Londýnským olympijským maratonem si sokolovská běžkyně Ivana Sekyrová splnila svůj sen. Ani v jednačtyřiceti letech však o konci běžecké kariéry neuvažuje. Naopak, v příštím roce by ráda posunula své půlmaratonské maximum. Olympijský maraton ji navíc natolik nadchnul, že zvažuje i repete za čtyři roky v Riu.To už bude Sekyrové 44 let. Přesto z ní vyzařuje ohromná touha a vůle ještě něco v běžecké kariéře dokázat.
Odkaz na článek

Omlouváme se čtenářům za to, že jsme omylem smazali původně vydaný rozhovor a s ním i k němu připojený komentář „mulisáka“, který obsahoval inspirativní otázky pro Ivanu Sekyrovou. Rozhovor je nyní vydán ve stejné podobě, jakou měla původní verze.

Díky za bezva strávený běžecký víkend v penzionu Vital a za velmi příjemné povídání o všem, za sněhové výběhy s Ivanou Sekyrovou, která se pro mě vážně stala inspirací nejen pro dlouhodobé běžecké cíle, ale hlavně inspirací do dalšího všedního tréninku, právě kvůli její pevné vůli, kterou mě nakazila;-) Ještě jednou díky, opravdu jsem si to užila, ehm…dobře se vyspala (u Vás se tak dobře spí) a tak! Děkuju!:-)

>> PetrK, 30. 10. 2012 19:02:54

Já se tedy zeptám ještě jednou:

• je Ivana původně sprinterka přetrénovaná na vytrvalkyni nebo rozená vytrvalkyně s takovou rychlostí, že to stačilo na 400m na celostátní úrovni?

• její maratón za 2:34 je mnohem kvalitnější než desítka, kterou má jen sotva pod 35 minut. Trénovala předtím špatně nebo je maratón její nejlepší disciplína?

• nakolik se přiblížila svému potenciálu, když v rámci maratónské objemové přípravy běhala jen 120 – 144 km? Špičkoví vytrvalci (nejen maratónci) běhají docela běžně 100 mil (160 km) týdně a víc.

>> mulisak, 30. 10. 2012 19:25:25 Ahoj, díky. Věřím, že Ivana si sem najde cestu a na tvé otázky odpoví buď sama nebo prostřednictvím svého trenéra.

