Mých prvních 42,195 km

Pomoc jsem hledala všude. Podporu taky. U kolegů z práce, u kamarádů (mnozí z nich, mne přemlouvali, ať to nevzdávám a postavím se na start, že přijdou a podpoří mne u trati, že tam budou se mnou), u běžců (tenkrát ještě Behej.com oficiálně nebyl, sláva mu!), u trenérů, u odborníků, prostě všude. 

Týden před startem jsem navštívila kolegyni z kineziologie a probíraly jsme můj strach. Ptala se mne: „Opravdu to chceš běžet? A proč? Jaký je tvůj cíl?“ Mluvili jsme o škodlivosti stanovování cílů. Právě přehnaná očekávání vyvolávají obavy a působí stres. Po konzultaci bylo jasno: „Cesta je cíl.“ 

Rozhodla jsem se, že poběžím s radostí. Prostě, že budu žít přítomností, i když mám vpředu cíl (a ten můj cíl se posunul z času pod čtyři hodiny, přes čas šest hodin až do bodu, kdy mi stačí, budu-li v pořádku). A to bylo moc fajn. Uklidnila jsem se.

Na startu jsem byla v pohodě. Sice jsem byla ještě asi 3krát na záchodě, ale poslední slova trenéra (Miloše Škorpila), že na to mám, mne zbavila veškerých pochybností. Žila jsem si přítomnost. Užívala jsem si atmosféru maratonu.

Je odstartováno a my se vrháme spolu s ostatními do nástrah velkoměsta. Pozorujeme běžce kolem sebe, s partnerem se smějeme různým kouskům kolem nás. 

Cestou na otočku hledáme známé tváře mezi ostatními běžci – super zábava. Pozoruji protiběžce, usmívám se na svět a svět (tedy lidi) na mne. Člověk sklidí spoustu fandících pohledů od rychleji se pohybujících kolegů, kterým sám také moc fandí. Hledala jsem kamarády vodiče, kteří byli v tom davu naprosto přehlédnutelní, oni mne však zkušeně nepřehlídli a vždy z dálky volali: „Výborně! Běž! Vydrž! Ahój!“ Byl to zážitek.

Toma, mého partnera, bolela kolena už od 15. km. Ale nestěžoval si, asi to bylo únosné. Na půlce jsme měli proti půlmaratonu v březnu 15 minut ztrátu, ale nevadilo nám to. Asi na 22. km nás předběhl Martin Hunčovský – vodič na 4:30. V podstatě nás fyzicky zezadu přepadl, usmál se, pozdravil a běžel dál. Běžel na náš cílový čas, rozběhli jsme se, ale po pár metrech jsme to vzdali a běželi si dál svým tempem. 

Na 25. km směrem do Chuchle se Tom rozhodl, že to za to nestojí. Podlomilo se mu koleno, že skoro upadl, a tak mi dal pusu a řekl, že na mě počká, až poběžím zpátky. Toma jsem potkala už po otočce v Chuchli. Rozhodl se, že to dojde. Nevzdal to. 

Byla jsem v pohodě. Od momentu, kdy mě opustil Tom, se mnou běžel chlapík/kluk, tak kolem 40 let (nějakej Jirka z Děčína – jestli to čteš, tak se ozvi), který mě doběhl na 24. km. Běželo se nám spolu docela dobře a hezky nám ten dlouhej a pustej úsek uběhl. Jirka byl utahanější než já, bylo mu horko, a tak jsem ho povzbuzovala, což mě drželo v přítomnosti a měla jsem postaráno o zábavu. 

Před 30. km jsem se těšila na zlom, o kterém všichni mluví. Byla jsem tam asi tak za 3 hodiny a 15 minut, zlom nenastal, a já se těšila, že to budu mít pod 4:30. I na 35. km mi to tak vycházelo, takže se mi běželo výborně, přestože kolem mě stále více lidí odpadalo. K mému údivu většinou statní, často i mladí a vysportovaní muži. Kdo ví, jak trénovali. 

Mám už překyselený žaludek (z pomerančů), ale běžím. Jirka zůstal někde vzadu a mě žene víra, že jsem dobrá. Na 38. km se však vše mění. Počítám si čas: „Co bude lepší? Běžet, či jít?“ Obojí je dost těžké, ale pořád se běží lépe, než jde. Běžím tedy a tuhnou mi nohy. Utíkám z přítomnosti do budoucnosti (chyba!) a počítám, že budu ráda, když to stihnu do šesti hodin, což je limit. Pořád ještě běžím. Karlův most je ok, trochu to bolí na konci z kopce. 

Pak další krize. Vidím, jak spousta lidí běží po druhé straně než já (tedy na druhé straně bariéry) a mám pocit, že běžím špatně, že jsem si možná někde spletla směr. Lidi probíhají skrz bariéry a já nevím, jestli mám běžet tam, nebo zůstat, kde jsem. 

Stojím tam v předklonu, dívám se mezi nohama dozadu za sebe, kolik lidí běží za mnou, a snažím si trochu protáhnout ztuhlé nohy: odkoukala jsem to od kolemjdoucích. Uvažuji, že už stejně neběžím, že už se sotva vleču. „Dagmarko, to by tě celý život mrzelo,“ pomyslím si nakonec a běžím neochotně dál.

