Váš světový rekord na osmistovku byl v uplynulých dvou letech v mírném ohrožení, ale nakonec odolal. Jak to prožíváte, když se zrovna běží závod, ve kterém by rekord mohl padnout? Jste alespoň trochu nervózní, nebo už to na vás nepůsobí?

Za ta léta jsem se s tím už přece jen naučila žít, ale samozřejmě, když se běží závod, kdy by rekord mohl padnout, jsem napjatá. Sleduji mezičasy a odhaduji, jak to asi dopadne. Předloni se k rekordu Pamela Jelimová přiblížila už jen na 71 setin. Ale ona je hrozně mladičká a já si říkala, že s ní musí zamávat ta změna, kdy najednou z ničeho spadla do světa velkých závodů, slávy a nakonec i peněz. V další sezóně se to projevilo a následoval pokles. Ale pořád si myslím, že až se s celým tím kolotočem vyrovná, zase se bude zlepšovat a má na to, aby rekord překonala. Teď je zpátky ve hře i Jihoafričanka Caster Semenyaová. Možná to ještě nějakou sezónu potrvá. Mně trvalo čtrnáct let tréninku, než jsem se k rekordu propracovala.

Tehdy to byl blesk z čistého nebe, navíc jste rekord nepřekonala o setinku, ale o pořádný kus. V čem to bylo?

K rekordu se mi sešlo několik příznivých okolností. Vůbec jsem nebyla pod tlakem, že něco musím zaběhnout. Původně jsem měla startovat na dvoustovce, jenomže přišel nějaký drobný problém s lýtkem, takže jsme nakonec změnili trať. Žádný pokus o rekord jsme neplánovali, nikdo nic nečekal, nebyla na mě zaměřena žádná velká pozornost. Svým způsobem tomu času pomohlo i to, že tehdy se nepoužívali vodiči, kteří vám dnes odtáhnou určenou část trati dokonale podle rozpisu. Nic takového. Nešlo o žádnou přesně dodrženou kalkulaci, jak se často běhají rekordy dnes.

A čím to je, že se rekord drží tak neuvěřitelně dlouho? V čem je největší rozdíl tehdy a dnes?

Když si uvědomím, v jak primitivních podmínkách jsme se tehdy dopracovali k rekordu a mistrovskému titulu, viděno současnýma očima je to asi nepochopitelné. Byla za tím obrovská tréninková dřina. My jsme tenkrát byli parta, která pořád, možná až fanaticky, trénovala. Nic nás od přípravy nerozptylovalo. Já v rekordní sezóně běžela všeho všudy jen tři závody na osmistovku. To je zřejmě ten klíčový rozdíl. Dnes má závodník spoustu příležitostí, jak se ukázat a jak si také vydělat. Diamantová liga, exhibice, další a další závody. Jenomže když je těch závodů moc, nezbývá dostatek času na trénink a na nezbytnou soustavnou přípravu.

A co další rozdíly? Co výživa? Dnes jsou k dispozici moderní potravinové doplňky.

Když si vzpomenu na vlastní sportovní stravu, z ní by asi dnešní výživoví poradci nebyli nadšení. Já jsem se neobešla bez masa. To mi dávalo sílu. Vzpomínám si, jak jsme jednou byli na soustředění v Tatrách. Přijela tam tehdy za námi nějaká dietoložka a cpala nás ke snídani ovesnými vločkami. Pak jsme vylezli ven a já na promenádě od stánku ucítila vůni opečené klobásy. Hned říkám: „Trenére, já si ji prostě musím dát, já bych to na vločkách nezvládla.“ (Pozn. redakce: Celých dvacet let sportovní kariéry byl trenérem Jarmily Kratochvílové Miroslav Kváč)

I když to asi nejsou nejradostnější vzpomínky, vybavujete si okamžik před olympiádou v roce 1984, kdy jste se dozvěděla, že nikam nejedete? Co jste prožívala v té chvíli a ve dnech následujících?

Tehdy v předolympijské přípravě jsem vážně uvažovala, že by nebylo špatné hry v Americe zažít jako vrchol a po něm odejít. Jednu olympiádu už jsem sice měla za sebou, ale vzpomínka na Moskvu, to byl především voják na každém kroku. A teď to mělo být něco úplně jiného, navíc Amerika. Nebudu zastírat, že pro nás tehdy byla zajímavá i finanční stránka. Ze závodů jsme si tehdy většinou vozili věcné ceny. To byla samá souprava skleniček nebo váza. Za rekord jsem tehdy dostala tři tisíce, za stříbro z Moskvy dvanáct. A teď jsme se najednou dozvěděli, že za zlato bude šedesát tisíc. To pro nás byly nepředstavitelné peníze.

Měla jsem za sebou doopravdy tvrdou přípravu. Mám vyzkoušeno, že když je člověk neustále pod zátěží, vydrží. Malér obvykle nastane, když do toho přijde nějaké uvolnění. To se mi tehdy, vlastně už ke konci olympijské přípravy, stalo a přišly problémy se zády. V té době neexistovalo nic podobného jako dnes, že zvednete telefon a zavoláte Pavlu Kolářovi, druhý den k němu zajdete a on vás dá do pořádku. Byla jsem ráda, když mi někdo dohodil terapeutku až na středním Slovensku. Jela jsem za ní vlakem. A ona mě doopravdy dokázala napravit. Bylo to sice hodně bolestivé, měla jsem slzy v očích, když zabrala, ale zafungovalo to. Když jsem se v tom vlaku kodrcala za Slovenska nazpátek, měl někdo ve vagónu puštěné rádio. Najednou hlásili, že sovětský ústřední výbor rozhodl o neúčasti sportovců na olympiádě. Hned mi došlo, že je zle. Jestli oni ne, tak nás tam nepustí taky. A během pár dní to bylo definitivní.

PLNÉ ZNĚNÍ ROZHOVORU, VČETNĚ POVÍDÁNÍ O KONCI KARIÉRY, DOPINGU A ZDRAVOTNÍCH NÁSLEDCÍCH VRCHOLOVÉ ATLETIKY, NALEZNETE V NOVÉM BĚHEJ, KTERÉ VYCHÁZÍ 27. SRPNA.

PŘEDPLAŤTE SI BĚHEJ A ZÍSKÁTE SLEVU NA JARNÍ HERVIS 1/2MARATON