Jak ses vlastně k běhání dostala a jaké byly tvé běžecké začátky?

Pocházím ze severní Moravy, z Oder, z dost nesportovní rodiny. Táta mě vedl od dětství k hudbě. Sám hrál na několik hudebních nástrojů a často vystupoval v orchestrech a kapelách. Byl přísný a důsledný, pro život mi dal hodně. Pamatuji se, jak svým typickým krasopisem po večerech aranžoval a přepisoval notové záznamy pro ostatní hudebníky. Moje máma ráda zpívala a já hrála od základní školy na housle a kytaru. Dokonce jsem se pak, víceméně na popud rodičů, hlásila na konzervatoř, ale na poslední chvíli před talentovými zkouškami jsem to stáhla, neboť jsem si najednou uvědomila, jak bude těžké se prosadit jako dobrá houslistka.

Každodenní cvičení a hraní na nástroj ve mně určitě vypěstovalo smysl pro povinnost, soustavnost a vůli něco dokázat, což se mi vlastně pak hodilo i v běžeckém tréninku. Takže jsem se rozhodovala mezí pedagogickou nebo zdravotnickou školou a nakonec mě nasměroval osud.

Po těžkém zranění při autonehodě, kdy jsem měla ve třech místech zlomenou stehenní kost a musela být dlouho hospitalizována, mě oslovila smysluplnost práce sester a lékařů, jak doslova shrábnou nemohoucího člověka ze země a vracejí ho postupně do normálního života. Zvolila jsem zdravotnickou školu (dětskou sestru). Tam jsme měli perfektní dívčí kolektiv a taky výborného učitele tělocviku, který se nám věnoval i mimo hodiny tělocviku jako trenér basketu. Začala jsem hrát basket a v rámci přípravy jsem začala také trošku běhat a plavat.

Co jsi dělala po maturitě? Nastoupila jsi do nemocnice a začala pracovat?

Ano. Po maturitě jsem odjela do Prahy, kde jsem dostala místo v Motolské nemocnici. Bylo to pro mne velké životní rozhodnutí, zásadní životní změna a vcelku velmi náročná doba. Dělalo mi problémy zvyknout si na velkoměstský styl života a snažila jsem se tu tak nějak zakotvit. Práce zdravotní sestry, na směny, na oddělení s těžce nemocnými dětmi byla hodně náročná a stresující, ale i ta mi dala pro život hodně. Mimochodem, z té doby si vzpomínám také na jeden velmi nepříjemný zážitek, který mě vlastně přivedl k dalšímu sportovnímu odvětví.

Co se stalo?

Týká se to tehdy nechvalně proslulého „spartakiádního vraha". Vracela jsem se z kina na ubytovnu nočním autobusem a stala se téměř svědkem jedné z vražd. Místem vraždy jsem procházela jen o pár vteřin dřív, vybral si mou spolucestující, která se zapovídala na tramvajové zastávce a procházela opuštěným místem sama. Po této události jsem dostala strach a vyvolalo to ve mně potřebu sebeobrany, a tak jsem začala chodit na judo TJ Klamovka. To mi vydrželo několik let a dokonce jsem dostala několik výkonnostních pásů.

Po šesti letech v nemocnici jsem se cítila psychicky velmi vyčerpaná a pochopila jsem, že tuhle práci nevydržím dělat moc dlouho. Zase jsem se ocitla před životní křižovatkou změnit zaměstnání, nebo začít studovat a uplatnit se v jiném oboru. Přihlásila jsem se k přijímačkám na FTVS, kde jsem sice v teoretické části uspěla, ale na praktickou zkoušku jsem se připravovala tak „důkladně", že jsem se zranila a nemohla ji dokončit, nicméně velmi dobře jsem dopadla z chemie. Tak jsem to pak zkusila ještě na VŠCHT, kde mě k mému velkému údivu vzali.

A jak to v této době bylo s běháním?

