Český běh v recesi nepatří sice v současnosti mezi chloubou opředené atletické disciplíny, ale na úspěchy sportovců existují i jiné pohledy než přes srovnávací světové tabulky. Na domácí scéně patří Ivana Sekyrová nepochybně mezi současnou českou špičku nejen výkony, ale i svým rozsahem běžecké působnosti. Ziskem šesti medailí ze seriálu disciplín mistrovství republiky a jedné z mistrovství světa může letošní sezónu jednoznačně prohlásit za svou nejúspěšnější.

Jak se rodí taková úspěšná sezóna amatérské běžkyně, maminy a učitelky gymnázia ve středním věku?

U většiny běžců se ve čtyřiceti letech nejlepší sezóna neplánuje, tak tomu bylo i u Ivany. Rozhoduje vždy zdraví, vůle a zázemí. Jen vůle závisí vyloženě na běžci. Zdraví je většinou přímo úměrné věku. Zázemí je Achillova pata dnešního sportu.

K letošní úspěšné sezóně se Ivana propracovala postupnými krůčky, je to tak?

Já myslím, že tahle sezóna začala psát svůj osud již v roce 2008. Ten rok se Ivana stala potřetí za sebou mistryní ČR v půlmaratonu, navíc v osobním rekordu. Osobák si dala i na extraligovém steeplu 10:30,02, aby následně i v této disciplíně získala trochu nečekaně titul, ale právě při tomto závodě špatný došlap za jednou z překážek a následná bolest převážila nad radostí. Jen pár dnů před tím byla jako náhradnice narychlo povolána za zraněnou Annu Strakovou (Pichrtovou) k reprezentaci na ME v běhu do vrchu. Start se jí podařil, doběhla nejlépe z českých závodnic na 14. místě. Bolest v noze ale dál kazila radost z každého vítězství. Bronz z Běchovic a čtvrté vítězství na Kunratické v řadě podtrhly další medailově štědrou sezonu. Nastalo dilema jako u každého běžce s „ostruhami“: Běhat s bolestí dokud to ještě jde, nebo operace, ale co bude pak? Dokážu se ještě vrátit? Na rozhodnutí měla Ivana jen pár hodin, pár dní na to trávila vánoce s nohou v sádře a trápila se otázkou: „ Konec sezóny nebo konec kariéry?"

Podle dalších výkonů a výsledků se zdá, že vše dopadlo dobře…

S odstupem času jednoznačně, ale návrat nebyl nijak lehký. Nejhorší je běžec, který nemůže běhat. Museli jsme Ivanu trochu přibrzďovat. Ale jen s rotopedem si moc dlouho nevystačila. Naštěstí sokolovská ortopedická kapacita pan doktor Rajniš, svou práci na Ivaně i podruhé po deseti letech odvedl bravurně. Zdraví se rychle zlepšovalo, vůle byla neskutečná, jen stále podceňované zázemí tehdy nic moc. Ale i první dva atributy zdraví a vůle stačily k návratu na běžeckou scénu. Tři stříbrné a jedna bronzová z druhé poloviny roku 2009 potvrdily správnost předvánočního rozhodnutí. Bez zdraví to prostě nemohlo jít dál. Tehdy jsem se začal zamýšlet nad atributem třetím, nad zázemím. Nebyly peníze, rehabilitace mizerná, zdravotní dohled nula. Oslovili jsme fyzioterapeuta, maséra. Honzu Baladu. Povedlo se, dodnes spolupracujeme, je vlastně necestující součást našeho mini týmu, většinou pozná, co má Ivana v nohou a taky hodně fandí. Většinou ví kam sáhnout, jestli na duši nebo na bolavý sval.

Nic víc, jen jeden fyzioterapeut?

