Narodila se v Estonsku, tam žila do svých devíti let. Potom se její rodina přestěhovala do Ruska. Otec byl vojenským pilotem, a tak se často stěhovali z místa na místo. Tuto zemi však za svou vlast vnitřně nepřijala. Později se maminka přestěhovala do Londýna.

Druhou polovinu loňského roku trávila Olga pracovně na Bermudách, k závodům vyrážela i do Spojených států amerických. Před Vánocemi odcestovala na měsíc do Londýna, pak do České republiky a znovu za oceán na Havajské ostrovy na svatbu svého kamaráda. „Všude mám kousek domova,“ říká, když se jí zeptáte, kde by se vlastně chtěla usadit. Velký kus jejího srdce patří České republice. Má tu spoustu přátel, tady se začal odvíjet její běžecký život.

Olgo, začněme tou nejčerstvější vzpomínkou. Jaký byl nedělní Pařížský půlmaraton?

Skvělý. Se startovním číslem 7567 jsem to do koridoru elitních běžkyň měla daleko, ale pořadatelé mi nakonec umožnili se k tomuto koridoru před startem hodně přiblížit. Přesto jsem měla na startovní čáře ztrátu na čelo 21 sekund. Běželo se za citelného chladu a větru a já jsem trochu přepálila první pětku (17:50). V úvodu bylo kolem mě hodně běžců a zaregistrovala jsem až kilometrovník na třetím kilometru.

Od desátého kilometru (36:08) se kolem mě semkla trojice mužů, kteří mi hodně pomáhali ve zbývajících kilometrech. Vytvořili jakýsi trojúhelník, uprostřed něho jsem běžela já a byla tak chráněna před nepříznivým větrem. Bylo to od nich spontánní a ta spolupráce byla fantastická. Pokoušeli se i komunikovat, ale mluvili jen francouzsky. Navíc jsem měla od 12. kilometru informace od mého přítele a věděla jsem tedy, jak na tom jsem. Afričanky utekly hned v úvodu, ale od toho 12. kilometru jsem věděla, že jsem na šestém místě a že to umístění můžu udržet až do cíle. Fantastické bylo také povzbuzování diváků kolem trati. Měli jsme startovní čísla se jménem a především ženy mě hnaly svým povzbuzováním „Olga go" vpřed. V závěru jsem ještě dokázala finišovat. To už se mnou z trojice Francouzů zůstal jen jeden a hlasitým upozorňováním mi razil cestu mezi běžci, které jsme předbíhali. Krásný závod na pěkné, naprosto rovinaté trati, navíc v osobním rekordu. Co víc si přát. Doporučuji jej všem, kdo pomýšlí na rychlý čas.

Jaké řízení osudu tě přivedlo do Čech?

Náhoda. Poprvé jsem tu byla o letních prázdninách roku 2002. Zalíbilo se mi tu a pak už jsem hledala cesty, jak se vrátit. Praha mi svou architekturou hodně připomínala Estonsko a navíc mám ráda teplo a připadalo mi, že je tady tepleji než třeba v Estonsku. Já vím, letošní zima to moc nepotvrzuje, ale během prvního roku mého pobytu jsem ani nepotřebovala zimní boty. Bohužel jsem v dalších letech procházela různými peripetiemi při udělování víz pro pobyt v Čechách, a tak jsem vždy musela na nějakou dobu vycestovat a pak jsem se zase mohla vrátit.

To zní hodně kom­plikovaně. Studovala jsi u nás nebo v Rusku?

V Rusku jsem vystudovala Vysokou školu ekonomickou. V Čes­ku jsem se přihlásila na Fakultu tělesné výchovy a sportu, ale nedostala jsem se tam kvůli míčovým hrám. Ty neumím. Hrávala jsem totiž 11 let poměrně slušně na housle a vždy, když byly při tělesné výchově na programu míčové hry, já jsem měla omluvenku. Nesměla jsem si totiž zlomit prst, to by byl konec pro kariéru houslistky. A tak jsem se přihlásila na (pražskou soukromou sportovní školu) Palestru a studovala tam.

Ale běhat jsi začala už v Rusku.

Ne, až tady. Na Palestře mi řekl Roman Sladký, nynější organizátor Plzeňského půlmaratonu: „Olgo, ty jsi štíhlá, máš vysloveně běžeckou postavu. Ty bys byla dobrá v maratonu.“ „Neblázni,“ odpověděla jsem. „Štíhlá jsem proto, protože jsem tančila v baletu, ale maraton?“ A pak nás pan Šaman, který je zase organizátorem Běchovic a přednášel na Palestře pravidla atletiky, odvedl na Olymp a tam jsme běželi dva kilometry. Málem jsem u toho umřela, ale uběhla jsme je za 7:35. A on se mě zeptal, jestli jsem atletka a jestli běhám a já odpověděla, že ne. „Tak to musíš začít,“ řekl on. Pak ale uběhl rok, protože jsem musela znovu vycestovat kvůli vízům. Po návratu jsem zašla na Olymp za panem Linhartem a ten mě přivedl k trenéru Kervitcerovi.

To ses dostala do těch nejlepších rukou.

Je to úžasný člověk. Hodně mi pomohl, podržel mě vždy při pobytu v Čechách, ale zůstali jsme v denním kontaktu i při mé pracovní cestě na Bermudy v loňském roce. Původně měla být dva roky dlouhá, nakonec z toho byl půlrok, protože hotel, v němž jsem pracovala, zavřeli. Kolikrát jsem panu Kervitcerovi psala: „Trenére, stýská se mi, mám sbaleno a jedu domů." Pro mě to není jenom trenér, on a jeho žena, to je vlastně moje rodina, zázemí. Hodně mi pomohl v začátcích a nejen v tréninku. Když jsem přišla do České republiky, začala s běháním, běhala jsem dvoustovky za 50 sekund a „umírala“ při tom, nezatracoval mě. To, co teď umím a dokážu zaběhnout, umím hlavně díky němu. Ale i v době, kdy jsem v Čechách měla problémy, stáli při mně on a jeho manželka. Na to nikdy nezapomenu.