Historie mých běžeckých začátků je spojena s několika lidmi, není zde asi prostor všechny jmenovat. Ale je pravda, že v době začátku mých vysokoškolských studií jsem už běhala celkem pravidelně. Často na atletickém oválu Mrázovka dnes již neexistujícího oddílu TJ Naftové motory, kde si mě jednoho dne všiml trenér Stanislav Toms ml. Pozval mě na trénink a zeptal se, co bych chtěla vlastně běhat, a protože ze mě nedostal jasnou odpověď, řekl mi, ať tedy zkusím zaběhnout sedm a půl kolečka na čas. Vytvořila jsem tam tenkrát z fleku oddílový ženský traťový rekord na 3 km a bylo rozhodnuto – budu vytrvalkyní. Stala jsem se členkou oddílu TJ Naftové motory. Vzpomínám si na svůj první silniční závod v té době, který jsme my všichni vytrvalci z Mrázovky absolvovali. Byla to desítka v Rožmitálu a já ji dala v čase něco kolem 41 minut.

Mým hlavním běžeckým sparingpartnerem v té době byl známý běžec Pavel Honsa, který je mimochodem také autorem mé přezdívky. Na prvním společném tréninku prohlásil: „Ty jsi Karla? To přece není typické ženské jméno a navíc se k tobě nehodí, ode dneška budeš Bára." A to mi zůstalo dodnes.

Vím, že se ti také nějaký čas věnoval tehdy velmi úspěšný maratonec Pavel Broum. Jaké jsou tvé vzpomínky na toto období?

Měla jsem štěstí, že lidi kolem běhání mi dávali vždy víc, než čistě jen sport. Pavel bude jednoznačně spojen s mou „zlatou érou". Dal mi velmi mnoho a moc pro mě znamenal. Díky němu jsem se vlastně začala cíleně připravovat na maraton, který jsem někdy kolem roku 1986 absolvovala v Košicích. S časem 2:53 nastartoval moji běžeckou kariéru, přestoupila jsem z Naftových motorů do extraligového oddílu Vysokých škol (dnes Univerzitního sportovního klubu) a časem se dostala i do širší československé maratonské reprezentace.

Pavel byl novinář s širokým záběrem vědomostí a při nekonečných tréninkových bězích jsme si stále měli o čem povídat. A myslím, že i on si zas naopak díky běhání se mnou prodloužil svou sportovní kariéru. Hlavně Pavlovi jsem vděčná za nejkrásnější běžecká léta sice v relativně chudší době, neboť jsem studovala a finančně mě podporovali rodiče, případně jsem si sjednala krátkodobou brigádu, ale běžecký svět měl spousty nadšenců (jak z řad závodníků, tak z řad trenérů) a takových hvězd jako Alena Peterková, Ivan Uvizl, Luboš Tesáček, Karel David.

Ale zpět k maratonu. V té době se maratonu v naší republice věnovalo velmi málo žen. Vzpomínám si, jak jsem s velkým obdivem vzhlížela k výkonu naší o běžeckou generaci starší nejlepší běžkyně Jarmily Urbanové, která stáhla svůj maratonský čas k 2:38.

Kolik máš vlastně za sebou maratonů a kterých výkonů si nejvíc ceníš? 

Úplně přesné statistiky si nevedu, ale myslím, že dokončených jich mám 15 a jeden jsem nedoběhla. Ráda vzpomínám na několik závodů. Mezi ně patří určitě maraton ve Vídni v roce 1991, kde jsem zaběhla čas 2:42:02 a v ten samý rok velký mezinárodní maraton v Bělehradě, který jsem o něco horším čase časem vyhrála.

Stále se účastníš velkého počtu silničních i dráhových závodů. Jak vidíš dnešní situaci v ženských kategoriích?

Touto otázkou jsi narazil na jednu věc, která mě docela trápí. Na mnoha závodech je mužských kategorií daleko víc než ženských. Vím, že mužů běhá obecně určitě víc, ale připadá mi to vůči mnoha ženám nespravedlivé a trochu to ničí i jejich motivaci po úspěchu. Vžijte se trochu do naší kůže. Nejsem feministka, ale jsem pro rozumnou vyváženost a pokud dnes spousta organizátorů závodů vyhlašuje slavně a samostatně i osmdesátileté veterány, zatímco pro ženy nemají veteránskou kategorii žádnou, svědčí to o tom, že něco není v pořádku. Vím, že zdaleka nejsem sama, přicházejí za mnou rozhořčené ženy – sportovkyně a chtějí slyšet můj názor. Určitě těmto organizátorům nebudeme tleskat.

