Jak oběhnout maratonskou zeď

Na kratších závodech jsem se spálila několikrát. Přestože jsem na startu svého prvního maratonu byla zase plná naakumulované energie, jen taktak vybuchnout, dokázala jsem běžet pomalu. Několikrát jsem vzpomněla na pana Škorpila a na rady zkušených běžců. Na 15. km mi skutečně narostla křídla, jen trošku přidat a nesu se nad zemí. A opravdu jsem místo toho zpomalila. 

Cosi mi říkalo: „Víš, ono když to říkají lidi, co těch kilometrů za sebou mají ne stovky, ale tisíce, bude na tom asi něco pravdy.“ A po pravdě, bylo to hrozný. Hrozný. Až do dvacátého kilometru mne stále někdo předbíhal. Lépe řečeno předbíhaly mne davy běžců. Dokonce jsem se několikrát otáčela, protože jsem měla pocit, že už za mnou nemůže nikdo být a že už jsem poslední. 

Asi na 32. km jsem zastavila na občerstvovačce a protahovala se. Nebolelo mě sice nic, ale bolelo mě všecko. Cítila jsem prazvláštní stav, kdy člověk jakoby nestál nohama pevně na zemi. Taky jsem cítila jakousi rozkolísanost vnitřního prostředí, celá jsem se chvěla. Nemohla jsem zklidnit tělo a hlavu už vůbec ne. 

Tělo mě tak nějak ještě poslouchalo, ale hlavu jsem zapomněla asi někde na 20. km. Vedle mě zastavil kluk a taky se protahoval. Vypadal, že je na tom podobně. Chtěla jsem říct něco, jako že to už není daleko, že to dáme. Tahle věta ale byla asi příliš těžká na to, abych ji dala dohromady. Chtěla jsem se aspoň usmát, aby to znamenalo totéž, ale nezmohla už jsem se ani na to. 

Ze začátku jsem si počítala minuty na kilometr, abych věděla, jestli se vejdu do času 4 hodin. Po nějaké době to ale začalo být jaksi složité, navíc tam byl real time a ten druhý time a minut přibývalo, a tak jsem počítání vzdala. Běžela jsem jen tak, jak to šlo. Asi na 35. km jsem si ale chtěla spočítat, kolik mi zbývá do konce. Je to už jen pět, to je kousek. Ne, vlastně sedm. Nebo pět? Ne, sedm. Bože… nešlo mi dopočítat se. A tak jsem rezignovala i na toto. 

Díky tomu, že jsem běžela na začátku pomalu a ještě se krotila, zbylo mi na poslední kilometry dost sil. Běžela jsem rychle, ale poctivě jsem pila na občerstvovačkách a hodně se protahovala. Na 40. km do mě vjel blesk a pelášila jsem o stošest. Subjektivně to byl asi můj nejrychlejší běh, spanilý a ladný. Objektivně to asi vypadalo hrozně. 

Už to mít co nejrychleji za sebou! Uvědomila jsem si, že mne od 30. km předběhlo jen velmi málo lidí. Nedá se říct, že bych se díky tomu cítila fyzicky nějak lépe, ale byla to určitá satisfakce, protože začátek byl nelehký. 

Ale teď už jsem proběhla kolem 41. km a předbíhám jednoho utahaného pána. Ani nevím, jak se mi to povedlo, že jsem to v hlavě sestavila a řekla: „Už je to kousek, za chvilku jsme tam!“ 

Z poklidných ulic se to do centra stočilo rychle a Pařížská ulice s cedulí 42 se tak nečekaně otevřela přede mnou, že jsem úplně ztratila hlavu. Vlastně dnes už podruhé. A najednou mi šly slzy do očí: Šmankote, já jsem to uběhla! Chtěla jsem se rozbrečet jak malé dítě, jenže ouha – když brečíte, tak zároveň nemůžete pořádně dýchat, a to se mi stalo. 

A tak jsem se musela smát: „Ty troubelo troubelatá, uběhneš maraton a sto metrů před koncem z dojetí omdlíš…“ Ale ono to nějak nešlo, a tak jsem brečela a smála se zároveň. Lidi mávali, tleskali, povzbuzovali a byl to okamžik absolutní euforie. V té chvíli mne taky napadlo, že tenhle okamžik nepochopí nikdo, kdo ho nezažil. 

Proběhla jsem pod cílem s časem krásným, ne sice vysněným, ale skoro vysněným a všude kolem spousta lidí a všichni fandili a smáli se. Smála jsem se taky a snažila jsem se ovládnout. Když jsem za cílem zastavila, všecko se kolem mě točilo, motala jsem se jak opilá a nějací hoši, co seděli na zemi s medailemi na krku se mě ptali, jestli jsem v pohodě. Úplně v pohodě, jo. Vypadalo to asi, že mne něco bolí, ale já jsem plakala radostí. 

Asi po dvou minutách v cíli, po té největší mořské nemoci, jsem začala hledat mezi tou spoustou mužů toho nejmilejšího běžce. Trvalo mi asi dalších deset minut, než jsem ho našla. Každý máme v životě chvíle, na které nezapomeneme. Tohle byla jedna z nich, ale o tom už vám víc nenapíšu. 

Jitka Hrušková