Sám se běhu věnuje již desítky let, k tomu trénuje svěřence a píše články a reportáže. Z našeho webu jej znáte jako autora Střepin, kriticky laděných sloupků o bývalých i současných osobnostech v běhu. V rozhovoru jsme se ale bavili především o tom, co pro něj organizování závodu znamená. Ve svých 54 letech striktně odmítá nabídky agentur vypomoci s pořádáním větších moravských běhů. Proč?

Od kdy se datují počátky tvé organizační činnosti při běžeckých závodech?

Pořádal jsem už občas něco v 80. letech. Ale jen tak pro nás, nejbližší kamarády, protože jsem se věnoval spíš dráhové atletice. Koncem osmdesátých let jsem začal pravidelně jezdit do Rakouska na závody. Pracoval jsem pro zahraniční obchod a měl celoroční víza. A tak jsem mohl jezdit ven, kdy se mi zachtělo. Třeba každý týden na kafe do Vídně, kde jsem měl i vždy na půl roku přes sezónu zapůjčený byt od známé, která dělala správcovou v loděnici a půl roku tam bydlela. Já se jí staral o byt na Favorittenstrasse a často jsme tam spávali ve velkém počtu. Případně, když jsme jeli jinam, tak jsme spali i u Pepy Mazury, který tam hrál fotbal.

Jakou formu inspirace jsi tam tehdy nasál?

Chytlo mě tam hlavně jiné pojetí závodů, hlavně těch silničních. To bylo úplně něco jiného. Rozhodl jsem se stejně pořádat závody u nás. Ne za diplomy, ale za peníze. A od té doby s různými obměnami pořádám závody u nás v Nemojanech. Zde v posledních letech pořádám takzvané Nemojské běžecké léto, což jsou vlastně tři prázdninové závody.

Co bylo hlavním palivem tvého organizačního motoru a chuti vrhnout se do někdy ne příliš příjemné práce?

Vždy jsem to chtěl pořádat pro kamarády a známé, abychom si poměřili síly, pobavili se a proběhli se. Taky to bylo pořádáno s cílem, aby nám to ukázalo, jak na tom v různém období jsme. To byl třeba důvod pro Podzimní a Jarní pětku na stejné trati, když běhával na špičkové úrovni můj starší syn. Teď je hlavním motivem to, abychom se všichni sešli přes léto a nemuseli nikam daleko jezdit. A zase měli možnost si kontrolovat úroveň trénovanosti v letním přípravném období. Kvůli porovnávání časů se běhají pořád stejné tratě.

Kdo ti s organizací pomáhá?

Mám tu partu kamarádů a rodinu, se kterými není problém cokoliv uspořádat. Já se celý život organizováním živil i v práci, takže to pro mě není problém cokoliv pořádat. Stačí mi k tomu šest mých lidí, na které se můžu spolehnout, a navíc díky jim i já si můžu závod odběhnout.

Na jaké ceny a finanční odměny se můžou těšit účastníci?

Závody, které organizuji, už mají své jméno a svá specifika. Jezdí k nám rádi všichni kamarádi, kteří se běháním baví. Někdy přijedou i velmi dobří běžci, protože se snažím zajistit vždy finanční ceny. Jak pro ty nejlepší celkově, tak i pro jednotlivé kategorie a hlavně pak každý dostane nějakou drobnost v tombole i za lidové startovné 50 Kč. Odmítám vydělávat na běhání jako všichni vlčáci, kteří se snaží na současném boomu parazitovat. Mé závody jsou také specifické speciálním občerstvením, kvůli kterému rádi všichni jezdí. U nás platí, že dokud se všechno nesní, musí tam lidé zůstat a nebo si to odvézt domů.

Podle čeho vybíráš trať?

Tratě mám v současné době nejen v lesním prostředí, ale i po asfaltové cestě, kde je i v létě ideální klima. A hlavně tam nesmí auta. Jsou většinou zvlněné, nahoru a dolů. Vždy s otočkou tam a zpět kvůli zjednodušení organizace, změřené a označené po 500 metrech.

S pořádáním závodů se určitě pojí i některé potíže. Je to tak?

Největší problém vnímám v zajištění sponzorů a peněz. Je to teď čím dál horší, a tak to řeším i tak, že něco platím ze svého. Ale dělám to rád, protože to dělám pro kamarády a mám radost, že se jim u mě líbí a všichni se rádi vracejí. Nikdy bych toto neřešil zvednutím startovného.

Co tě motivuje?

Z většiny ohlasů účastníků mám pocit, že má smysl závody pořádat. A mám radost z toho, že to k něčemu je. To je pro mě tou největší motivací.