Takhle nějak začala příprava na Marathon Costarica 2008. Sám sebe řadím do skupiny kondičních běžců, běhám rád a poslední rok jsem tomu svému běhání dal i nějaký rytmus – běhám pravidelně, snažím se přidávat i nějakou tu rychlost a sílu, ale stále to je tak akorát, abych zaběhl maraton tak maximálně za 3:12. Takže k tomu, abych se mohl nazývat maratoncem, mi stále ještě něco chybí – jak jsem se někde dočetl, maratoncem se může nazývat ten, kdo zaběhne maraton pod 3 hodiny. Ale to jsem malinko odbočil.

Po mém rozhodnutí zkusit maraton ve Střední Americe začalo moje pátrání, jaké že to maratony se tam vlastně běží. Abych upřesnil – v té oblasti se nachází asi šest zemí, kam jsem se chtěl vydat, a bylo mi celkem jedno, kde začnu a kde skončím. Pátrání jsem začal na stránkách AIMS (Asociace maratonů a dálkových běhů). V prosinci na výběr moc maratonů nebylo, chvíli jsem váhal nad Reggae Marathonem na Jamajce (to byla taky výzva), ale vzhledem k tomu, že jsem chtěl projet pár zemí a ne jen se opíjet jamajským rumem, rozhodl jsem se pro Marathon Costarica, naplánovaný na 7. 12. 2008.

Hned jsem se vydal pátrat po oficiálních stránkách závodu, ale ty jako by neexistovaly. I přítel Google byl bezradný. Až tu náhle, v polovině listopadu ejhle, najednou, kde se vzaly tu se vzaly, byly tady stránky www.marathoncostarica.com. Sláva! Bohužel jen ve španělštině, ale to pro nás, kteří úspěšně absolvovali kurz španělštiny pro začátečníky, nebyl žádný problém. Dle informací na stránkách jsem se například dozvěděl, že se běží 3 městské okruhy, start je na Estadio Nacional (Národní stadion), startovné 20$ a registrace je možná až den předem. Paráda. Na můj email sice nikdo neodpovídal a také telefon stále vyzváněl, ale říkal jsem si: „To je v pohodě, na místě vše vyřídíš.“

Dalším krokem bylo letmé shlédnutí výsledků minulých ročníků. A hned jsem zjistil, že v letech 1999 a 2000 vyhrál mužskou kategorii Pavel Krysca (dle jejich zápisů) a v letech 2001 a 2002 Ivana Martincová vyhrála kategorii žen! Tak to byla tedy výzva, aby si teď nemysleli, že když jsem z Čech, že jim to tam přijíždím vyhrát! Naivně jsem si myslel, že přede mnou tam nikdo z Čech nebyl, a teď koukám, a oni to Češi už 4× vyhráli. Tak to jsem si tedy vybral maraton, že jsem radši nejel na tu Jamajku… Já teď trošku tu českou bilanci “vylepším”.

Menší střih a už jsem v San José, což je hlavní město Kostariky, kde se maraton poběží. Jsem tam raději tři dny před startem, potřebuji se aklimatizovat (v prosinci je tam 25° Celsia). Ne že by mně teplo vadilo, snad jen na běh.

Hlavně se včas zaregistrovat. A tak jsem se podle informací na webu vydal hledat Estadio National, kde měla být registrace. Rád chodím pěšky. Například ujít 30 kilometrů před maratonem je velmi příjemné, jak jsem se již přesvědčil v Belfastu, člověka to tak příjemně unaví. A tak jsem šel hledat Estadio National pěšky. Rád chodím pěšky a rád chodím podle map. Co rád nemám je, když na mapě je něco, co ve skutečnosti už není. A to byl případ Estadio National. Lonely Planet to vychvalovala jako sportovní perlu San Jose, start tam měl být, fotbalisté tam měli hrát mezistátní zápasy, fotky ze zářijových běhů končí na dráze stadiónu… marně jsem se ptal, marně jsem hledal, Estadio National začátkem prosince vypadá takhle (obr. 1). Oni ho totiž mezitím zbourali!!! Tak paráda. Paní hlídající toalety poblíž “stadionu” mě poslala do centra, do obchodu La Gloria, kde probíhala registrace.

