Registrace, rezervace, platba letenek a ubytování 10 měsíců předem. Je to tak u každého většího maratonu. Kalendář maratonce je rozplánovaný minimálně na rok dopředu, můj nevyjímaje. Dal jsem si do hlavy Abbott World Marathon Majors a New York City Marathon je po Berlínu druhý na mé cestě za touto sérií.

Je 31. 10. 2017, ráno 02:30 hod. Zvoní budík. Po třech hodinách spánku se mi z postele nechce. Nicméně odjezd autem směr letiště Praha v 03:00 hod. je daný. Rychlá sprcha, kafe na cestu, poslední kontrola zabalených věcí, pas, letenky a jedeme.

Let Praha – Londýn. Dvě hodiny utečou rychle, na chvilku usnu. Nicméně se nemohu zbavit napětí. V Londýně máme na přestup z terminálu 3 na terminál 5 jen 90 minut. Jak jsem později zjistil, je to naprosté minimum, abychom zvládli navazující let, a to někteří psali, že je nutno opravdu běžet a tlačit se všude vpřed.

Před příletem do Londýna kontroluji hodinky a vypadá to, že budeme mít ještě i nějaké minuty k dobru. Heathrow dostává své pověsti největšího letiště v Evropě ještě ve vzduchu a po třetím okruhu nad Londýnem je náskok v tahu a k tomu už i nějaké zpoždění. Dalších 20 minut zpoždění nabereme čekáním na pojezdové dráze. Z minimálních doporučovaných 90 minut na přestup je tak jen 50.

Zahajujeme tak úterní běžecký trénink. Letadlo, terminál, schody, shuttle bus, schody, ještě kus nějakým vlakem, zase schody, terminál, bezpečnostní kontrola, kontrola pasů a letenek, běh terminálem. A je z toho nový rekord letiště. Z terminálu 3 na terminál 5 za 40 minut. Vydýchat, nastoupit. Teď už vím, že zbytek dovolené bude v klidu.

Letíme z Londýna do New Yorku. Dívám se kolem sebe a zjišťuji, že už jsem v jiném světě. Daleko od domova. Vidím snad všechny barvy pleti, všechna náboženská vyznání. Hmm, není mi doma dobře? Mezi rodinou a přáteli? Všechny kolem znáš, se všema se zdravíš. Je 19:30 hod. Za okýnkem letadla je světlo. Letíme se světlem. Doma už je dávno tma.

Nevím, jak jednoduše popsat New York, aby to nezabralo několik stran. Je multikulturní. Je to celý svět v jednom městě. Slyšíte spousty světových jazyků. Vidíte všechny barvy pleti. Zastoupena jsou všechna náboženství. Všude ruch. Vůně různých jídel. Nikdy nekončící proud aut na silnici, lidí na chodníku. Ve dne, v noci, v dešti. Stále troubící auta, zvuky sirén. Všude se něco staví, buduje, opravuje. Nová moderní architektura plná kovů a skla. Staré stavby, čínská čtvrť, italská čtvrť, moderní světové obchodní centrum, památníky, parky, mosty. Je opravu se na co dívat. Místní jsou velmi příjemní, usměvaví, ochotní, hned se dávají do řeči. How are you? Where are you form? Hustá a složitá síť metra je pro pohyb napříč celým New Yorkem tou nejlepší volbou.

5. 11. 2017. Nemůžu dospat. Probouzím se ještě před budíkem. Kouknu na hodinky: 5:20! Sakra! Co se děje? Nedávno se mi zdálo, že jsem zaspal na závod. A je to tady. Je to realita. Budík na mobilu jsem si nařídil na 4:30 hod. Že by technika selhala? V 6 hodin mi odjíždí autobus ze 42. druhé ulice, na kterou to mám asi kilometr. To stihnu. Koukám na mobil. Proč selhal? Ukazuje 4:20 hod. Co to je?!? Změna času! Mobil se přenastavil, hodinky nikoliv. Jsem v klidu.

Snídaně, sprcha, zabalit připravenou hromádku s oblečením, jídlem a pomalu na autobus. Nekonečný proud autobusů se táhne New Yorkem až na Staten Island. Dostat více než 50 000 běžců autobusem na jedno místo? Koukal jsem…

Místo před startem je rozděleno na tři samostatné vesnice podle barvy. Oranžová, modrá a zelená. Každý má svou předem určenou barvu vytištěnou na startovním čísle. Před vstupem do zázemí bezpečnostní kontrola jako na letišti. Včetně rámu. Policie, psi, vojsko. Cesty zahrazené těžkou technikou. Na střeše budov ostřelovači. Bezpečnost teda nepodcenili.

Více než 1 700 toalet je dostačujících. Před startem neomezené množství vody, iontových nápojů, donutů, pečiva, energetických tyčinek, čaje, kávy, kakaa. Čekání mi uteklo rychle. Řadím se do první oranžové vlny, ohrady A, a vedou nás na most na startovní čáru. Díky dobrému času z Barcelony startuji úplně zepředu. Nebudu se muset po startu omezovat.

