Minulý rok se maraton v hlavním městě Makedonie nekonal kvůli protivládním demonstracím, v letošním roce podobný problém nehrozil. Navíc startovné, pokud jste se zaregistrovali do konce ledna, činilo jen 14 EUR a to včetně funkčního trička a slevového poukazu ve výši 20 EUR na letenku od společnosti Wizzair, tedy hlavního sponzora celého závodu (Wizzair Skopje Marathon).

A aby toho nebylo málo, právě od letošního roku Wizzair zavedl novou linku Bratislava – Skopje za velmi výhodnou cenu. Navíc, dne 16. února Wizzair poskytoval speciální slevu ve výši dalších 20%, takže zpáteční letenka mě nakonec vyšla na nějakých 40 EUR.

Společně se startovným a ubytováním na tři noci jsem se v pohodě vešel do 100 EUR, což je částka, která u jiných, nepoměrně větších maratonů, nepokryje ani samotné startovné! A to nehledě na skutečnost, že do 10. místa se zde vyplácí odměna ve výši 100 EUR – v posledních ročnících na takové umístění stačil čas lehce nad tři hodiny…

Po příletu do Skopje na mě dýchlo příjemně teplé, až letní počasí. Bylo mi jasné, že maraton tady nepoběžím v ideálních podmínkách (prostě bude horko), důležitější však pro mě bylo dokončit svůj osobní „Balkans Marathons Majors“, tedy putování po maratonech v bývalé Jugoslávii.

Vše začalo v roce 2008 ve Slovinsku (Ljubljana) a pokračovalo v roce 2009 v Chorvatsku (Záhřeb), 2011 v Srbsku (Novi Sad) a v roce 2012 v Černé Hoře (Podgorica) – s výjimkou maratonu ve Slovinsku se jedná o menší maratony s účastí okolo 200 závodníků. Jelikož v Bosně a Hercegovině se žádný maraton nekoná (alespoň o žádném nevím), měl být maraton ve Skopje posledním ze série a já se mohl stát držitelem „Vládce Balkánu“, pokud by nějaký takový titul existoval…

V sobotu, druhý den po příletu, jsem si vyzvedl startovní balíček (tričko, číslo s čipem a několik reklamních materiálů) a jako správný turista jsem si prošel všechna hlavní turistická místa ve Skopje, čímž jsem den před samotným maratonem nachodil bonusový půlmaraton. Navíc, jak je mým dobrým zvykem, snažil jsem vyzkoušet co možná nejvíc specialit místní kuchyně. A tak pokud by se dal sýrový „burek“ ještě hodnotit jako relativně bezpečné předmaratonské jídlo, kombinací místní speciality zvané „kysle mleko ovčo“ s následným chlazeným pivem „Skopsko“ jsem si již tak jistý nebyl. Vše jsem zakončil několika šištičkami kebabu a šel spát.

V neděli přišel den závodu. Vstal jsem v 7:00, lehce posnídal a vyrazil pěšky na místo startu, které bylo od mého ubytování nějakých deset minut chůze. Na místě již byla spousta lidí, většina z nich se však neúčastnila samotného maratonu, ale zejména jeho přidružených závodů, tedy půlmaratonu, desítky a závodu štafet. Na samotný maraton byla očekávána účast okolo 150 závodníků.

Trasu závodu tvořil městský okruh vedoucí po širokých bulvárech s minimálním převýšením, který se běží celkem dvakrát. Bylo mi ale jasné, že ten druhý okruh bude velmi náročný, jelikož jeho konec bude zároveň koncem pro běžce na půlmaratonské trati a běžecké pole znatelně prořídne. Navíc vzhledem ke startu závodu v 8:45 se druhé kolo poběží již v pěkném „pařáku“. Předpověď počasí slibovala na dnešek krásných 28 stupňů Celsia a právě okolo poledne bude teplota gradovat. Mám se tedy na co těšit.

V 8:45 zazněl startovní výstřel a já se vydal vstříc makedonskému dobrodružství. Ambice jsem neměl přehnané a doufal jsem, že dnes bych mohl dát čas okolo 3:10–3:15. Maraton v Bostonu jsem v roce 2012 zaběhl za 3:27 při nějakých 37 stupních, a tak by to snad mohlo dnes vyjít o něco lépe. Tajně jsem doufal v čas pod 3:10 a snad i umístění v první desítce (není nad to dát si reálné plány!), ale to bylo spíš jen takové přání navíc.