No, on ten čas docela letí. Postupně jsme k masážím a cvikům přidali víc bazénu a občas saunu. Pomáhalo to. Navíc zkrácená, ale v dané situaci dost úspěšná sezóna nakopla Ivanu hlavně psychicky. Měla víc chuti a ještě více vůle překonávat své hranice. Osobáky a traťové rekordy padaly jeden za druhým. Jenže největším nepřítelem fazóny je chřipka a angína. Díky tomu jaro 2010, kromě stříbra z půlmaratonu v Plzni, nic zvláštního nepřineslo. Medailové žně přinesla až druhá polovina sezóny – mistrovský titul v běhu do vrchu a ve stejné disciplíně úspěšný start na mistrovství Evropy. K tomu dvě stříbrné na dráze (10 000 metrů a steeple). A nakonec onen slavný první Ivanin běchovický titul. To byla neskutečná euforie.

To je ten závod, kde ses stal jako doprovod Ivany neslavně populárním cyklistou?

Ano, ten. Emoce jsou kořením sportu, ale oslabují sebeovládání. Oboustranně. Emoční prožitky vítězů a poražených jsou bohužel protichůdné. Raduje se většinou vítěz. Dost nás to oba vzalo, ale brzy nás to nakoplo k další práci. Chvíli to vztahy Ivany a Petry narušilo, ale dnes je to za námi a holky jsou zas v pohodě.

Zmiňoval jsi zlepšení zázemí, ale pořád mi to nepřipadá jako něco překotného.

Sezóna 2010, kromě toho, že byla doposud tou nejúspěšnější na cenné kovy, znamenala určitou změnu. Začali jsme se během víc bavit a nechali se víc unášet. Nekoukali jsme tolik na ceny, jeli jsme tam, kam nás lákalo tajemno a dobrodružno. Díky tomu se Ivana stala veteránskou mistryní světa v běhu do vrchu 2010. Byl to skvělý pocit, poznali jsme nové přátele a běžecký důchod najednou nevypadal tak děsivě. Všimli si jí i někteří sponzoři a najednou šlo všechno o poznání lépe, přestože sponzorské dary byly v podobě materiální pomoci či příspěvku na benzín, abychom mohli jezdit na závody. Ve čtyřiceti letech se taková spolupráce bere i jako určitá prestiž. Myslím, že si toho Ivana velmi váží. No a pak se to stalo, jednoho dne jsem surfoval na vašem webu a narazil na článek, který mě zaujal.

Který to byl?

Bylo to 7. prosince. Pavel Novák popisoval, jak řešil absenci vysokohorských soustředění. Použil tenkrát hypoxický stan. Uvědomil jsem si, že stejný problém má i moje pracující běžkyně. K článku se pak strhla dlouhá a tradičně i jedovatá diskuse, ale to už jsem měl v hlavě svůj plán. Začal jsem studovat, jak takový hypoxický stan funguje a kde se dá koupit, či půjčit. Jeho cena mě sice odrazovala, ale nakonec jsme sestavili plán měsíčního nájmu, který jsme protkali sérií zátěžových testů v běžecké laboratoři CASRI. Tam jsme se napoprvé vydali již v únoru a byl to pro nás asi ten hlavní zlom v pohledu na trénink. V CASRI nám vyšli vstříc a moc nám pomohli. S výsledky jsme začali pracovat okamžitě. Za měsíc na to, 8. 3. 2011 jsme odstartovali náš experiment.

Jak to „vysokohorské“ soustředění probíhalo?

Dodavatel hypoxických stanů nám se slevou jeden zapůjčil. Postavili jsme ho u Ivany doma v jednom z jejích tří pokojů. Spala v něm čtyři týdny. Souběžně s tím jsme absolvovali další tři zátěžové testy. Bylo to dost náročné na čas, cestování a skloubení s tréninky a závody. V době experimentu Ivana utrhla 19. 3. 2011 stříbro z baldovského přespoláku, mistrovství republiky v přespolním běhu. Vše ale bylo načasováno až k Mistrovství České republiky v půlmaratonu. Najednou tu bylo nějaké oživení a očekávání. Výsledky testů žádný velký vliv neprokázaly. Trénink ale naznačoval dobrou pohodu a slušnou formu. Spoléhali jsme alespoň na to placebo. Vyšlo, Ivana se stala mistryní republiky v osobáku zlepšeném o dvě minuty.

