K těm asi jen většina současných borců v tichosti shlíží, určitě nad nimi s uznáním pokyvují hlavou a všem, co o vytrvalcích něco ví, je jasné, že nebyl žádným průměrným běžcem. Na mílařských tratích ve svých začátcích zaběhl v roce 1985 800 m za 1:57,3 a o dvě léta později 1500 metrů za 3:55,40, ale už 3 000 metrů dal za 8:16,0. V roce 1989 zvládl 5 000 metrů za 14:19,45, tento čas ovšem stačil u nás jen na 20. místo v československých tabulkách, ale hlavně zdolal 10 000 metrů na dráze za úctyhodných 29:41,13 a to bylo 8. místo v tom roce u nás.

Následný rok 1990 byl opět festivalem osobních rekordů. Čas na 5 000 metrů posunul až na 14:13,72, v hodinovce dokázal uběhnout 19 060 metrů a v půlmaratonu se dostal do cíle za 1:03:31. Maraton nakonec zvládl také a to za 2:23:46.

Pokud ho osobně neznáte, na základě uvedených výkonů jste si doufám udělali představu o tom, co vlastně Veselka uměl, a že to o nebylo nijak špatné, to jistě dokážete posoudit z těchto výkonů sami.

„K běhání jsem se dostal v roce 1983,“ vzpomíná v současné době dvaačtyřicetiletý rodák z Kroměříže a pokračuje: „Po úraze v silniční cyklistice, kdy jsem byl v bezvědomí a odnesl to otřesem mozku, jsem zamířil mezi běžce.“

Po třech měsících přípravy pod vedením kroměřížského trenéra Oty Šedého vyhrál mistrovství ČSSR mladšího dorostu na 3 000 m časem 9:01 a jeho osud tím byl zpečetěn. Ostatně se jmenovaným trenérem pokračoval i dál v razantním zlepšování osobáků. Tři kilometry v 17 a 18 letech, tehdy ve starším dorostu, už běhal za 8:40 a 8:30, 5 km za 15:00 a v juniorech za 14:50.

„Pak jsem musel na vojnu,“ kroutí nad tímto obdobím hlavou pořád nevěřícně Petr. „Začátek byl dobrý, v hale padl osobák na 3 000 m časem 8:16 na atletické středě ve Stromovce. Mimochodem to tam stačilo jen na 12. místo. Jenže pak po zbytek vojny pod trenérem Pavlem Moravcem jsem měl jen tisíce zbytečně naběhaných kilometrů, které neměly hlavu ani patu a já, věčně unavený, jsem nebyl schopen běžet 5 km ani za 15 minut.“

S velkou úlevou proto po skončení základní vojenské služby dal na podzim v 88. roce vale Rudé hvězdě Praha a zamířil do Vítkovic k Antonínu Procházkovi. Ten zavedl konečně v jeho trénování nějaký systém a vzápětí se dostavily i výsledky. A ne ledajaké. Už na povinně prestižním závodě při Běhu únorového vítězství v Praze ve Stromovce v roce 1989 doběhl šestý a desítku na silnici tam zvládl již za 30:07. Pak následovalo Mistrovství ČSSR v Banské Bystrici na 10 000 metrů a časem 29:41 vybojoval opět 6. místo. Na Běchovicích doběhl třetí, navíc ve výborném čase 29:43. A to tam byla tehdy skvělá konkurence. Posuďte sami:

1. Uvizl : 29:32
2. Vrábel : 29:41
3. Veselý : 29:43
4. Pařík : 29:45
5. Pipa : 29:48
6. Bauckmann : 29:57

Myslím, že všichni, co jste někdy absolvovali Běchovice, dokážete ocenit tyto dnes téměř už neuvěřitelné časy. „Bohužel jsem po roce přípravy musel Vítkovice opustit,“ smutně konstatuje Petr. „A protože spolupráce na dálku moc nefungovala, tak jsem vlastně ukončil ve 22 letech svoji kariéru na dráze a začal se od roku 1990 výhradně věnovat silničním závodům. Doplňkově jsem si ještě občas něco zkusil v soutěži družstev a dvakrát absolvoval i Mistrovství ČR na 10 km. V pětadevadesátém v Ostravě z toho bylo časem 29:55,27 páté místo a v Jablonci v 98. roce třetí místo za 30:15,42. To už jsem všechno běhal jen v maratonkách, protože tretry s hřeby mi vadily. Ještě jsem si otestoval rychlost v hale na Mistrovství ČR v Praze v roce 1999. Tam jsem odtáhl téměř celý závod a nakonec z toho bylo jen 5. místo a čas 8:25. Střídali mě až na posledních 400 metrech. Bohužel čas nikoho nezajímá, šlo přece jen o titul…“