V centru, když jsem ušel dalších 5 kilometrů, jsem obchod našel bez problémů a hned jsem se ptal, ve kterém patře je registrace na maraton. Nikdo nevěděl. Divné, říkal jsem si, to třeba takové Expo v Berlíně nebo Dublinu, o tom věděli všichni. Jenže tohle byla Kostarika a registrační Expo byl jeden stoleček s jednou slečnou v zastrčeném sportovním obchůdku ve 3. patře. Ale našel jsem to! Zaregistroval jsem se (kategorie byly uvedeny trošku chaoticky – jsem elite? master? nebo kategorie do 39?) Nerozumím, nechápu, ale budiž, dostal jsem parádní čepičku, číslo, zaplatil 20$ a ujistil se, že start je u Estadia National (bývalého) ve 12:00, jak bylo všude uváděno. Ano, slečna mi vše potvrdila a já mohl s klidným svědomím dojít posledních 5 kilometrů do svého hostelu.

Neděle 7. 12., den D. Říkám si, vstanu raději dřív, tady ve Střední Americe nikdy nevím, co, jak, kdy platí, budu tam na tu desátou. Vyrazil jsem okolo osmé, lehkou chůzí jsem zvládl 5 kilometrů (parádní na zahřátí, obzvláště když je venku už v tuhle hodinu 20°C) a byl na louce, tedy pardon, Estadio National. Lehce mě znervóznilo, že jsem při průchodu trasy neviděl žádné zátarasy, ale co, však oni to za dvě hodiny nějak stihnou. Namáznul jsem se krémem, naštěstí bylo pod mrakem, protože jinak by mě to ve 12:00 asi usmahlo, a flákal se okolo místa, kde byl cíl.

Bylo před jedenáctou a žádný běžec, to už jsem začínal mírně, opravdu mírně nervóznět. A najednou slyším ve španělštině hlášení, ze kterého jsem rozuměl pár slov, pár, ale ta podstatná jako „maraton“, "hoy“, "once“, což pro nešpanělsky mluvící čtenáře znamená něco jako dnes je maraton v jedenáct! Podíval jsem se na hodinky a ejhle, 11:04. A říkám si: "A je to v …“ Rychle jsem doběhl k budce, kde se odevzdávaly tašky, anglicky nikdo nerozuměl (hlavně, že se ta událost jmenuje mezinárodní, jediný mezinárodní běžec jsem byl já).

Nakonec mi jedna slečna ukazuje – start je tamhle, 500 metrů odsud! Rychle jsem tedy přeběhl louku alias Estadio National a trnul, jestli už se odstartovalo. Vidím hlouček běžců, chlapíka s pistolí, ale po pětisetmetrovém sprintu na úrovni mé TFmax bych si snad nejraději sednul. Najednou koukám, všichni mají startovní číslo přeškrtnuté! Prý že tam chodí chlapík, který je přeškrtne, jako že jsem na startu. Chlapík s pistolí již zvedá ruku. Začínám panikařit. Letím 8 000 kilometrů a pak kvůli nepřeškrtnutému číslu budu diskvalifikovaný! Ptám se, kde je ten chlápek. Prý někdo v zeleném. Koukám se do davu a vidím asi tak třicet lidí v zeleném. Chlapík si nasazuje sluchátka. První vlna zaklekává. Moje panika roste. Ptám se, kdo má tužku. Slečny u startu říkají, že mají. Skvělé. Půjčuji si tužku a po vzoru ostatních si přeškrtávám číslo. Všichni na mě s obdivem hledí – že to nikoho ještě nenapadlo. Vracím tužku a PRÁSK. A je to tady.

0 km – Pohoda. Trošku jsem se před závodem proběhl, ale snad to půjde. Blbý je, že mám ledvinku a pořád se mi mele u pasu. U pasu s pasem.

2 km – Vbíháme do centra. Pohoda, běží se za plného provozu, to je fakt výborné. Jeden odstavný pruh je uzavřený, sláva, aspoň něco.

3 km – Projíždí okolo mě houkající kamion a hned za ním dva autobusy. Když se kouř rozestoupí, vidím na dohled 5. kilometr.

5 km – 21:20 min., to je pohoda. To bych mohl doběhnout něco jako v Ljubljaně (3:20).

7 km – A hele, kopeček, a pěkně táhlej. A zase kamion. Naštěstí je pod mrakem, krásných 20°C.

10 km – Pět kilometrů vyhlížím tu ceduli, konečně je tady. 48 min., to už tak dobré není. Zastavuji na křižovatce a pouštím cisternu s benzínem.