Podle vás to tedy funguje?

Myslím, že na to není jednoznačná odpověď. Jsme pořád u stejného. Rozhoduje zdraví, vůle a zázemí. Já popisuju, jak jsme zlepšili zázemí. Všechno se vším souvisí, ale bez tréninku nefunguje nic. Když něco takového testujete, stanete se paradoxně zodpovědnějším. Ivana víc hodin spala, víc trénovala, víc rehabilitovala, víc se kontrolovala. To jsou atributy, které nakonec mohou být rozhodnější, než očekávaný nárůst červených krvinek, který ale u Ivany nenastal. Ale ženský to mají občas těžší, takže tak krátký test je na nějaké resumé málo. Rozhodně to funguje psychicky, když se daří, a to se dařilo.

Taková sezóna po jednom měsíci ve stanu?

Ne, to určitě tak není. Na konci školního roku to vždycky u kantorů nestojí za nic. Forma šla trochu dolů, přepínali jsme trénink na kopce, ale na bronzové medaile z dráhy (10 000 metrů a steeple) to ještě stačilo. Pak ale přišel nevydařený start na ME v běhu do vrchu. Chybou bylo přijmout divokou kartu, pár lidí nám pak na čas otrávilo život, radost ze sportu a z běhu. Naštěstí byly prázdniny. Jediné období, kdy Ivana může v klidu trénovat. Našli jsme nové tratě na Klínovec. Vítězství v běhu do vrchu v Jánských Lázních bylo naší malou satisfakcí. Chvíli jsme zvažovali, jestli vůbec absolvovat kvalifikaci na MS do vrchu. Nakonec Ivana svou hlavu na ten špalek položila. Pár lidí by se možná mohlo chytit za frňáky, když nevybíravě kritizované holky (věkem veteránky) přivezly světové stříbro. I když málokdo ví, že jen málo scházelo a česká výprava by utřela nos.

Narážíš na snížení počtu nominovaných?

Přesně tak, místo jedné, dnes tedy okradené závodnice cestoval možná někdo jiný. Ivana je dvojnásobnou mistryní ČR v běhu do vrchu. Nikdy jí nikdo nezavolal jak se má, co dělá a jestli něco nepotřebuje, třeba nějaké soustředění. A najednou cestují místo závodníků jacísi ústřední trenéři.

Jela by Ivana na soustředění, kdyby byla pozvána?

Asi ne, pracuje ve školství, tam se mimo prázdniny jen těžko čerpá dovolená. Ale je tady řada mladých, kde to funguje asi podobně. Ivana je v reprezentaci, ale soustředění jí míjela, tak jsem jí ho nakonec pronajal, alespoň na pár nocí.

Zdá se, že nemáš moc v oblibě představitele naší atletiky.

Nemám rád sobectví, pokrytectví a taky vševědy. Rád volně diskutuju a hodně filozofuju. Třeba nad tím, že máme už jen amatérské běžce (až na výjimky), ale pořád ještě profesionální trenéry.

Závěr sezóny byl zase famózní.

Po vrchařském mistrovství jsem si řekl, že naše vysokohorské soustředění ještě jednou zopakujeme. Tentokrát jsme si jako cíl stanovili Běchovice. Mezitím se děly zajímavě věci. Týden po světovém úspěchu Pavly, Ivany a Táni, jsme zajeli na veteránské mistrovství vrchařů do Itálie. To jsme plánovali dlouho dopředu, ale pak se nám skoro nechtělo cestovat takovou dálku, navíc nás zlobila moje fábie. Byla to nakonec nádhera, vedle skvělých lidí, skvělý závod a Ivana je zase mistryní světa W35. Tentokrát za to můžou jeptišky, v jejichž ubytovně jsme spali. Požehnaly nám na závod i na cestu. Od Ivany dostaly šálu v českých barvách. S nadsázkou říkáme, že tentokrát jely s Ivanou na kole Běchovice ony.

