Nepřestala jsem. Naopak, z běhání se stalo něco, co je na denním pořádku, co patří k mému životu. Povedlo se mi zhubnout tři kilogramy, ale myslím, že jsem zhubla ještě víc, protože špeky někam zmizely a postava se úplně jinak zformovala.

Přesto jsem si musela život trochu uspořádat. Moji práci mi nikdo neubral, ale teď mám při běhání hodinku pro sebe. Čas, který mi nikdo nevezme. Na tu hodinku, kterou jsem si doma musela vybojovat, jsem doopravdy pyšná. Dřív jsem běhala za tmy, čepici do očí, aby mě nikdo neviděl a nepoznal. Dnes už běhám za dne, v kteroukoli dobu a bez čepice.

Když jsem začínala své běhy kolem rybníčka, dohonil mě jednou sportovec v krásné soupravě s třemi proužky, já v orvaných teplákách a zimní bundě. Svižným krokem mě předběhl. Běžela jsem jak indiánská babička a za chvíli za sebou zase slyším kroky. Předbíhal mě podruhé. No nic, čepici jsem si dala víc do očí, rybníček má jen kilometr a půl, ale když jsem ho za sebou slyšela potřetí, nevydržela jsem to a odbočila do uličky, abych tu ostudu nezažila znovu. No a nedávno jsem se vydala k jinému rybníčku, asi tři kilometry vzdálenému.

Když jsem k němu doběhla, začalo pršet. Nebylo se kde schovat a tak jsem běžela domů, mokrá až na kůži. Najednou jsem za sebou uslyšela známé kroky. Ten můj známý běžec byl zase za mnou. Nabídl mi část své velké pláštěnky a řekl, že poběží mým tempem. A tak jsem poprvé běžela s opravdovým maratoncem a on své slovo dodržel. Opravdu běžel mým tempem. Vyklubal se z něj docela fajn chlap.

Už došlo i na nákup nových bot. Zatím jsem běhala v botaskách. Nikdo si neumí představit, co to bylo za pocit poprvé vyběhnout v opravdových botách na běhání, ty byly a jsou jak peříčka, to bylo jak se opravdu vznášet. Dnes chápu rady o správných botách.

Už v pohodě uběhnu 9 km v jednom tahu. Je mi krásně, božsky. Domů se vracím s úsměvem na rtech, vyrovnaná. Můj život se úplně změnil. Jednou jsem měla při běhání strašně krásný pocit, jak když se vznáším, a tak jsem si říkala, to je ono, co mysleli v té knize? Bohužel zatím se mi to stalo jen dvakrát. Běhám šestkrát do týdne, někdy víc, někdy méně. Ne podle plánu, ale podle pocitů. Co řeknou mé nohy a tělo.

Asi od druhého měsíce pravidelného běhání jsem pozorovala, že mě přešly chutě přejídat se. Jím to, na co mám chuť a co tělo asi zrovna potřebuje. Přitom se žádnému jídlu nevyhýbám. Někde se ale vždycky objeví signál dost a pak už do sebe nic nedostanu. Nejsem vzteklá, podráždění zmizelo, běhám zásadně sama. Jednak si v klidu vyřídím telefonáty a taky si utřídím myšlenky. Přemýšlím, co bylo za celý den, jak vše udělám zítra. A ono to kupodivu funguje.

Každé ženské, která váhá, bych doporučila začít. A čas? Stačí si vše jen lépe uspořádat. Vždyť i já jsem to zvládla. Do příštího dubna mám čas natrénovat na desítku. Jsem na sebe moc pyšná, že jsem něco dokázala a dokážu. Když vybíhám ven, venku jsem volná, sama jen se sebou a mohu dělat, co já chci, běžet jak já chci. Je to pro mě jako dar, když smím běžet.

ROZDĚLTE SE I VY O SVÉ ZAČÁTEČNICKÉ ZKUŠENOSTI. POŠLETE SVŮJ PŘÍBĚH NA REDAKCE@BEHEJ.COM