11 km – Voda, hurá. Dávají jí tady v igelitových sáčcích, prostě se ukousne jedna špička. Jako bylo takové to mléko v igeliťáku. Líbí se mi to, je to hodně praktické. Na rozdíl od maratonu třeba v Praze, kde je voda v kelímku – schválně jestli někdo, kdo to vymyslel, zkoušel z toho kelímku při běhu pít? Je to – legrace. Nejlepší je na tohle Dublin, tam jsou ty 0,33l sportovní lahve s pítkem, v Barcelone bez pítka, v Belfastu to čepujou rovnou z hydrantu. Ale odkud to safra berou v té Kostarice?

12 km – Přicházím na to, odkud berou vodu. Z vodovodu. Začíná mi škrundat v břiše. Že by ta papája co jsem měl k snídani? Nebo snad ta VODA?

13 km – Konec prvního okruhu a já mám jasno – buď se pos…  nebo dehydruju. A jelikož jsem již dehydrovaný jednou byl – a není to ni příjemného – je rozhodování snazší a já vbíhám do jediné toalety podél trasy. Minout ji, tak to nesu dalších třináct kilometrů. Průjem jak zvon. Bohužel rady typu: „nepijte nebalenou vodu“ nelze při maratonu brát až tak doslova.

18 km – Druhé kolo v centru, kam sakra zmizel ten uzavřený pruh? Připadám si, jako když běžím po dálnici.

23 km – Míjí mě policejní motorka, které přesně v tu chvíli, kdy je vedle mě, vyprskne motor a pocáká mě od trenek dolů olejem s benzínem. Úžasné.

26 km – Blížím se do konce 2. kolo což znamená tři táhlé kilometry do konce kola. Na čas už si fakt nehraju. Je horko.

29 km – 3. kolo v centru, uzavřeno není už nic. Prodírám se mezi turisty a místními a ptám se na cestu, kudy dál.

30 km – Odmítám pít vodu, problém je, že ji nerozeznám podle barvy pytlíku od ionťáku. Takže zkouším všechno. Ale ionťáků moc není, stejně jako ovoce. Zato je horko.

35 km – Přemýšlím, co si dám, až doběhnu. Hromadu hranolků a nějaký tacos v Taco Bell, nikdy jsem tam nebyl. Dojídám poslední Enervit tabletu. Teď můžu tak trhat papáye ze stromů.

36 km – Říkám si, že ti gumoví medvídci nejsou zase tak špatná věc. Dal bych si dvoje, a tu obří Milku, co se dá koupi na letišti.

38 km – Vidím policistu na zemi jako po KO, okolo něj kolegové, před ním kamión. Je tam prostě hustej provoz…

39 km – Běžci, kteří už doběhli, řídí provoz na křižovatkách, jinak bych tam stál a čekal ještě teď. Velmi zábavné.

41 km – konečně vidím cíl, hurá. Přemýšlím, jaká je největší čokoláda na světě a kde se dá koupit. Nemilé překvapení, cesta do cíle není přímá, čeká mě ještě víc než kilometrový šnek okolo cíle! Jako slintající vlčák vidím cíl, ale nemůžu tam, ten závěrečnej šnek je PŘÍŠERNEJ, fakt peklo.

42.195 km – konečně cíl! Čas 4:17:56 je hrůza, 3. nejhorší maraton, co jsem kdy zaběhl. Kdybych někomu řekl, že mám rekord 3:12, tak si poklepe na čelo. Ale dostávám medaili a jeden člověk ještě kontroluje, zda-li mám číslo přeskrtnuté. Máááááám (však taky nejsem Rosie Ruiz!)

A je to tady (obr. 2), pocit na který čekám 42 kilometrů. Ale je to úžasné, koneckonců jako vždycky. Tentokrát malinko víc, horko, smog, kopce, ale stálo to za to.

Piju vodu, na původ se nedívám, dávám si papáyu, ananas a melouna (inu jsme v tropech) a těším se na obří taco a 800g Milku!

Pokud někoho zajímají výsledky, tak jsou tady. Jak je vidno, jsem jediný Čech. A cizinec zároveň!

Takže to je pro dnešek vše a příště, příště vás pobavím nějakou pikantní historkou z nějakého dalšího exotického maratonu. Třeba ze Singapuru.