V současné době žije v Praze a je na mateřské dovolené. Je vidět, že měla vždy odvahu. Nyní je jí 43 let a syn Lukášek se jí narodil v roce 2007. Už jen to ukazuje, co v ní je.

„Běhat jsem začala v deváté třídě,“ vzpomíná na své začátky. „ Z donucení tělocvikářky jsem musela jít na běžecké závody, přestože jsem běhání nesnášela. Tenkrát jsem tam na Bohemce vyhrála. Ihned za mnou přišel místní lovec talentů pan Horáček a tak dlouho do mě mluvil, až jsem mu slíbila, že to zkusím.“

„Jenže když mě uviděl na prvním tréninku Petr Kronus, můj budoucí trenér, tak se zhrozil,“ usmívá se při této vzpomínce Monika. „ Ani se mu nedivím. 65 kilo živé váhy při výšce 163 centimetrů, to by vyděsilo i otrlejší borce. První rok jsem v jeho stáji patřila do skupinky „slepic“, až potom mě vzal na milost a nakonec jsme to spolu táhli až do roku 1990.“

„A když se na tu naši spolupráci teď zpětně dívám,“ dodává vzápětí, „tak až nyní si uvědomuji, co pro nás dělal a jak my si toho nevážili. Brali jsme čas, který nám věnoval, jako naprostou samozřejmost a jestliže se někdy výjimečně opozdil a objevil se na stadionu o pár minut později, ihned od nás slyšel: „ Kde jsi, šéfe?“ Vůbec nám nedocházelo, jak musel kvůli nám šidit svoji rodinu a co všechno pro nás dokázal udělat.

Byl skoro u každého našeho tréninku, snad kromě dlouhých běhů v terénu, které by s námi nemohl absolvovat. Jeho komplexní příprava měla hlavu i patu. Zatížení bylo tak akorát ideálně připravené pro každého z nás, žádné brutální objemy a přesto jsme z toho dokázali docela slušně běhat.“

Moničina skromnost není na místě, protože její osobní rekordy na vytrvalostních tratích jsou hodně daleko před výkony našich současných běžkyň. Nakonec i časy na osmistovce, tu zvládla za 2:12,82, a na patnáctistovce, když ji v Praze na Julisce zaběhla za 4:17,11, by byly ozdobou pro většinu našich mílařek. Všechny své osobní rekordy až do 10 km vytvořila pro ni ve velmi úspěšném roce 1988.

Po pořádku a pro dokonalejší představu si připomeňme i ty další. 3000 m na atletickém mítinku PTS (Pravda-Televízia-Slovnaft) v Bra­tislavě a čas 9:02,66. Ihned na to, 21. června, v polském městečku Grudziadz zdolala 5000 metrů za 15:44,11, což je dodnes platný český rekord žen na této trati a 15. července využila své skvělé formy, když v Praze dokázala zaběhnout 10000 m za, pro dnešní naše ženy již neskutečných, 33:21,81. Jen tak mimochodem, to je pátý nejlepší český výkon na této trati v historických tabulkách České republiky. A abych byl přesný, tak výkon na 3 km je na čtvrtém místě v historii této distance u nás.

Tituly mistra republiky získala na 3000 m již v roce 1986, další rok vyhrála 1500 m v hale opět 3000 m venku a následně pak v 88 roce zvítězila na 3 km jak v hale tak na dráze.
V průběhu těch let zvládla získat titul inženýrky na Vysoké škole ekonomické v Praze a potom si založila rodinu.

Ovšem  ihned po mateřské se vrátila mezi naše vytrvalkyně ve velkém stylu a řádila mezi nimi jak černý mor a tyfus dohromady, trochu říznutý snad i cholerou, malárií a co já vím čím ještě. Vrhla se i na nejdelší tratě na silnici a v roce 1995 si v dubnu otestovala vytrvalost na maratonu v Pardubicích, který jen tak, aby se neřeklo, zaběhla za 2:42:20. Začátkem prosince si zaletěla až do dalekého Japonska na půlmaraton a tam, v Okajamě, jej dokázala dát za 1:13:11, což je náš čtvrtý historický výkon v republice.

Na 10 km v létě vybojovala i titul a příští rok přidala další, tentokrát v půlmaratonu. I přes tehdejší obrovskou konkurenci mezi našimi běžkyněmi dokázala absolvovat v reprezentačním dresu čtyři mezistátní utkání. V 1994 roce startovala na ME v krosu v Anglii a v roce 1986 i na MS v půlmaratonu v Košicích a na podzim pak ještě na Mistrovství světa v maratonské štafetě v Dánsku.

