Dan letos slaví kulatou čtyřicítku, ale jeho běžecký deníček jakoby to nechtěl akceptovat. Sází nové osobáky, sil mu závod od závodu přibývá, čiší z něho energie před i po závodu. Ať zamíříte o víkendu kamkoliv, je velmi pravděpodobné, že zahlédnete na špici jeho indiánský ohon.

Není to zrovna vzor pro specialisty výživáře, naběhané kilometry se projevují na nespočtu drobných potíží po celém těle a na tváři je při běhu patrné sebezapření.

Doma nemá na delších distancích soupeře, v ultra dobíhá s náskokem, který by mu dal šanci se jít osprchovat, na chvíli natáhnout a pak přivítat soupeře. Ale on nelení a ještě v běžeckém popadne fotoaparát a jde kamarádům spoluběžcům pořídit krásnou památku.

Jen si to představte třeba v cyklistice, kdyby Svorada, Kreuziger nebo Padrnos slezli z kola a šli zvěčnit své domácí rivaly! Kdo by Dana neznal, pomyslel by si, že tak své soupeře záměrně deptá…

Ale opak je pravdou. Jen vysoká postava se stará o to, že v cíli není k přehlédnutí. Mít o třicet centimetrů méně, jeho skromnost by jej spolehlivě ukryla. Vždy připraven dát radu, odpovědět na otázky, usmát se nad vtípky. Kolem něj krouží jeho tradiční doprovod, bílý psík s typickým vytrvaleckým jménem Čip.

Dan si vybral přetěžkou sportovní disciplínu, ve které mu není souzeno dočkat se celonárodní popularity. Možná by mohl soutěžit s vrchařkou Ankou Pichrtovou o titul mediálně nejzapadlejšího českého atleta.

O to více si jej ale váží běžci, protože jen oni vědí, že Dan je jedním z nich. Jsme sotva v půlce roku a už teď je jasné, že snad jedině světový rekord v maratonu v podání nějaké nové české komety by Dana připravil o hattrick v našem žebříčku popularity českých vytrvalců. Je to opravdová hvězda bez hvězdných manýrů.