Dnes stále závodíte v bězích do vrchu. Kde je vám líp? Na lyžích, nebo když utíkáte bez nich do kopce?

Pořád mám radši lyžování, to je jasné. Jenže zabere o dost víc času. K běhání do kopce vám stačí jen tričko a maratonky, lyže naopak vyžadují větší servis.

Odkdy vlastně závodíte na suchu?

Začala jsem s tím čtyři roky po lyžařské kariéře, kolem roku 1989.

Proč? Chyběl vám adrenalin? Soutěživost?

Chyběly mi závody.

A proč právě běhy do vrchu? Proč ne ty klasické?

Lyžař má ke kopcům vždycky blíž než k silnici nebo dráze. A taky mi to do kopců víc šlo. Čím těžší, tím lepší.

Lákaly by vás i extrémní závody, jaké dnes podniká Anna Pichrtová v Alpách či na Borneu?

Určitě. Kdybych byla mladší…

Co byl v bězích do vrchu váš největší extrém?

Třikrát jsem byla na mistrovství světa žen, tam bývala nejtěžší trať. Teď každý rok běháme na náročné trati v Telfesu u rakouského Innsbrucku.

Kolik toho natrénujete?

Už dost málo. Nikdo mi nevěří, že běhám tak málo a pořád mi to jde. Ale asi mám natrénováno z mládí. O víkendu většinou závodím a přes týden se jdu proběhnout maximálně třikrát. Týdně mám v nohách jen tak 40 kilometrů včetně závodů.

Jste úřadující světovou šampionkou v běhu do vrchu veteránek. Je pro vás výzvou tento titul obhajovat?

Popravdě: Není. Protože jsem ho vyhrála už čtyřikrát a letos s docela velkým náskokem, není to velká výzva. Těším se na ten šampionát, je tam pěkná atmosféra, ale nemotivuje mě do většího tréninku.

Máte ještě nějaký sportovní cíl?

Nemám. Jen: Aby mě to pořád bavilo a aby mi zdraví vydrželo.

Maraton jste už běžela?

Zatím ne.

No vidíte…

Zatím mě neláká. I když známí mi říkají, že každý běžec by si měl jednou za život zkusit maraton. Uvidíme, nikdy neříkej nikdy. Ale muselo by to být brzo, protože běžet první maraton v 56 letech je docela zvláštní.

CELÝ ROZHOVOR NALEZNETE V AKTUÁLNÍM ČÍSLE ČASOPISU NORDICMAG (ČÍSLO 12)