O jejích úspěších bylo řečeno a napsáno mnoho, a tak nás zajímalo, jak to vlastně na Svatém Kopečku nad Olomoucí v Petřině „běžecké kuchyni“ vypadá a co vězí za jejím dlouhodobým úspěchem. Zkrátka jsme chtěli na vlastní kůži zažít jeden trénink po jejím boku. Sparingpartnerem byl spolupracovník redakce behy.cz Radek Leszczynski (33).

Přestože jsem věděl, že od Petry Kamínkové bydlím jen nějakých 15 km, o něčem takovém jsem vůbec neuvažoval. Vždyť jak může obyčejný smrtelník běžet s nejlepší běžkyní České republiky? Úkol z redakce byl však jasný, a tak jsem se pokusil s Petrou na nějakém jejím běžném tréninku domluvit.

Z restaurace do lesního bludiště a zase zpět

Mnoho jejích fandů ví, že Petru spolu s manželem Liborem živí především rodinná restaurace, a tak pracovní doba a povinnosti s tím spojené zabírají převážnou část dne. Proto si Petra pro sebe vyhradí většinou ranní a dopolední hodiny. V případě, že je potřeba trénovat dvoufázově, běhá i večer. My jsme se tedy spolu dohodli na dopoledním výběhu v 10 hodin a mělo jít o ryzí kopcovitý kros.

Přijíždím na Sv. Kopeček s určitým předstihem, zvoním u dveří a z okna na mě vykoukne usměvavá Petra. Domlouváme se ještě na detailech jako je trasa a délka běhu a já přemýšlím, jestli si mám vzít gel a pití. Petra si nebere nic, dokonce ani sporttester. Jen se jí zdá, že je venku docela chladno, tak si pro jistotu obléká ještě jedno triko a obouvá „nějaké“ tréninkové boty, já dva měsíce staré zablácené krosovky. Oba jsme se rozcvičili už doma, takže krátce po desáté hodině vyrážíme hned od domu směrem do lesa, který je díky obrovskému množství cest a cestiček rájem pro turisty, lyžaře i pro nás běžce.

Z Kopečka do kopečka

První tři kilometry jsou velmi volné, a mně se zvedl puls jen na 120 – 130. Povídáme si. Po chvíli potkáváme staršího běžce a zdravíme se. Petra ho tady prý potkává často. Kromě několika houbařů je v lese krásný klid a teplota kolem 15°C je pro náš běh více než příjemná. I když Petru přesvědčuji, ať si běží jen svým tempem, během úvodní půlhodinky zjištuji, že možná jen mírně ubrala, zatímco já jsem trošku přidal. Asi na šestém kilometru mi hlásí, že ji začíná trochu bolet břicho, ale Petru zřejmě jen tak něco nerozhodí a běžíme bez zastavení dále.

Začíná se oteplovat a já po čtyřiceti minutách běhu vytahuji láhev s ionťákem. Běžíme dva kilometry po louce a čeká nás asi tříkilometrový seběh po hrubé rozbité asfaltce. To je trošku nepříjemné a nudné, ale říkám si, že i běh dolů vyžaduje správnou techniku.

Jsme zhruba za polovinou dvacetikilome­trového okruhu a ocitáme se v údolí v chatové oblasti, kde se blížíme k „rozhodujícímu“ úseku, tedy k tříkilometrovému prudkému stoupání po kořenité a kamenité, téměř horské, cestě. V tu chvíli nevím přesně, jak je na tom Petra, ale „jdu do vedení“ nasazuji „nové“ tempo a chci si otestovat své vrchařské schopnosti.

Oba běžíme nadoraz a i když se Petra závodům v bězích do vrchu nevěnuje, drží se mě jako klíště a nahoře máme oba dost. Jak jsem si všiml, Petra jako závodní běžkyně běží stylem přes špičky s vnitřním došlapem.

Velmi výživný trénink

Posledních zhruba pět kilometrů už je alespoň u mě poznamenáno únavou z náročnějšího profilu okruhu i těžšími lesními cestami, a tak ubývá i vzájemného povídání. Přesto mě Petra ještě chce pořádně prohnat po klikatých cestičkách kolem Radíkova a já jsem rád, že s ní udržím krok. V blízkosti ZOO nás zastavují turisté a ptají se na správnou cestu. To nás oba trochu rozhazuje z tempa, ale víme, že nás čeká už jen jeden kilometr. Cítím nohy a mám hlad.

Petra je evidentně v pohodě a ještě se mi omlouvá, že mě dnes asi brzdila. A ačkoliv se to možná nemá, protahuje si základní partie hned po doběhu, a říká něco o odpoledním posilování a dalším strečinku. Zatímco ona běžela bez nutnosti pít, já jsem do sebe dostal asi 4 dcl. Pak už jen převléct do suchého, vzájemné poděkování za společný trénink a já odcházím s pocitem dobře odvedeného kvalitního tréninku s nejzářivější hvězdou české běžecké scény.