoucku. Navíc, můj manažer Bohdan Müller má teď 75 let. To už je pokročilý věk, a já nevím, jak ještě dlouho mi bude zahraniční starty organizovat. Když budu zdravá, chtěla bych do těch čtyřiceti let závodit. A co se týká maratonů, tak je to sice taková pohoda oproti kratším tratím, ale mě to vyčerpává spíše psychicky. Je to strašně dlouhý závod, prostě nuda. Ale tím nechci říct, že bych byla z maratonu znechucena. Dovedu si představit třeba dva maratony za rok, ale rozhodně ne deset. Pak máme taky povinnosti kolem naší restaurace, která nás živí.

Nechystáš se třeba na „stará kolena“ trošku pozměnit tvoje sportování a vrhnout se třeba na horské kolo? Přece jen tady na Svatém kopečku máš ideální „horský“ terén.
Sportovat budu doufám vždy, ale že bych se závodně vrhla na cyklistiku, to ne. Kolo mě sice moc baví, ale je to časově i finančně ještě náročnější sport a nemá cenu pracně získávat nové zkušenosti a kontakty, když už mám svůj věk a snad taky už přijdou děti.

Nedávno ses v naší anketě o Nejlepší vytrvalkyni roku 2008 umístila na druhém místě. Na behej.com resp. behy.cz máš hodně fanoušků a příznivců. Co bys jim vzkázala?
Samozřejmě mě to hodně těší. Ráda si o sobě přečtu nějaký článek nebo rozhovor. Taky tady na Kopečku mám hodně známých, kteří mi fandí. Já jsem si však nikdy nijak nepřipouštěla a nepřipouštím, že bych byla nějaká superstar. A tak se budu snažit, abych je nezklamala. Ještě nekončím, budu běhat dál a dělat jim i sobě radost. Můžou mi držet palce, abych se dostala na MS v půlmaratonu.

Děkujeme za rozhovor a držíme palce do další sezóny.