Své tréninky konzultoval s Ivanem Uvizlem, ale na podstatné věci kolem svého osobního zatížení musel přijít sám. „Každý si musí vysledovat, co mu sedí nejlépe. Ať jsou to délky úseků, pauzy mezi nimi, či meziklusy. Tempo je nezbytné běhat v závislosti na počasí, a když to nejde, je nutné zkrátit nebo změnit trénink. Možná to vypadá jako malé drobnosti, ale jsou to docela zásadní fakta i pro další dny tréninku. Jedna věc je, co je napsané na papíře, a druhá, na co zrovna v ten daný den a moment mám. Rozhodně zde plně platí pravidlo, že někdy míň znamená víc a já se tím naučil řídit.“

„Tím nechci všem doporučit, aby neběhali a jen čekali, že to přijde samo. Tak to není. Bez dřiny to nejde, ale musí být smysluplná,“ směje se na závěr svého tréninkového hodnocení. „Také si myslím, že pro běžce jsou důležité hory a zase jen hory. Jezdit do tepla? To pro vytrvalce nemá příliš efekt. V tom naprosto souhlasím s Lubošem Tesáčkem, který to tak prezentoval na těchto webových stránkách,“ říká Petr a ještě dodává k tréninku: „Já to moc bohužel nevyužíval a převážně jsem běhal doma v okolí Kroměříže. S regenerací jsem si hlavu nelámal. Po tréninku jsem poležel ve vaně, udělal šlapačky, střídavě teplá a studená na nohy, v týdnu chodil plavat a zamířil jsem i do sauny. Později jsem se dostal i na masáže. Cvičení a protahování však považuji za naprostou každodenní samozřejmost. Bez toho se opravdu nedají pořádné zátěže zvládnout.“

Vitamíny a různé doplňky stravy rozhodně nevyhledával. Měl na to svůj vlastní pohled a polykat tablety je podle něj osobní věc každého sportovce. Všechno má své pro i proti a především je to o tom, co je vhodné pro zdraví. To si musí každý zvážit sám. On si dal většinou po těžkém tréninku ionťák a to bylo všechno.

Čas běžel a přibývaly mu roky. „Z 30 minut na desítce jsem spadnul na 31:30,“ zamýšlí se na koncem své závodní činnosti. „Přišel den D a otázka – proč?“

V Třebíči 19. září 2004 po závodě na 10 km za 34:22 to v něm definitivně dozrálo a skončil. V průběhu jeho kariéry se mu, ostatně jako většině běžců, nevyhnula různá zranění. Nejvíce trpěl problémy v oblasti pat, kde mu potíže dělaly ostruhy a záněty zátěžových váčků. Absolvoval čtyři operace u doktora Čarvaše v Ivančicích. Na každé noze dvě a kvůli tomu ztratil sezóny v letech 1997 a 2001.

„Měl jsem vždy trochu zvláštní přístup k tréninku,“ usmívá se nad svým poněkud specifickým tréninkovým systémem: „V dorostu a juniorech jsem musel jednu třetinu tréninku ošidit. Nedalo se to odběhat. Týden jsem to jednou zkusil a byl jsem totálně vyčerpaný. Na vojně jsem zase podle hesla „drž hubu a krok“ protrpěl dva roky. Až teprve ve Vítkovicích se dalo s Tondou Procházkou konečně diskutovat o tréninku. Podle toho to pak taky vypadalo. No a když jsem si všechno plánoval už sám, tak to bylo jen o pocitech a podle toho jsem se taky řídil.“

Osobně si nejvíce cení svého výsledku na Běchovicích v roce 1989, kdy se jako mladíček dokázal prosadit mezi staré mazáky.

„Nejvíc mě mrzí, že jsem nebyl schopný prodat při maratonu to, na co jsem měl natrénováno. Šel jsem do závodu s cílem zvládnout ho za 2:18 a pořád jsem se plácal někde kolem 2:23–2:24,“ říká Petr Veselý, pro kterého je pohled na naše současné vytrvalce tak smutný, že se o tom prý nemá cenu vůbec bavit.

Profil

Datum narození: 13.10.1967

Osobní rekordy:

• 800 m: 1:57,3
• 1 500 m: 3:55,40
• 3 000 m: 8:16,0
• 5 000 m: 14:13,72
• 10 000 m: 29:41,13
• Hodinovka: 19060 m
• Půlmaraton: 1:03:31
• Maraton: 2:23:46
• 10 km silnice: 29:43 (Běchovice)

Nejlepší výsledky a úspěchy:

• Mistrovské tituly v dorosteneckých a juniorských kategoriích na různých tratích.
• Třetí místo – Běchovice 1989
• Druhé místo – Běchovice 1990
• Třetí místo na MČR – Jablonec 1998
• První místo MČR kros 10 km – Plzeň 1992
• Třetí místo půlmaraton Praha 1999
• Český běžecký pohár 2000 – 6. místo
• Český běžecký pohár 2002 – 5. místo