Absolvovali jste další vysokohorské soustředění?

Jo, opět čtyřtýdenní, ale tentokrát bez doprovodných testů, sledovali jsme jen pocity. Zas takoví vědci nejsme. Pocity byly ale horší než na jaře. Ono taky spát v létě v bytě pod střechou a v igelitu, to není nic moc. Před Albánií jsme stan vrátili. Opakovaný úspěch na Běchovicích jsme tentokrát moc nepředpokládali. Ivaně se prý ani moc dobře neběželo. Petra zvolila ostré tempo a my jsme přeci jen seskočili před týdnem z kopců. Ale vůle a možná ty jeptišky to nakonec dokázaly. Minimálně jako placebo rozhodně působilo i naše experimentální soustředění. Ivana obhájila. Její bilance v roce 2011 je vzhledem k jejímu věku pozoruhodná: tři tituly mistryně ČR, 1× stříbro, 2× bronz, stříbro z MS a světový veteránský titul.

Jaké jsou vaše další plány?

Nevíme, běžec po čtyřicítce své výkony neplánuje. A Ivaně je dnes čtyřicet. Asi tedy pogratulujeme a necháme život plynout dál.

Ivana je jedním z největších univerzálů, ale chybí jí maraton. Věk na něj již má. Bude?

Během sezóny jsme vážně uvažovali, že to příští rok zkusíme. A kdyby jeptišky pomohly, je tady ještě olympiáda. Ha,ha. Nosím tu myšlenku v hlavě spíš já než Ivana. Pořád se nám to zdálo dostatečně daleko, než abychom na to museli myslet. Teď, když se máme rozhodnout, tak to nějak promlčujeme a necháváme volně plynout. Uvidíme, třeba až naši funkcionáři oznámí limity. Vždycky mě fascinovalo, že je maratoncům zpřísní o minuty. Jednou jsem to počítal, dělalo to 7 % limitu IAAF. A jiné disciplíny nechali bez povšimnutí. Diskutuje se o tom pořád dokola. Je těžké bavit se s koulaři, tyčkaři, překážkáři, oštěpaři a podobně, že počet maratonců je poněkud větší než u těchto drahých technických disciplín. Zajímavé je, že doprovod své kvóty vždy naplní. Tam bych zase redukoval já. Pár běžců by si olympijskou dovolenou také určitě zasloužilo, jako lidé z vrcholového vedení atletiky.

Maraton tedy ano nebo ne?

Uvidíme, rozhoduje zdraví, vůle, zázemí. V našem věku se už říká klídek. Dokud nás běh bude těšit, budeme vymýšlet. Stereotyp není naší doménou. Toho si nakonec Ivana užila v minulém atletickém životě. Čtvrtka překážek, pokaždé desetkrát hop a konec. Díky vám za zájem, za prostor a připojuju se ke gratulaci. Ivano, vše nejlepší.

Ivana Sekyrová

• nar. 13. 10. 1971
• AK Sokolov

Letošní tituly a další úspěchy

• druhé místo na mistrovství ČR v přespolním běhu
• mistryně republiky v půlmaratonu
• třetí místo v mistrovství republiky v běhu na 10 000 metrů
• mistryně republiky v běhu do vrchu
• mistryně republiky v silničním běhu na 10 km
• třetí místo na mistrovství republiky v běhu na 3 000 metrů překážek
• stříbrná medaile ze závodu družstev na mistrovství světa v běhu do vrchu
• mistryně světa v běhu do vrchu veteránů v kategorii W 35