Za svoji kariéru stačila vyhrát velké množství závodů jak na silnici, dráze tak i v terénu a za všechny snad jen připomeňme její slavný a dodnes nepřekonaný traťový rekord ve východočeských Běchovicích, když se na trati Hronov – Náchod jako jediná žena v dosavadní historii dostala v roce 1995 časem 29:55 pod třicet minut.

„Bylo mi celkem jedno, po jakém povrchu se běží,“ tvrdí. „Když byla forma, tak to šlo na čemkoliv a pokud ne, tak tam by nepomohl ani zázrak. Ale přiznám se, že krosové závody patřily k mým nejméně oblíbeným.“ Postupem času vedli její přípravu i další naši elitní trenéři Miroslav Peterka, Stanislav Strobl a Bohdan Miller, i když už jen většinou korespondenčně.
„Pod Petrem Kronusem moje týdenní kilometráž v přípravném období většinou nepřekročila 130–140 km týdně,“ hodnotí svoji běžeckou zátěž. „To Mirek Peterka měl už trénink objemově náročnější. Týdně tak kolem 170–180 km, jednou jsem dokonce zkusila zvládnout 200 km, ale to už byla pro mě sebevražda.“

Za svoji kariéru měla štěstí v tom, že se jí celkem vyhýbaly zdravotní potíže. Tradiční problém běžců s achilovkami jí v roce 1990 vyřešil operací doktor Kania v Ivančicích. Po narození dětí už léčila problémy s úpony svalů kolem kyčlí jen zklidňujícími léky a to pokládá s odstupem času za velmi špatné řešení.

V letošním roce se pokusila o návrat mezi naše běžkyně, ale po problémech se zády se musela vrátit jen k rekreačnímu pobíhání s kočárkem, ve kterém vozí svoji současnou nejmenší ratolest. Ze svých výkonů si nejvíce cení osobních rekordů na 3000 m a v půlmaratonu, které pokládá za své nejkvalitnější běžecké výkony.

„Jsem ovšem nejvíc šokována tím, že, když jsem letos, tedy po deseti letech, co jsem skončila s běháním, přišla opět na závody, byli tam pořád ti stejní běžci jako tenkrát,“ glosuje výkonnost našich vytrvalců. „Je pravda, že jich ubylo a taky s přibývajícím věkem trochu zvolnili, ale za nimi stejně nikdo není, kdo by je proháněl. V ženách má solidní úroveň snad jen Petra Kamínková a v mužích mimo Róberta Štefka a nějakých dvou mladších kluků také nikoho nového nevidím.“

„Pravda je, že mladým už běh nevoní. Proč by se měli honit. Nemají žádnou motivaci. Pro nás to byla možnost jezdit do zahraničí. Oni teď mají všechno, nač si vzpomenou, tak proč se dřít,“ kroutí hlavou nad současnou mládeží subtilní vytrvalkyně. „Pro nás byla také důležitá parta, se kterou se trénovalo. Bylo nás tam na Bohemce tak kolem deseti stabilních běžců. Jezdilo se na soustředění, běhalo se v perfektním kolektivu, kolikrát jsme vyrazili i společně za zábavou a hlavně, byl u toho vždy s námi trenér. Dnes není ani Bohemka, ani moc obětavých trenérů a hlavně už nejsou party, ve kterých se všechny problémy i tréninky překonávaly podstatně lépe, než když je na to člověk sám. A tak to je i v životě. To by si měli všichni uvědomit. Sobecké vidění jen sebe sama a prahnutí jen po co největším osobním úspěchu v čemkoliv a za každou cenu nikomu štěstí nepřinese.“

Monika má nyní docela početnou rodinu a spolu se starostí o dům a zahradu jí už moc času na nějaké koníčky nezbývá. Dřív nesmírně ráda jezdila na kole po evropských horách. Jen tak s brašnami procestovala Rakousko, Švýcarsko i Francii.

V zimě s oblibou vyrazí na běžky, teď na lyžích za sebou dokonce tahá i ve speciálním kočárku syna, ale nejraději by se zase vrátila mezi běžce a po silnicích proháněla opět se svou buldočí vůlí všechny naše vytrvalkyně.

„Bohužel věk nejde zastavit a už to prostě asi nepůjde. Přesto jsem ráda, že jsem se běhání věnovala a díky tomu mám neopakovatelné zážitky, které si budu pamatovat po celý život. Ale i když jsem musela prostě být vytrvalec, protože nejsem od přírody žádný rychlík, tak na atletice mě stejně fascinuje nejvíc běh na 110 metrů překážek a to i přesto, že jej ženy neběhají,“ rozesměje se závěrem šťastná trojnásobná maminka Monika Deverová, vytrvalkyně par excellence a dodnes česká rekordmanka na 5000 metrů.