New York, běh na 3100 mil: Hořký konec

Vzpomenu na jednu z nejkrásn?jších chvil, na kterou se každý b?žec t?šil. Pravideln? k sedmé hodin? ve?erní p?icházíval šéf se štosem plným mailík? od rodiny, kamarád?, známých a p?edával je nám. To byla vždy psychická vzpruha a na chvíli jsme zapomínali na monotónní kroužení po závodišti.

Za dev?t dní a p?t hodin jsem ješt? stihl ub?hnout prvních tisíc kilometr?, což je samoz?ejm? m?j osobák a pohyboval jsem se pr?b?žn? na druhém míst?. Až n?kdy koncem desátého dne jsem zpozoroval, že mi za?íná od malí?ku napuchat noha. Ješt? m? nikdy nic podobného nepostihlo, diagnostikoval jsem to na zán?t šlachy k prst?m. Obrátil jsem se na Sašu o radu. Dal mi n?jaké mazání, za?al jsem užívat protizán?tlivý Diclofenac a byl jsem ujišt?n, že za dva t?i dny to bude zas dobré.

Co jsem m?l informace od zkušen?jších b?žc?, nikdo se tu neobejde bez r?zných bolístek ?i šrám?. A z valné v?tšiny se ?eší za „pochodu“. Pro jistotu jsem rad?ji trošku zpomalil, ale stav se nelepšil, ba práv? naopak. Následující den jsem už pro bolest p?ešel do ch?ze, mazal postižené místo i ledoval, ale stále nic platné. Dvanáctý den už m?j styl nelze nazvat ch?zí, ale spíš pajdáním. Odpoledne se na m? p?išel podívat jeden americký doktor a tomu se moje noha v?bec nelíbila. Ud?lala se otev?ená ranka a m?l podez?ení na infekci. Ránu mi vy?istili, nasadili antibiotika a odvezli na ubytování. 

Následující dny byly jedny z nejhorších v mém život?. Noha dost bolela, nemohl jsem se ani postavit, ale hlavn? psychika… Zhroutil se mi m?j velký sportovní sen. Nejd?ív jsem si ješt? pohrával s myšlenkou, že se zran?ní brzy zlepší a ješt? se vrátím na tra?. Bohužel i p?es pé?i Saši se stav nelepšil a asi po šesti dnech bylo jasné, že budu muset vyhledat odborn?jší pé?i.

N?jak podobn? asi uvažovali i po?adatelé a snažili se mi za?ídit letenku co nejd?íve dom?, abych lé?ení podstoupil u nás. Ješt? týž den se dozvídám, že mi ji opravdu za?ídili, že zítra nave?er odlétám p?es irský Dublin dom?. Byla to pro m? úleva, i když samoz?ejm? jsem si to p?vodn? takhle nep?edstavoval. Po?adatelé m? ješt? ve?er domluvili návšt?vu u soukromého léka?e, který m? postižené místo ošet?il a p?ipravil na p?evoz dom?.

Dal mi siln?jší antibiotika, protože ta dosavadní zjevn? neú?inkovala. Následující den odjezdu jsem zasv?til balení a byl jsem se taky rozlou?it na trati s kamarády i se všemi, kte?í se na po?ádání n?jak podíleli. Nejrad?ji bych tam b?hal i nadále s nimi, ale bohužel… Myšlenkami jsem byl už jinde.

Šéf m? odvezl na letišt? a dokonce mi za?ídil asisten?ní služby. Takže jsem se po letištích nemusel pohybovat po svých, teda spíš na berlích, ale všude na m? ?ekali s invalidním vozíkem a p?eváželi, kam bylo pot?eba.V Praze na m? ?ekala rodina a jel jsem p?ímo z letišt? k nám do Rychnova na pohotovost. Tam mn? ud?lali odborný zákrok, ale také jsem se dozv?d?l, že si tu n?jaký ten den pobudu. Bylo z toho dalších šest dní.

I když moje u?inkování na nejdelším b?žeckém závod? sv?ta, a podle mého názoru i nejt?žším, skon?ilo p?ed?asn?, jsem rád, že jsem m?l možnost alespo? na ?as být aktérem tak úžasného závodu. Získal jsem nové zkušenosti, zažil báje?nou atmosféru i navázal nové kontakty.

Vlastimil Dvo?á?ek

Self-Transcendence 3100 Mile Race

Profil Vlasty Dvo?á?ka na tomto závod?

Ultramarathon.cz

Ultrabeh.sk