Jak to tehdy s příběhem Pheidippa bylo, to už nikdo nezjistí a není to ani důležité. Co na místě každý zjistí, je, že i kdyby jeho příběh byl skutečný, jeho běh by tehdy byl určitě kratší než 42 km. Když odpočteme první část běhu z obce Marathon k památníku slavné bitvy, zůstane 37 km. Když naopak připočteme, že posel musel nejspíš zvěstovat svou zprávu až u bran Akropole, protože na stadionu ho v tu dobu určitě nikdo nečekal, dostáváme se k číslu 38 km. Na druhou stranu Pheidippides určitě neběžel po asfaltové dálnici a v moderních běžeckých botách. Ale jak už jsem řekl, na takovýchto detailech moc nesejde.

Historické souvislosti jsme se vydali s dalšími účastníky maratonského zájezdu sbírat v sobotu 30. 10. Půjčili jsme si auto a vyrazili do Marathonu po trase závodu. Chtěli jsme stihnout alespoň část oficiálního zahajovacího ceremoniálu a provést morální a taktickou přípravu. V neposlední řadě jsme se také chtěli zvěčnit na tomto, neváhám říci poutním místě všech maratonců. Navíc v Marathonu bylo otevřené muzeum maratonského běhu. Návštěvníky z Čech muselo zahřát u srdce, že v expozici již instalovali také panel s informacemi o Volkswagen Maratonu Praha.

Ale zpět k letošnímu závodu. Čím byl výroční závod jiný než ty v ostatních letech? Hlavně v obrovském počtu účastníků (narváno bylo i na startu 5km a 10km závodu). Na start v Marathonu se jich postavilo údajně 12 500, ale všiml jsem si i čísel přes 13 000. Trochu s obavami jsme čekali, jak se s tímto počtem účastníků řečtí organizátoři poperou a jak celou akci logisticky zvládnou.

Bylo zcela zjevné, že si organizátoři nechtěli udělat ostudu. Pokud si nebyli jisti, že by daný úkol zvládli, radši se do toho vůbec nepustili, aby z toho nebyl trapas. Týkalo se to především pasta party, kterou si nikdo pro tolik lidí netroufl ani nabídnout. Místo toho účastníci mohli využít nabídky na zlevněné běžecké Pasta Party Menu ve stylovém Hard Rock Café. Zadarmo byla pro účastníky veškerá městská doprava tři dny před a dva dny po závodě a závodníci měli 50% slevu na vstupy do všech památek a muzeí.

Veškerá organizace jinak klapala do puntíku. Třeba doprava na start – během 60 minut všichni běžci odjeli z Atén do Marathonu. Vzhledem k tomu, že organizátoři dbali na to, aby si mohli všichni sednout a do autobusu se vešlo přibližně 45 účastníků, muselo být použito odhadem 280 dálkových autobusů! Čekali jsme, že použijí autobusy městské hromadné dopravy, ale organizátoři snad stáhli všechny dálkové autobusy, co jezdí po řeckých silnicích. I organizace odjezdu ze třech stanovišť v centru byla poměrně zajímavá na pohled, nicméně vše šlo jak po drátkách. Pokud někde došlo ke zdržení, tak bylo maximálně v řádu minut, ale spíše se jednalo o desítky vteřin.

Cestou řidič pouštěl do reproduktorů všechny podstatné instrukce k organizaci startu i samotného závodu, takže i ti, kteří nečetli příslušnou část maratonského prospektu, si nemohli stěžovat na neinformovanost. Mnohokrát nám také bylo zdůrazněno, že se dneškem stáváme součástí marathonské historie, takže jsme tomu začali fakt věřit!

V prostoru startu mile překvapilo zázemí. Atletický stadion na rozklusání, sběr zavazadel k přepravě do prostoru cíle, ale především počet přistavených toalet. V tomto ohledu Marathon nejspíš zastínil i standardně dobře organizovanou Prahu, kde na toalety není tolik místa. Tady bylo toalet přes 300. Každopádně se dostalo na každého, prakticky bez čekání a hlavně beze stresu. K dispozici byly i šatny v budově, vzhledem k nádhernému počasí nebyly třeba, ale v případě deště by bylo hůř, nebyly moc prostorné – tady při organizátorech stáli všichni olympští bohové.

Startovalo se v sedmi blocích (podle ověřeného nejlepšího výkonu v posledních třech letech), a to v časových rozestupech. Čipy byly naprogramovány tak, aby znemožnily obvyklou snahu všech závodníků o vylepšení svého oficiálního času již na startu. Inteligentní řešení. Zároveň byly následně výsledky přepracovány tak, aby byla odečtena příslušná časová diference. Je to spravedlivé a hlavně funkční! Start proběhl bez sebemenšího problému.

Zpátky na trať. Ta zrovna nepřeje rekordům a osobákům, přesto řada lidí zaběhla nečekaně dobrý čas. První stoupání je mezi 11. a 15. kilometrem, ale pak trať náhle rychle klesne a běžci v jednom a půl kilometru ztratí téměř veškeré nastoupané metry. To může slabší povahy rozhodit, tím spíš, že pak hned následuje téměř 14 kilometrů dlouhé stoupání, včetně nejprudší pasáže, která je příznačně na 31. kilometru, kde potká většinu na hraně běžících závodníků pověstná krize. Stoupání je sice všude běžecké, ale nic to nemění na tom, že je svou délkou velmi frustrující.