V hlavě naprostý chaos. Představa, že ještě 4 km zbývají do cíle, je hrozná. Nedokážu být v přítomnosti. Pořád myslím na to, co mne čeká. Na to, jaká jsem tragédka. Na to, proč to dělám. V momentě, kdy se téměř rozhodnu, že to vzdám, mne dobíhají francouzsky mluvící muži v červených trikách. Chytli se za ruce a vzali mne do „sítě“ jak rybičku ve hře Rybičky, rybičky, rybáři jedou. Tak mne rozesmáli, že jsem musela zase běžet. 

Myslela jsem na lidi, kteří přísahali, že se na mě přijdou podívat, ptala jsem se sama sebe, kde jsou. Bála jsem se, že mne třeba vidí, jak jdu. Tak se zase rozbíhám, ale jsem pomalejší, než ti, co jdou po chodníku. Pořád nejsem v přítomnosti. Počítám, že když poběžím, budu mít maraton za 12 minut za sebou, když půjdu, budu se plahočit ještě půl hodiny.

Na 40. km mne doběhl Jirka z Děčína. „Jsem už úplně mrtvá,“ stěžuji si. „Ten kousek už dáš,“ slyšela jsem, když probíhal kolem mne. Běžím přes hlavní třídy a prohlížím si lidi. Hledám ty známé tváře, ale marně. Nejsou tu. 

Když jsem zahlédla ceduli 41 km, brečela jsem. Slzy mi šly do očí. Nebyla to lítost, ani bolest, ale spousta emocí, které nepopíšu, nad všemi však vítězila beznaděj: 1200 m nemůžu v životě překonat! To nezvládnu ani po čtyřech! Volala jsem sama na sebe někde z budoucnosti, ale běžela jsem dál. U Karlova mostu jsem se hodně rozhlížela, svitla ve mně naděje. 

Zastavila jsem se, abych si naposled protáhla nohy. Najednou mne někdo chytí za zadek! Fakt jsem se lekla! Byl to Tom. Mám radost, že ho vidím. Kousek spolu jdeme a já si hned stěžuji, že se nikdo ze slibujících nedostavil. „Třeba budou čekat v cíli na Staromáku,“ hodnotí situaci Tom. „Jestli budou tam, tak na ně kašlu! Já je potřebuju tady,“ řekla jsem rozhodně a běžela dál, pomalu a opatrně. Pak už byly vidět brány. Nezrychluji, poučena z půlmaratonu čekám, až uvidím bránu s nápisem CÍL.

Hodiny nahoře ukazují 5:02. Uvědomuji si, že jsme šli ke startu cca 3 minuty a rozbíhám se naplno v naději, že to stihnu ve svém reálném čase pod 5:00. Překvapuje mne, kolik mám ještě síly. Stihla jsem to v čase 4:59:09. Objímám Toma – spíš na něm visím, brečím a zároveň se směju. Nemůžu uvěřit, že to mám za sebou.

Bezradně se rozhlížím, kudy mám jít. Všude je dost lidí, různě tam sedí, leží, ale já hledám občerstvení, vodu, jablíčka a taky někoho, kdo mi na krk pověsí tu velkou těžkou medaili. Počítala jsem s tím, že půjdu pusou do dlažby, až mi ji pověsí na krk, ale chtěla jsem ji. Zasloužím si ji. Medaile tu však nikdo nedával. „Medaile došly,“ povídá nějaký kluk. „Dojděte se napít a přijďte tak za 15–20 minut, přivezou nové.“

Lehla jsem si tam u záchodů na dlažbu a snažila si uklidnit krevní oběh. Už jsem nebyla ochotná jít dál. Bylo mi super. Točila se mi hlava, dlažba byla teplá, lidi chodili kolem mě a přes mě a já odpočívala a dívala se na nebe a na střechy pražských domů a vůbec nic mi nevadilo. Bylo mi dobře.

Když jsem se dost vyležela, šla jsem se umýt. U umyvadel jsem potkala Jirku z Děčína. Byl taky bez medaile, a tak jsme šli společně pro ni. Řekli nám ale, že je už zase nemají. Sedli jsme na zem a společně čekali. Jirka to chtěl vzdát. Zlobil se. „Ta medaile je fakt zasloužená,“ prohlásil. Čekali jsme přes půl hodiny, až jsme se dočkali.

V cíli už nikdo ze známých nebyl. Chtěli jsme jít někam slavit, ale nebylo s kým. Většina našich kolegů byla zklamaná z času kolem 4:00, a tak šli domů. Zašli jsem alespoň s jedním trenérem na večeři – na svíčkovou se šesti – a hurá pryč z Prahy!

Tak nějak to tenkrát bylo. Vám se maraton hopem blíží. Ať se vám dobře běží a hlavně zůstaňte v přítomnosti. Tu vám nikdy nikdo neukradne. Prožijte si to teď a tady. Stojí to za to. Den je krásný… den je krásný! 42,195km, to je krásný… 

Dagmar Zemanová