Na startovní čáře jsme 30 minut před startem. Toaleta již k dispozici není, čehož se obávám. Na mostě není kde si ulevit posledních pár kapek. Pozoruji skupinu Italů vedle sebe, jak si půjčují mezi sebou pončo v krátkých intervalech. Došlo mi to. Pěkně. Na sobě mám igelitový pytel, dopiju petku, kterou taky mám, a není co řešit. Příště na maraton jedině s pončem či pytlem a petkou.

5. 11. 2017, 9:50 hod. Běžím. Běžím největší maraton na světě. Prvních 1 500 metrů je po předpjatém mostě do kopce. Převýšení 50 metrů. Trochu mě to drželo zpět před přepáleným začátkem. Běží se mi dobře. Je pod mrakem. Možná místy mírné mrholení. Chladno.

Desátý kilometr, čas 38:46 hod. Fajn! Zdá se mi, že až moc fajn. To je pro mě dobrý čas i na samostatnou desítku, natož v rámci maratonu. Jen to nepřepálit. Erich mě varoval, že konec v Central Parku je náročný. Koukám na tepovou frekvenci. Je to OK, nijak to nepřepaluji. Je to dobrý.

Davy lidí od Brooklynu až po Central Park. Snažím se využívat atmosféry. Vyhledávám oční kontakt s diváky okolo trasy. Pomáhá to. Reagují. Placák s dětmi je vždy super. Celé mě to nabíjí a nutí běžet v tempu. Půlmaraton 1:22:57. Jo, pořád to šlape. Nic netuhne. Sil mám dost. Říkám si, že by bylo fajn udržet tempo do 4:00 min/km do 30. kilometru. Kontrolní přepočet po půlce 2× 1:23:00 hod. + 7 min. je 2:53:00. To by mohlo vyjít, pokud se nedostaví nějaká neočekávaná krize. 30. km a čas 1:59:15. Podařilo se mi udržet časy po 4 minutách na kilometr. Říkám si, že teď už to zvládnu doběhnout v osobním rekordu podle propočtu na půlce.

Jo, jo. Maraton je maraton, není to moc, ani málo. Je to taková trať, která se dá běžet slušnou rychlostí, a je to trať, která si svou daň vždycky vezme. Není zadarmo. Prostě si chce z tebe vzít svoje a nehodlá svou daň odpustit. To je důvod, proč ji mám rád.

Cítím v nohou ten známý pocit ztuhlosti, který se pomalu vkrádá a zesiluje. Myslíš si, že běžíš pořád rychle, ale pohled na hodinky tě rychle vyvede z omylu. Zkoušíš přidat a udržet tempo. Nejde to. Svaly tuhnou. Srdeční tep není tak vysoký, ale ty nohy… Prostě tě nepustí.

Myslím na to, že na 38. kilometru bude Lenka s dětmi. Už od 30. odpočítávám kilometry, kdy je uvidím, a dodá mi to další sílu na dlouhý závěr. Myslím na vás na všechny, co jste doma, co mě podporujete, fandíte mi, myslíte na mě, čekáte až naběhnou výsledky, až napíšu, jak to šlo, sdílíte to se mnou. Snažím se nasát i vaši energii. Děkuji vám za to vše.

Tak jo, jsem u Central Parku. Jdeme na finále. Ovšem je to dlouhé finále. Ještě 6 km a každý následující se mi zdá o něco delší. Už to nepočítám na kilometry. Počítám to na stovky. Trať se nepříjemně vlní. Táhne se to.

S blížícím se cílem stoupá počet diváků po cestě. Neuvěřitelné. Využívám jejich energii a ženu to vpřed, jak nejlíp umím. Pomáhá mi pocit, že to bude opravdu pro mě dobrý čas. Zpětně si uvědomuji, že jsem z toho všeho nadšení a diváků nějak vynechal maratonskou zeď. Žádné takové jako zastav, chce se ti čůrat. Zastav a v klidu se napij. Lehni se do té sanitky u cesty, odvezou tě do cíle…

Nic. Prostě to nepřišlo. 800 m, pojď. Diváci řvou, jakoby dobíhali vítězové. Nepopsatelná atmosféra. To jsem opravdu nečekal. Stačí zvednout ruce a ten dav šílí. Do toho konce tě prostě dofandí, i kdyby jsi už nemohl. Dobíhám poslední levotočivou zatáčku. Vidím cíl. Vychutnávám si ten pocit. Snažím se uvědomit si každý metr, slyším lidi okolo. Je to nádhera. Jsem v cíli. Jsem v cíli největšího a pro mě zatím nejrychlejšího maratonu za 2:51:32, na 488. místě. Nádhera, radost, endorfiny, nepopsatelné!

Odjíždím nadšený jak z maratonu, tak z města a lidí v něm. Jsem velmi mile překvapen z místních obyvatel. Jsou milí, vstřícní, ochotní a sdílní. Mohli bychom se tomu přiučit. Jejich svět je v běžném životě mnohem veselejší a usměvavější. Jeďte poznat NYC, jeďte si zaběhnout jejich maraton!

Bronislav Hlaváč