Po prvních kilometrech jsem usoudil, že dnes to s odhadovaným časem nebude nijak horké, tedy alespoň ne tak horké, jako začínal být vzduch okolo mne. Ještě jsme nebyli na metě 5. kilometru a já jsem už lapal po dechu s tepem okolo 165, byť stále jsem držel konstantní tempo 4:15 min/km. Mohl jsem vyběhnout o něco pomaleji, ale říkal jsem si, že na zpomalení budu mít dost času…

Až do 12. kilometru jsem si tempo udržoval, od 13. kilometru jsem však začínal přemýšlet, co dál. Slunce hřálo, stejně jako jsem se hřál já – tepy okolo 175 nevěstily nic dobrého. Přišel 15. kilometr a první zpomalení, zatím jen lehké na 4:30 min/km.

Bylo však hůř. Během následujících pěti kilometrů, tedy ještě před koncem prvního kola, jsem předvedl učebnicový příklad progresivního zpomalování, v mém případě s téměř exponenciální křivkou. O tempu pod 5 min/km jsem si mohl nechat jen zdát, nohy jsem tahal jako z medu a cílem prvního kola jsem proběhl v tempu okolo 5:30 min/km. V ten moment jsem si uvědomil, že mě čeká ještě jedno stejně dlouhé kolo a měl jsem sto chutí se sebrat a jít domů. Pak jsem si ale vzpomněl, jak jsem v nedávném rozhovoru zmínil, že žádné DNF ještě nemám, a tak jsem se „kousnul“, že závod dokončím za každou cenu.

Druhé kolo bylo jedno velké trápení. Kombinace horka, únavy a snad i nějaké počínající nemoci (v týdnu jsem měl bílý jazyk) způsobila, že jsem se sotva ploužil. Odměna 100 EUR za umístění v první desítce se zdála jako velký vtip, já naopak přemýšlel, kdy jsem naposledy běžel maraton tak špatně jako dnes – bylo to v roce 2009 v Lucembursku, kdy mi podobně „došlo“ a já se doploužil do cíle v čase 3:45.

Aby toho nebylo málo, na 25. kilometru se ozvala kombinace „kysle mleko ovčo“ a piva, což byl vzhledem k nedostatku toalet podél trati velký problém. Když se situace stala kritickou, prodloužil jsem si závod o nějakých 200 m a odskočil si k nedaleké čerpací stanici, pochopitelně ke všeobecnému veselí jejího osazenstva, které můj zoufalý čin hodnotilo sborovým potleskem a voláním „Bravo!“

Zbytek závodu jsem byl nucen opět zpomalit a byl rád za tempo 6 min/km. Předbíhal mě jeden běžec za druhým. Několik z nich přecházelo z běhu do chůze a stále běželi/šli rychleji než já. A to jsem přitom tak slibně začal…

Závod jsem dokončil v čase 3:39:38 na celkovém 57. místě ze 197 účastníků. I přes tento velice nepovedený výkon hodnotím maraton ve Skopje vcelku kladně – je to hezký závod vedoucí po širokých ulicích města s minimálním, téměř nulovým převýšením. Občerstvovací stanice jsou rozmístěny každé tři kilometry a nabízejí vodu v plastových lahvích, což hodnotím z pohledu běžce velmi pozitivně (kdo zná kelímky, mi dá jistě za pravdu). Drobným, leč v horku podstatným nedostatkem je absence iontových nápojů, banánů, pomerančů či soli – servíruje se jen voda s výjimkou občerstvovací stanice dva kilometry před cílem, kde měli naopak jen colu.

Pokud chcete vyzkoušet trochu jiný maraton jen necelé dvě hodinky letu daleko a nedělá vám problém běžet v horkém, téměř letním počasí, maraton ve Skopje můžu vřele doporučit. Lidové startovné (14 EUR), rytí medaile za 1 EUR, perfektní dopravní spojení Bratislava – Skopje a ideální trasa závodu, to vše Wizzair Skopje Marathon splňuje, a neměl by proto uniknout vaší pozornosti při plánování zahraničních závodů. Jen pozor na to zatracené „kysle mleko“…

Pozn.red.: Autor je držitelem kompletní sbírky World Marathon Majors, cestuje po světě za maratony a při akcích RunCzech jej můžete vídat mezi vodiči a rozpoznat podle nepřehlédnutelné žluté paruky.