Mezi finishery World Marathon Majors jste se zařadila letos v dubnu v Londýně. V tomto klubu maratonských cestovatelů je zatím jen šest Čechů. Doprovází vstup do tohoto klubu nějaký ceremoniál?

„Před vyzvednutím startovního čísla na poslední, šestý maraton, už s vámi organizátoři počítají. Na startovní číslo vám nalepí „Sixth Star“ – šestou hvězdu – a na záda dostanete nápis ve velikosti startovního čísla „Běžím si pro svou šestou hvězdu“. Jakmile závod dokončíte, obdržíte kromě obyčejné finisherské medaile ještě jednu za WMM. Poštou teď očekávám oficiální certifikát.“

Kde vznikla myšlenka, že poběžíte WMM?

„V Berlíně jsem běžela v roce 2012, ale o WMM jsem začala uvažovat až po New Yorku v roce 2015. Do té doby jsem si naivně myslela, že všude funguje systém přihlásím se – zaplatím – běžím. Posléze jsem zjistila, že dostat se na ty největší maratony na světě rozhodně není jednoduché. Člověk musí buď vyhrát v loterii, přihlásit se přes charitativní organizaci, nebo se kvalifikovat časem. Začala jsem to víc sledovat, v roce 2016 jsem si dala Chicago, loni Boston a letos mám za sebou Tokio a Londýn.“

Jste zkušenou maratonskou turistkou. Co se vám na obrovských maratonech tak líbí?

„Velkým maratonům se nedá upřít hlavně vynikající atmosféra. Právě maratony ze série WMM jsou pověstné statisícovými davy fanoušků, New York udává dokonce milion. Pozornost diváků pochopitelně běžcům neuvěřitelně pomáhá, doslova je žene dopředu a dává zapomenout i na momentální krizi nebo únavu. Další výhodou bývá i perfektní servis a organizace. Nejen fanoušci, ale ani organizátoři vás nenechají na pochybách, že právě VY budete vítěz. Samozřejmě, že ani při malých maratonech nechybí atmosféra, ale v New Yorku, Tokiu, Londýně nebo Bostonu místní dlouho dopředu žijí právě dnem D. Každý je nějak s maratonem propojený. Ať už běží, fandí nebo pomáhá s organizací. A všichni jsou na účast náležitě hrdí!“

Co vám na těchto megaakcích naopak vadí?

„Paradoxně právě ta koncentrace lidí. Všude. Obří maratony běhá 45–50 000 běžců, takže logistika celé akce je velice náročná. Účastníci musí být disciplinovaní a dorazit všude včas. Další nevýhodou mohou být velmi zdlouhavé bezpečnostní kontroly, speciálně v Americe a hlavně v Bostonu. S ohledem na tragédii, která se tam v cíli v roce 2013 stala, se ovšem není čemu divit. Musíte se s tím smířit, pokud chcete běhat ty největší maratony na světě.“

Jak se taková masa lidí poskládá na trati?

„Pro ambiciózní běžce, kteří honí doslova každou vteřinu, představuje velký dav další nevýhodu. Na velké maratony se nejezdí pro rekordy. Běžíte s tisícovkami dalších účastníků a nemůžete si držet ideální stopu a mnohdy ani tempo. V Chicagu jsem například podle svých hodinek s GPS uběhla o 990 metrů víc, než je maratonská vzdálenost, což se promítne do výsledného času.“

Žen, které by objížděly světové maratony, není mnoho. Jak vnímáte ženský element v tak náročné disciplíně?

„Pravdou je, že ženy jsou opravdu při maratonech v menšině, ale lepší se to. Jsem zvyklá, že běžím prakticky jen mezi muži. Nemám s tím problém a věřím, že ani oni ne. Nikdy se ke mně žádný běžec nechoval přezíravě, co „u nich“ v koridoru dělám. Svou pozici na startu mám vybojovanou z jiných maratonů. To spíš pořadatelé znovu a znovu nedůvěřivě zkoumají mé startovní číslo, zda na pozici opravdu patřím. Pokud je muž vyrovnaný, sebevědomý a spokojený sám se sebou, nemá potřebu se jakkoli povyšovat. Sportovně v cíli klidně uzná, že jsem byla rychlejší. Toho si cením.“

Jste rychlá a ještě výborně vypadáte, jak reagují ostatní ženy? Setkala jste se někdy z jejich strany se závistí nebo rivalitou?

„Nikdy jsem kvůli vzhledu nepocítila ani rivalitu ani závist. Ve svém koridoru stojím opravdu většinou s muži. V Barceloně je tak jedna žena, kam až dohlédnu, ve Varšavě myslím dvě a o Dubaji ani nemluvím. Vlastně mám pocit, že nejvíce žen potkávám na maratonu v Praze. Ale nemyslím si, že by ženy třeba ze vzdálenějších koridorů nějak negativně řešily můj vzhled. Naopak, spíš mě pochválí. Nejednou se mě některá běžkyně zeptala, odkud mám krásné běžecké sukýnky. Byly velmi překvapené, že nejsou běžecké, ale tenisové. Třeba si pak nějakou pořídily za odměnu po maratonu…“

Ukázka z rozhovoru, který najdete v červencovém čísle tištěného Běhej, které právě vyšlo.