Jaké to pro tebe je běhat mistrovské závody, ale jen mimo soutěž?

To mě hodně mrzí. Jsem soutěžní typ a strašně ráda bych reprezentovala. Ale zatím to nejde. Musela bych tu mít trvalý pobyt a žít tady deset let. Dá se udělit výjimka, to bych ale musela mít potvrzení od Českého atletického svazu, že moje reprezentace je přínosem pro Českou republiku. Zkoušela jsem poslat žádost, ale odpověď jsem nedostala. Je to hodně komplikované a je to běh na dlouhou trať. Za deset let mi bude 36 let a to už budu mít zenit za sebou.

Jak se ti žilo a běhalo na Bermudách?

Trénování tam nebylo jednoduché. Je to malý ostrov. Devadesát procent obyvatel je černošského původu, řekla bych, že běhání mají v genech, ale ve skutečnosti je to jinak. Ženy tam neběhají vůbec. Mým tréninkovým partnerem byl padesátiletý Sylvester, původem z Barbadosu, a největšími konkurentkami cizinky. I tréninky byly časem fádní. Napříč ostrovem vede podél bývalé železnice stezka Railway Trail a po ní jsem běhala. Jenže když je to stále stejné, přestane vás to bavit. Kilometr po rovině, z kopce, do kopce, zatáčka doleva, 800 metrů pod palmami, zase rovina. Dá se tak běžet 15 kilometrů tam a 15 zpátky, ale časem je to nuda. Dalo se ale běhat také na atletickém stadionu. Ten byl na ostrově jediný, ale veřejnosti přístupný. A neběžecký život? Našla jsem si tam spoustu přátel, ráda se tam budu vracet. Ale nebylo to lehké, ve srovnání s Českou republikou je tam hodně draho.

Zúčastnila ses i závodů?

Ano, ale vzhledem k tomu, že tam nebyla příliš velká konkurence, ani jsem se nemusela příliš snažit a většinu z nich jsem vyhrávala. Dokonce jsem při většině závodů vytvořila traťové rekordy a psali o mně i v místních novinách jako o nějaké běžecké hvězdě (smích).

Závodila jsi i mimo ostrovy?

Nádherným zážitkem byl závod Fifth Avenue Mile v New Yorku, který pořádá společnost New York Road Runners, organizátor Newyorkského maratonu. Tam jsem v čase 4:59 zvítězila v kategorii Open v závodě na jednu míli. Trochu mě mrzelo, že jsem se nedostala do kategorie Championship, kde běžely poloprofesionálky, i tam jsem mohla úspěšně bojovat o přední umístění. Přesto to bylo nádherné.

Musím však vyseknout poklonu českému pořadateli maratonu, organizaci Prague International Marathon. Když porovnám organizaci závodu v New Yorku a tady, určitě se pražští pořadatelé nemají za co stydět, v mnoha ohledech jsou lepší. Například v New Yorku cena za vítězství přišla až poštou, vyhlášení se totiž konalo v rámci gala večera několik dní po závodě a já se ho nemohla zúčastnit. A to, že se bude ten gala večer konat, jsem se dozvěděla v cíli, když jsem pátrala po době vyhlášení a předávání cen. Ani korespondence před závodem nebyla bezchybná, na maily jsem odpověď vůbec nedostala. Pokud jsem něco potřebovala, musela jsem to vyřizovat telefonicky.

Když jsme u maratonu, neláká tě?

Moje maratonské vzpomínky nejsou zrovna nejpříjemnější. V Praze jsem v minulosti běžela, ale bylo to spíš utrpení. Možná ale udělám výjimku v mých plánech a poběžím s kamarádem z Bermud v New Yorku. On mě během mého pobytu na Bermudách požádal, abych mu pomáhala s tréninkem. Přijížděl ráno za svítání k domu, kde jsem bydlela, to byla totiž ještě snesitelná teplota, a vybíhali jsme na naši Railway Trail. Postupně dokázal uběhnout delší a delší vzdálenost a zdálo se, že na maraton je připraven a že jej bez problémů zvládne.

Pár dní před startem však měl úraz, spadl z výšky na záda a bylo po závodě. Dokonce to zpočátku vypadalo tak, že už nebude chodit. Byl upoután na vozíček. Ohromnou vůlí se ale dostává zpátky, už dokáže chodit o berlích, vrací se zpátky do života a znovu mluví o tom, že se vrátí k běhu a letos na podzim to v New Yorku určitě vyjde. Ráda bych ho podpořila a běžela tam s ním.

A při březnovém Hervis 1/2Maratonu tě uvidíme?

Velmi ráda bych v Praze běžela, ale pracuji teď pro pořadatele závodu, organizaci Prague International Marathon, tak vše záleží na tom, zda mě pro závod uvolní.

Držím palce, ať to vyjde a přeju ti, ať se ti daří ve sportovním i osobním životě, ať se nakonec usadíš kdekoli.

Profil

Místo narození: Estonsko, Tartu
Národnost: ruská
Současné bydliště: Praha
Studium: absolventka ba­kalářského studia na Vysoké škole ekonomické
Nejlepší běžecké výkony:
1500 metrů:4:34
3000 metrů: 9:48
1 míle silnice: 4:59
5 mil silnice: 29:02
5000 metrů dráha: 17:15
5 km silnice: 16:54
10 km silnice: 36:00