Ty sama však ve své kategorii sbíráš stále vavříny. Musíš už mít doma celkem dost cen, pohárů a diplomů. Kde to vše uskladňuješ?

Všechny své trofeje ze závodů vozím na chalupu, kde na ně mám speciální poličky. Musím se přiznat, že se na ně občas ráda podívám. Skrze tyto věci si připomínám atmosféru jednotlivých závodů a moje pocity při nich.

Jak dnes vypadá tvůj běžecký trénink?

Nevím, jestli se stále ještě dá hovořit o skutečném tréninku. Běhám hlavně odpoledne po práci, v zimě se snažím naběhat nějaký základní objem, i když s mými tréninky před dvaceti lety to nelze srovnávat. Jeden malý recept však mám – snažím se chodit skoro každé ráno před prací alespoň na tříkilometrový výběh. Dodává mi to svěžest a energii do celého dne a při pohledu na některé mé kolegy ráno v práci bych jim moc ráda doporučila totéž. Od jara do podzimu také absolvuji téměř každý týden jeden závod, což mě stále velmi baví. Stále mám motivaci jít do závodu naplno a běžet tak v tempu, ke kterému bych se těžko sama donutila. Krom toho je to pro mne i důležitá společenská událost, kde potkávám mnoho přátel a známých.

Jaký je tvůj nejoblíbenější závod?

Asi by jich bylo hodně, ale mám-li vypíchnout jeden, tak asi jarní Pečecká desítka, kde je většinou celkem dost lidí, každý chce poměřit své síly po zimní přípravě a sleduje, jak jsou na tom ostatní. Také tam pokaždé potkám svého oblíbeného stařičkého profesora matematiky Katrnošku z VŠCHT, se kterým je vždy velmi milé se vidět a popovídat si.

Co bys poradila lidem, kteří s během právě začínají? 

Těm mladým s většími ambicemi bych doporučila, ať začínají běhat v kolektivu a v atletickém oddílu běhy na dráze. Tam je srdce atletiky, školení a zkušení trenéři, dobrá parta lidí, která vás motivuje. Také se tam člověk naučí přijímat prohry a vyrovnávat se s nimi, což je velmi důležité.

Pro zralejší lidi v pokročilejším věku, kteří už nemají moc možností se stát členy atletických oddílů, je důležité uvědomit si, proč vlastně chtějí běhat, co od běhu očekávají, jestli jejich motivací není třeba jen krátkodobá touha zhubnout, ale například vážná snaha změnit životní styl k lepšímu.

Vše začíná totiž v hlavě a pokud to někdo s běháním myslí vážně, není to krátká skládačka. A zasáhne to i jejich soukromý život, volný čas, budou potřebovat shovívavost a podporu partnera. Každopádně i ve vyšším věku můžeme začít trénovat a měřit své síly při závodech, ale poradila bych nepřeceňovat své možnosti, spojit běhání s dobrou životosprávou a nechodit do rizika, kdy hrozí nějaká zdravotní újma.

Jaké jsou tvé ambice a cíle?

Abych se přiznala, tak už žádné velké ambice „dělat díru do světa“ nemám. Nejdůležitější je pro mě zůstat zdravá a zachovat si optimistický pohled na život. A nezpomalovat tak rychle…

A známá otázka na závěr. Co ti běh dává a naopak bere?

Běh mi určitě dal pevnější vůli nevzdávat se před překážkou a věřit ve své schopnosti. Také mi dal mnoho přátel a lidí, kteří se srdcem věnují stejné věci jako já. Také více odolnosti v životě a mnoho endorfinových pocitů, ze kterých se dá těžit i ve dnech, které nejsou zrovna nejlehčí.

Trochu mi vzal zdraví. Můj pohybový aparát je po těch tisících kilometrů opotřebovaný a sem tam se něco ozve. Ale určitě převažují ty pozitivní věci.

Děkuji za rozhovor.

Karla Mališová – krátký profil

narozena: 12. 6. 1960
současné zaměstnání: státní úředník na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy
současný klub: TJ Zentiva
osobní rekord – 10 000 metrů (dráha) – 36:31
osobní rekord – 10 km (silnice) – 34:59
nejlepší maratonský výkon: 2:42:02