Do Kambodže jsme se vypravili s manželkou Marcelou, nejprve letecky do Bangkogu, pak místní autobusovou dopravou na thajsko-kambodžskou hranici. Tu jsme překročili pěšky, s vízy nebyl problém. Zajímavá byla vstupní zdravotní prohlídka, kdy nám na poledním slunci s krosnami na zádech naměřili tělesnou teplotu 33 stupňů Celsia, řekli, že jsme ok a pustili nás do země.

Do města Siem Reap, které sousedí s oblastí Angkor, kde se maraton konal, jsme se dostali místním autobusem. Ubytování jsme měli předem zajištěno v malém hotýlku poblíž centra města. Vyzvedl jsem si číslo a čip, dostal na památku tričko a khmerskou šálu a už jsem se nemohl dočkat závodu. Na maraton bylo přihlášeno cca 600 běžců převážně z Asie, ale i pár Evropanů. Kambodža je bývalá francouzská kolonie, takže hlavně Francouzů.

Start závodu byl naplánován na 4:30 ráno. Vpředvečer rutinní příprava, zkontrolovat boty, oblečení, nějaký gel, nalepit české vlaječky na ramena. Moc jsme nespali, z hotelu odjíždíme ve dvě ráno tuk-tukem na start. Kromě maratonu se běží i půlmaraton a desítka, celkem je nás tu cca dva tisíce běžců. Je hluboká tma, pořadatelé přiváží hořící pochodeň a místní vysoce postavený politik má dlouhý projev, po kterém zapaluje pochodní něco jako olympijský oheň.

Konečně start, běžíme ve tmě, ale ve velkém horku a vlhku, trať nás vede k městu, kde přebíháme most přes řeku, otáčíme se a začínáme se vzdalovat od civilizace.

Držím se v čelní skupince, probíháme rýžovými poli a občas malou chudou vesničkou. Každých cca 5 km je občerstvovací stanice s balenou vodou. Beru si vždy dvě, jednu vypiju a druhou rozdávám místním dětem. Už se rozednilo, je pekelné horko. U cesty stojí občas hloučky domorodců, ale vzhledem ke klidné povaze Asiatů se nějaké hlasité fandění či pokřikování moc nekoná. Ale zájem mají a všichni se usmívají.

Vbíhám do vesnice, kde stojí hlouček místních a naráz slyším: „Oh my God, Czech Republic!“ Poznali, odkud jsem, podle mých nalepených českých vlaječek! Bylo to neskutečný moment, a i když už jsem pociťoval účinky extrémního klimatu, dodalo mi to energii.

Běžíme chvíli pralesem, na cestě se vyhýbám přejetým štírům a hadům. Na 35. km na mě volá pořadatel, že jsem celkově na 33. místě. Blížíme se k chrámům Angkoru, potkáváme už i turisty, někteří jedou proti nám na slonech. Zjišťuju podle gps v hodinkách, že trať je o cca 2 km delší, fajn, dáme si teda 44 km…

Míjím chrám Bayon, terasu 300 kamenných slonů, Angkor Thom a blížím se k cíli u největší náboženské stavby světa – monumentálního chrámu Angkor Watt. Slunce praží, dochází mi v tom horku síly, zhoustla krev, je to boj. Do cíle se dostávám v čase 4:01:01 na 36. místě.

Přežil jsem kambodžské „peklo“. Jsem šťastný a dojatý, manželka tvrdí, že jsem měl slzy v očích… Dostávám pamětní medaili, lehám si do stínu, dostávám nějaké plechovky s pitím, ale zase je rozdávám místním dětem. Na nohy mě staví dva hrnky silného masového vývaru, který tady nabízí jako svou reklamu jeden místní hotel. Vyhlášení vítězů je zase za přítomnosti místních politiků, ještě poslední fotky a odjíždíme.

Kambodža je sice chudá, ale nádherná země s přátelskými lidmi. Maraton byl nezapomenutelný zážitek, všem běžcům s dobrodružnou povahou mohu jen a jen doporučit.