Čeští trenéři tvrdí, že jdete z podzimní krosové sezóny do halové a pak dráhové bez nějakého vyladění, že univerzitu nezajímá růst jedince, ale úspěch univerzity, prostě, že univerzity kazí běžce. Jak to vnímáš ty?

S tvrzením, že americké univerzity kazí atlety, nesouhlasím, přestože letošní dráhová sezóna mi nevyšla. Získal jsem sice v červenci bronzovou medaili na Mistrovství ČR republiky v běhu na 5 000 metrů v Brně, ale s výsledným časem jsem spokojen nebyl (pozn. redakce – 14:32,61). Ale zpět k vaší otázce. Doby, kdy toto tvrzení bylo pravdivé, jsou už pryč a tréninkové metody se v USA také už změnily. Americký univerzitní šampionát má úroveň těch nejlepších světových atletických mítinků. Stačí se podívat na výkony dalších českých běžkyň, Martiny Bařinové a Evy Krchové, které také studují v USA a podle mě se jim daří skvěle. Myslím si, že záleží na individualitě každého jedince, na tom, jak se dokáže aklimatizovat v jiných podmínkách, než na jaké byl dosud zvyklý. Markantní změna přírodních a tréninkových podmínek vyžaduje čas a trpělivost.

Jaké podmínky vám univerzita k tréninku vytváří?

Studuji na Florida State University v hlavním městě Floridy Tallahassee. Přes zimu jsou tu podmínky pro trénování skvělé, ale například na začátku školního roku jsme nuceni kvůli vedru trénovat v brzkých ranních hodinách ještě před vyučováním. Prakticky každý druhý týden, jak během krosové, tak i dráhové sezóny, létáme na závody a volného času příliš nezbývá. Je však skvělé, že školy vycházejí sportovcům vstříc a učitelé se k nim chovají přednostně. Moje univerzita má jedno z nejlepších zázemí pro sportovce a platí to i v době finanční krize. Peníze, zdá se, tu nehrají žádnou roli.

Zkus přiblížit českému čtenáři tamní tréninkový systém?

Na amerických univerzitách se zaměřují především na výkon týmu jako celku spíše než na výkony jednotlivců. Stejně tak je postaven i trénink na mé škole. Trénujeme stále ve skupině, což je pro mě příjemná změna, o to méně se však trénink přizpůsobuje mým potřebám. Je složen především z objemů a tréninku síly a intervalově se trénuje až na konci sezóny. Trénujeme konsistentně od závodu k závodu a odpočinku je minimum. Myslím, že tato veliká změna tréninku a únava ze závodů mě stála letošní dráhovou sezónu.

Myslíš, že jsi šel v Americe výkonnostně nahoru? Můžeš to doložit na příkladech umístění, případně dosažených časů?

Krosová sezóna neboli jediný týmový sport pro běžce, probíhá na podzim a má v Americe stejnou váhu jako dráha. Běhají se závody o délce osm a deset kilometrů a startovní pole čítá na největších závodech kolem 250 běžců. Během loňského podzimu se dařilo jak mému týmu, tak i mně. Získal jsem ocenění nejlepšího nováčka v Atlantické konferenci a na americkém šampionátu jsme jako tým obsadili historicky nejlepší druhé místo. Osmikilometrový kros jsem zvládl v čase 24:07 (11. místo) a desetikilometrovou trať za 31:20 (118. místo). Halové sezóně náš trenér nepřikládá žádnou váhu, takže jsme ladili až na dráhu. V prvním závodě jsem bez speciální přípravy zaběhl 5 000 metrů v čase 14:17, ale pak se mi už tak nedařilo. Musel jsem často závodit na trati 1 500 metrů, přestože jsem měl formu na pětku. Po návratu domů jsem se snažil splnit limit na ME v atletice do 23 let, které se konalo v Ostravě. Podle tréninku jsem na to měl v pohodě, ale v závodech mi to prostě neběželo. Sezóna byla dlouhá a náročná, prakticky závodím v kuse od konce ledna.

Tím jako bys nahrál na smeč českým kritikům tréninku v Americe.

No, něco na tom možná bude. Víte, po návratu se musíte aklimatizovat v jiném prostředí, přestože jste doma, zvyknout si znovu na přístup domácího trenéra. Na druhou stranu, jsem vděčný americké univerzitě za to, že mi umožňuje bezplatné studium a já jí za to odvádím platbu svými výkony při závodech. Nevím, proč by to mělo být jinak. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Nedokážu si představit, že by mi univerzita platila studium, trénink a rehabilitaci a já přitom trénoval na dráhovou sezónu v Čechách.

Jak to bude s tvým tréninkem a studiem dál?

Je těžké kombinovat americkou sezónu s tou evropskou a já bych se raději měl soustředit na tu, která mi zajišťuje a platí má studia. Vzdělání je pro mě na prvním místě, a pokud mi k němu má běhání dopomoci, tak si myslím, že vše je v nejlepším pořádku. Školu bych měl mít hotovou za tři roky, a co pak bude dál s mým běháním, to si v tuto chvíli ještě netroufám říci.

Běháš tedy jen proto, že ti běhání umožňuje studovat?

Teď jste mě trochu zaskočil. To nevím.

Čeho bys chtěl v běhu ještě dosáhnout?

Třeba dokázat, že ten americký systém má smysl, že funguje. Vždyť můj kolega z univerzity, irský běžec Ciarán Ó Lionáird se po návratu z univerzity neuvěřitelně zlepšil na trati 1 500 metrů, začal běhat časy na úrovni 3:35 a kvalifikoval se na MS v korejském Tegu, kde se nakonec probojoval až do finále, v němž obsadil desátou příčku. I já bych chtěl jednou podat skvělý výkon, z něhož by měl radost i můj lovosický trenér Drahomír Venclíček. Chtěl bych něco zaběhnout pro něj. Bylo by to poděkování za to, že se mi celý život trenérsky věnoval.

O ČESKÝCH TALENTOVANÝCH BĚŽCÍCH NA AMERICKÝCH UNIVERZITÁCH SI MŮŽETE TAKÉ PŘEČÍST V SRPNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BĚHEJ

PROFIL JAKUBA ŽIVCE