Jak se běželo?

Krásně! Jen okolo 22. kilometru se trošku zrychlilo nebo foukalo, ztuhla jsem, ale během chvilky se to zase rozproudilo. Vůbec se to nedá nazvat, že bych nemohla. Říkala jsem si: jen s rozumem… Ten první půlmaraton byl rychlejší, než jsme plánovali. Šel těsně k A-limitu 2:37, trenéři hudrali, ale čekalo se, co to udělá.

A ono nic, naopak bylo to ještě lepší…

Hodinky jsem měla zapnuté, ale nekontrolovala je. Jen jsem se držela podle Honzy (vodiče Sokola, pozn. red.) a cedulí. Na 33. km jsem měla náskok minutu a opustil mě vodič. Vzal si tyčinku a říkal: Já už nemůžu, ty musíš sama. To mě překvapilo. Necelý kilometr jsem tedy zabrala sama a dotáhla kluky před sebou. Čekala jsem na krizi a pořád nic, nepřicházela.

A před očima začaly blikat olympijské kruhy?

Už po 40. km na mě trenér křikl: Máš dvě minuty. Nemusela jsem bláznit, aby mě nechytla křeč nebo něco. Nesmím to zkazit, věděla jsem. Šla jsem rychle až poslední kilák, ale nezměřila si ho. Opravdu rychle čtyřstovku, to je přece moje původní disciplína.

Z žádné jiné trati, co jsi běhala, jsi k olympiádě neměla blíž.

Nikdy jsem nepomýšlela na olympiádu. Jednou jsem mohla jet na mistrovství Evropy ve Stuttgartu, dala jsem béčkový čas. V Jablonci na mistrovství republiky byla ale Zuzka Machotková rychlejší a nějak to nedopadlo. Z dráhy jsem nikdy takhle vysoko nemyslela. Běhala jsem dobře, jezdila na mezistátní utkání. Ale víc ne.

Co se teď změní, budeš dál chodit do práce?

Ve škole jsem byla už v pondělí. Bude to stejně jako doteď. Nemůžu najednou někam odjet, nepřemýšlím o tom. Dá se to zvládnout. I když si neumím představit zase tu dřinu jako poslední měsíce. V červenci mám ve škole prázdniny, tam je čas, proto mi to vždycky na vrchy, které se běhají později, jde. Mám naběháno dost. Spíš jsem počítala, že nepojedu na olympiádu a vrhla bych se právě na vrchy i na limit mistrovství světa v půlmaratonu.

Ten ještě stihneš, času dost.

To se dá ještě do září. Teď na něj nemyslím.

Jak tě přivítali doma?

Cestou ve Františkových Lázních, kde má základnu Miloš Škorpil, to bylo nádherné. V Sokolově už ani ne. Děti mi psaly esemesky, ozvali se i dávno zapomenutí známí a příbuzní. Vidím, že se něco stalo, budou mi fandit. Čeká mě ale pořád dost práce.

Opravdu žádné volno?

Ale jo, týden mám jen poklusávat. Jenže ve škole máme čtvrtletí, samé porady, třídní schůzky. Radši bych utekla běhat. Nebo si aspoň zalehnout do bazénu. Trenéři musí připravit plán, jak dál. Na základě toho, co jsem měla naběháno předtím, mi postavil ten maratonský trénink Miloš Škorpil. Teď myslím na desítku na dráze, mistrák v Hradci jako testík, tam bych mohla zkusit medaili. V červnu nějaký půlmaraton, vypadá to na České Budějovice. Nechám to, čím mě chlapi (manažer Kalousek a trenér Škorpil, pozn. red.) překvapí. Možná dám i nějaké krosy na sílu.

A co nachystáš na Londýn?

Když zopakuju tenhle výkon i v Londýně, můžu být spokojená já i všichni okolo. Připravím se tak, abych se nemusela stydět.