Ale zpět na úvod. Už několik týdnů před závodem jsem řešil klasické dilema posledních měsíců. Nejednou jsem totiž vyslechl, že píšu o závodech, ale sám běhám jen tak a z povzdálí si v klidu po novinářsku kritizuji. No, ať je to jak chce, jde o mé povolání. Nicméně, tentokrát jsem se rozhodl, že vezmu všem „rejpalům“ vítr z plachet a udělám obojí. Poběžím i napíši.

Volba celkem logicky padla na závod v bavorském pohraničí. A to hned z několika důvodů. Tím prvním je, že když udělat ostudu, tak nejlépe rovnou mezinárodní. Tím druhým fakt, že německé závody se vyznačují velmi příjemnou atmosférou, kterou jsem coby novinář měl šanci nejednou poznat.

Město Marktredwitz leží jen pár kilometrů od Chebu a je většině obyvatel českého pohraničí známé především coby cíl výhodných nákupů. Někdo si možná ještě vzpomene na nedávnou přeshraniční krajinnou výstavu Cheb – Marktredwitz a to je asi tak všechno.

Ve skutečnosti jde o tržní město s velmi bohatou historií.  O tom ostatně svědčí nejen řada památek, ale i jeho původní název Markt (trh, tržní místo) Redwitz.

Ostatně podle historického názvu města se jmenuje i samotný závod. Ten pořádá místní cyklistický a sportovní klub RSC Marktredwitz a letošní ročník mu opět velmi dobře vyšel. A to jak z hlediska počasí, tak samotné organizace a průběhu.

První, s čím se návštěvník německých závodů setká, je především perfektní organizace. Obvykle to začíná u samotné prezentace a pokračuje po celý průběh závodu. Jediné, v čem menší německé akce trochu pokulhávají, je internet, kde mají i doslova vesnické závody v Česku jednoznačně navrch.

Na půlmaraton v Marktredwitz se samozřemě bylo možné přihlásit po síti prostřednictvím poněkud prehistoricky vypadajících stránek, ale koho to neodradilo, toho čekala už jen samotná pozitiva. Dostatek parkovacích ploch v těsné blízkosti startu, dobře zorganizovaná prezentace jak pro přihlášené, tak příchozí. Drobný prezent v podobě balíčku sponzorského celozrnného chleba, šatny, sprchy, občerstvení…

Na společný start čtvrt i půlmaratonu se postavilo letos celkem 110 závodníků od šestnáctiletých mladíků, přes rodinné týmy a partu učitelů zdejší školy až po jednoho borce nad sedmdesát pět let. Trať vedla z velké části po asfaltových silnicích nebo cyklostezkách a zpěvněných cestách. Výjimkou bylo pouze jedno terénní intermezzo na okraji města, kde museli závodníci proběhnout asi dvacet metrů přes stavbu, kvůli rekonstrukci silnice.

Jak už bývá u německých závodů zvykem, trať lemovalo značné množství pořadatelů, dobrovolných hasičů i policistů, takže vyběhnout z trati lemované navíc v některých místech kužely, bylo doslova nemožné. A pokud se někomu skutečně podařilo zabloudit, asi by si zasloužil samostatnou cenu.

Špičková byla i reakce organizátorů na nezvykle teplé počasí, kdy rozšířili počet občerstvovacích stanic. Co je ale tím hlavním, kvůli čemu stojí za to do Německa dojet, je atmosféra. Fandí diváci u startu, povzbuzují lidé v ulicích. Žena, která vyšla z obchodu, pokládá tašky na chodník a začne tleskat probíhajícím závodníkům, stejně jako lidé na zahradách okolních domů.

I když se po většině cest běží za plného provozu, řidiči jsou velmi ohleduplní, stejně jako chodci nebo cyklisté. Jediní dva lidé, které jsem viděl a kteří neuhnuli běžcům z trasy a šli spokojeně roztaženi po celém chodníku, byly nějaké dvě mladé dívky. Bohužel mluvící česky.

Co se týká samotného závodu, poprvé jako novinář asi selžu. Nelze dost dobře běžet půlmaraton a zároveň sledovat, co se děje na trati. Takže jen sám za sebe. Start byl relativně rychlý a v zápětí se celé pole začalo rychle trhat. Už při výběhu do louky nad startem se tak po klikaté cestě vinul had běžců a mě poprvé zamrzelo, že fotí žena a ne já.

První polovina závodu probíhala i přes značné vedro ve svižném tempu, které začalo zpomalovat až na osmém kilometru, kde začíná největší stoupání. Třicetimetrové převýšení  závod lehce zpomaluje. I já poprvé cítím cosi jako únavu.

Na čtrnáctém kilometru to řeším dávkou gelu. Bohužel v poměru k venkovní i mé tělesné teplotě je isotonický nápoj příliš studený. Mám pocit, jako by mi někdo nalil do žaludku fanku betonu, a další dva kilometry spíše bojuji o holé přežití. Na patnáctém registruji svou ženu zápasící s mojí několikakilogra­movou profesionální zrcadlovkou. Napadá mě, že když to nedoběhnu, uslyším to doma ještě půl roku. Přidávám do kroku.

Na osmnáctém kilometru mě dobíhá nějaký závodník z týmu Ifl Fichtelgebirge. Vyměníme pár vět na téma, jak to jde, a probíháme ulicemi Marktredwitz. Když zjišťuje, že to je má závodní premiéra, oba se rozpovídáme. Kolem zní sborové: hop, hop, hop od lidí, tu a tam potlesk. K vlastnímu překvapení zjišťuji, že mě už nohy zase nebolí a zrychluji.

Na stadion přesto vbíhám ve stavu, který Němci nazývají „Fix und Fertig“. Totálně KO. Posledních sto metrů, probíhám cílem a dostávám koňskou dávku endorfinu. Přežil jsem, už je konec, hurá. Zapomněl jsem si zastavit stopky.

I když je sedm večer, je pořád vedro. Thomas Heindl, se kterým jsem běžel poslední tři kilometry, si se mnou plácne, představí mi maželku a já mám pocit, že jsem tak trochu doma. Na lavičce sedí parta z karlovarského Aces Teamu, která běžela desítku. Michal skončil 23., Gábina sedmá, Radka desátá. Cinkají lahve s pivem, od stánku se line vůně pečeného masa i Bratwurstů…

Takže jsem si to vyzkoušel na vlastní kůži. Čas něco málo pod dvě hodiny, třicátý v celkovém pořadí a zcela nečekaně třetí v kategorii nad 35. Asi zůstanu příště u svého fotoaparátu a poznámkového bloku. I když…

Sečteno podtrženo z toho ale plyne jedna věc. Když budete mít čas a chuť, zkuste si někdy i vy zajet pár kilometrů za německé hranice. Stojí to za to. A teď nemyslím na špičkovou organizaci, ale spíš na něco mnohem důležitějšího. Běhá se tam totiž pro radost.

PS: Při přihlášení na závod po mně chtěli uvést nějaký klub. V té rychlosti jsem bezmyšlenkovitě plácl AK Sokolov, za který běhá má dcera. Ostudu jsem snad neudělal, jen mám pocit, že teď už se z toho nevykroutím a budu muset platit členské příspěvky 

Výsledky