Kdo neskape do 31. kilometru, už do cíle vydrží, ale ani posledních 11 km není zadarmo. Člověk se, oproti rovinatým maratonům, které se běží konstantním tempem, snaží dohnat ztrátu nabranou ve stoupání. A jakkoliv je tato část závodu na mapkách prezentována jako klesání, rozhodně vám tak nebude připadat. Ano, je tam pár klesání, které člověk ucítí, ale zbytek je spíš běh po rovině.

Na občerastvovačkách by se našla minimální zaváhání, jako že někteří brigádníci nestíhali otevřít láhve s vodou, než je běžcům podali, ovšem v drtivé většině pochopili, co běžec potřebuje, a tak nejen láhev otevřeli, ale i trošku odlili, aby při přebírání necákala voda na nohy. Podobné to bylo i s houbičkami. Část obsluhy namočila houbičky a nechala je ležet na stolku (takže z nich většina vody stačila odtéct a zbytek zteplat), část je průběžně lovila z kádě a podávala. Nejsem si jist, jak na tom byli pomalejší běžci s teplotou podávané vody. Vody, intových nápojů i dalšího občerstvení bylo dost.

Výborné bylo, že organizátoři uzavřeli veškerou dopravu podél trasy – to jest i protisměr, který byl využíván jen pro servisní vozidla a sanitky.

Atmosféra podél trati byla vřelá. Žádné staticky zevlující obyvatelstvo, ale aktivní povzbuzování a zároveň vděčnost za jakýkoliv náznak, že vám jejich podpora pomáhá. Vlastně jsem se děkováním divákům bavil celou dobu běhu. Skutečně mi to pomáhalo zahnat myšlenky na nastupující únavu. Vždy, když jsem probíhal okolo nějakého chumlu povzbuzujících diváků, zatleskal jsem a ukázal gesty obou rukou, že ten potlesk patří právě jim. Vždycky to zdvihlo obrovskou vlnu sympatií a zesílení energií nabíjejícího hluku. Úplně jsem cítil, jak mě takové chvilky synergie s diváky ženou kupředu.

Stokrát násobeno a dokážete si představit, jaká atmosféra vládla v závěrečných metrech před stadionem a dále pak na cílové rovince! Absolutně úchvatný zážitek. Zážitek “korunovaný” nádherně zpracovanou medailí ve tvaru právě tohoto stadionu.

Super bylo, že mnoho běžců běželo “demonstrativně” – v různých převlecích, se zbrojí, s myrtovým věnečkem na hlavě a diváci to odměňovali nadstandardním povzbuzováním. Hodně lidí skutečně využilo maratonských oslav k tomu, aby s různou mírou vkusu exhibovali. K vidění bylo i několik fingovaných kolapsů na cílové rovince. Možná byl nějaký i reálný, ale osobně jsem viděl několik běžců, kteří si, prostě jen chtěli užít pozornosti diváků, fotografů a kamer. V některých případech už mi to přišlo trochu za hranou. Jeden z běžců dobíhajících v čase cca 3:23 si to šněroval s podlomenými koleny, vrávoravě po cílové rovince tak věrně, že k němu přiskočili lidé ze záchranky. Snažili se mu pomoci. Posledních 15 metrů lezl po čtyřech. Skutečně vypadal, že tam vypustí duši, ale jakmile zjistil, že už mu nikdo nevěnuje pozornost, tak až příliš jednoduše vstal a odkráčel si pro medaili. Naproti tomu, když doklusával běžec ve zbroji a šaškoval tam s mečíkem a demonstrativně se složil k zemi 50 metrů před cílem, diváci se smáli a freneticky tleskali a aplaudovali. Tam byl asi ten rozdíl mezi nevkusným exhibicionismem a čirou radostí, oslavou a snahou pobavit přihlížející diváky.

Organizace v cíli byla zase velice funkční, o závodníky bylo postaráno, automaticky každý absolvoval povinné „kolečko“ – medaile, občerstvení, odevzdat čip, nafasovat pytel s oblečením, vrátit se na stadion fandit dalším a setkat se s kamarády. Jen šatny a masáže byly trochu z ruky a bylo náročnější je najít, ale pokud se tam někdo vydal, nelitoval. Kromě klasické masáže bylo možno absolvovat i masáž thajskou. Vzhledem k nádhernému počasí ovšem většina lidí zůstala hned na stadionu.

Českou výpravu tvořilo 37 lidí. Nejrychlejším maratoncem byl Petr Pechek (celkově 36. v čase 2:28:55 – reálný 2:28:51, i když startoval až z druhého bloku se ztrátou 1:49 na první vlnu, takže musel elitu dohánět a neměl sobě rovného partnera po delší část závodu), druhý byl Petr Wala – 143. v čase 2:53:18 (2:53:17) a třetí moje maličkost – 219. v čase 3:01:26 (3:01:20). Několik lidí si zaběhlo pěti nebo desetikilometrový závod. Za zmínku rozhodně stojí i to, že první výsledky byly k dispozici hned večer po závodě.

připraveno ve spolupráci s Jarmilou Holasovou

WEB ZÁVODU

VÝSLEDKY ZÁVODU