Ráda bych poděkovala Ivaně za inspiraci a pogratulovala k letošním super maratonským výkonům. Doufala jsem, že se o maraton letos pokusí, šanci na splnění limitu jsem jí dávala tak 50 procent, čas 2:34 vyrazil dech asi všem. Navíc ona i Honza Kreisinger oba dokázali předvést velmi pěkný výkon i na OH. Vrátíme-li se o rok zpět, prognózy ohledně českých vytrvalců na olympiádě byly spíše skeptické. Navíc jsme se letos dočkali i dalších injekcí pozitivní běžecké energie v podobě bombastického vítězství Míši Dimitriadu na MS na 24 hodin, medaile Pavly Schorné z ME do vrchu, ale taky třeba pěkných osobáků Moniky Preibischové nebo Petry Pastorové, či slibných výkonů v kategorii mužů či třeba vrchařů juniorů. Myslím, že vzhledem k rychlosti Ivany není to Rio nereálné. Její maratonský osobák je hodně vysoko nasazená laťka, ale o limit by bojovat ještě mohla. Jako správné hodnotím rozhodnutí vrátit se příští rok ke kratším tratím. Letošní tažení bylo famózní, ale stálo určitě hodně sil, a trochu odlehčit bude asi jen ku prospěchu. Zlepšení osobáků na 5 a 10km a případně půlmaraton považuji nejen za možné, ale i za dobrý a nutný základ pro pozdější maratonské snahy. O tom, zda příští rok bude nakonec úsilí směřovat k půlmaratonu nebo k vrchům, se asi rozhodne na jaře podle toho, zda aktuální forma bude naznačovat možnost splnění půlmaratonského limitu. Zvyšování kilometráže nemusí být vždy účelné. Tělo má k dispozici jen určitý objem energie a pokud dlouhodobě vydáváme víc, než jsme schopni doplňovat, tělo si ji reflexně začne šetřit – zpomalujeme. U pracujícího běžce považuji za reálnou průměrnou kilometráž kolem 100km týdně. Více to bývá většinou jen v objemových částech přípravy či na soustředěních (tam se lze dostat k 140–150km), ale mezi závody nebo při práci na rychlosti to často bývá i méně než 100. U profesi­onálního běžce s kvalitním zázemím se dá zvládnout řekněme po dobu několika týdnů 200km týdně a v období tempové přípravy kolem 130–150km, v sezóně mezi závody už se taky neběhá více než kolem 100km týdně. Jsou výjimky, které zvládnou více kilometrů, ale spíše bývá pravidlem, že pokud se někdo snaží držet podobný objem po delší dobu, začne buď zpomalovat, nebo se mu stále častěji stává, že mu během tréninku naráz „dojde“ a on se z poloviny trasy vrací vyčerpaný pěšky. I maratonec potřebuje trénovat aspoň někdy rychlost a tempovou rychlost, a při těchto trénincích kilometry moc nenaskakují. Pokud poběžíte, řekněme, pětadvacetiki­lometrový běh se 40 čtyřstovkami nebo podobnými úseky, je to spíš trénink tempové vytrvalosti. I takový má v přípravě maratonce své místo, ale z něj samotného nezrychlíte. Zmiňuji to tu proto, že letos jsem podobných tréninků naběhala až moc na úkor těch kratších a rychlejších a následkem toho jsem byla tak pomalá, že mě to limitovalo i na dlouhých tratích. Také o negativní zkušenost je dobré se podělit. Maratonský výkon Ivany tudíž budiž k zamyšlení polykačům kilometrů, u nichž výkony neodpovídají času strávenému na tréninku. Při tréninku tempové rychlosti se většinou naběhá v tempu za trénink jen několik kilometrů (třeba zmíněných 6×400) plus nějaké kilometry v rozklusání, vyklusání, meziklusech. Při tréninku maximální rychlosti většinou naběháme v rychlých úsecích 30–60m kolem půl kilometru, na vytrvalost v rychlosti se naběhá v úsecích do 200m kolem 1–2km. Já osobně i tyto tréninky potřebuji, samozřejmě ne v době ladění na vytrvalostní závod, ale v základní přípravě ano. Pro pochybovače o tom, k čemu maratonec potřebuje rychlost, připomenu, že krátké sprinty se běhají v alaktátové zóně (tj. úsek sice běžíme intenzivně, ale ukončíme ho dříve, než se dostaneme do kyslíkového dluhu). Na rychlost samotnou se úseky běhají s dlouhými pauzami, naopak na tempo uvolněně, s krátkými pauzami intervalově či v souvislém běhu. Pomalým běžcům bych připomněla, že pokud místo přes rychlost chtějí zkvalitňovat tempo pouze intenzivním běháním tempových úseků ve vysokém kyslíkovém dluhu či závoděním, vystavují se zbytečnému laktátovému zatížení, regenerace trvá déle, tudíž zvládnou v dané kvalitě méně tréninků a nedostanou se na maximum možné výkonnosti. Výhodou Ivany je, že jako bývalá sprinterka nenaráží na rychlostí bariéru a proto se při aplikaci tempových a vytrvalostních tréninků zvládá zlepšovat ještě i ve veteránském věku a řekla bych, že ještě nějakou rezervu má, kromě tratí 5–20km hlavně i v bězích do vrchu. Pokud se můžu podělit o přípravu na některé své podařené závody, byť na dráze a silnici už kvalit Ivany právě kvůli nižší rychlosti nedosáhnu, tak bych zmínila svůj půlmaratonský osobák. Od podzimu a přes zimu jsem hrála basketbal, kolem vánoc jsem na horách odběhala a odjezdila na běžkách hodně kilometrů na vytrvalost, v lednu jsem naopak k uvolněně běhaným tréninkům vytrvalosti a tempa přidala v hale trénink rychlosti a dynamické síly (kromě sprintů, abeced a odrazové přípravy kruhové tréninky k procvičení celého těla). V únoru jsem začala zkvalitňovat tempo, v hale tempovou rychlost pomocí souvislých rozložených běhů, kde jsem střídala poměrně krátké úseky s postupně se zkracujícími meziklusy v několika sériích, venku tempovou vytrvalost, kdy jsem poměrně uvolněně a bez měření časů odběhala či odjezdila na běžkách jednak intervalově úseky od 600m do 4km, jednak souvislé střídavé tréninky s kratšími úseky. V druhé polovině února jsem zaběhla v hale OR na tratích 800, 1500, 3000m, poté pracovala hlavně na tempové vytrvalosti, zaběhla desítku pod 36 minut, půlmaraton v Praze pod 1:21 a odjela několik dvacetikilome­trových závodů na běžkách. Koncem března jsem absolvovala náročné soustředění v Krkonoších, kde jsem trénovala vytrvalost, tempovou vytrvalost i tempovou rychlost. Jako vylaďovací trénink jsem šla v úterý před závodem souvisle 18×600m s dvoustovkovým meziklusem a o víkendu jsem zaběhla půlmaraton v Paderbornu 1:15:50 s mezičasem na desítce 35:05. Po závodě jsem nějak ještě neměla dost, asi 10km jsem ještě vyklusávala a pak spontánně plavala hodinu intervaly v bazénu, takže v nohách jsem ten den měla možná i dost slušný maraton. Mým vrcholem maratonského typu byl Mt.Kinabalu Int.Climbathon v Malajsii v roce 2006. On je to na kilometry sice jenom půlmaraton, ale běží se z 1800m n.m. na čtyřtisícovku a poté se sbíhá do 1500m n.m., s časem 3:14 hod jsem se tam zařadila na 2.místo historických tabulek. Bohužel, od letoška se už tenhle závod neběhá až na vrchol, což ho sice zpřístupnilo širším masám, ale zdevalvovalo to legendu. V tom roce jsem odvedla podobnou zimní přípravu (nebyly tam ale v hale ostře běžené závody 800–3000, jen několik sprintů, ale zase lyžařské závody a basket), v dubnu dva půlmaratony za 1:18, poté dráha a cca hodinové tréninky v kopcích, v létě 9.místo ME do vrchu, poté několik závodů kolem hodiny a půl a asi tři tříhodinové tréninky, začátkem srpna Sierre-Zinal za 3:09hod. Koncem srpna po aplikaci tréninků typu 10×400m osobák na pětku 17:09, nato začátkem září 17.místo MS do vrchu. Po něm jsem odjela do Alp a absolvovala speciální soustředění na Kinabalu. Pět dní po sobě jsem běhala ráno volným tempem s občerstvováním cca tříhodinové běhy nahoru-dolů, vždy asi 20km s převýšením přes 1000m. Odpoledne tempový trénink cca 45minut nahoru-dolů, poté několik rovinek, posilovacích cviků a strečink. Po dopoledním i večerním tréninku jsem se najedla a hned usnula, nic kromě běhu, jídla a spaní nepřipadalo v úvahu. Pátý den, v úterý, mi na odpoledním tréninku „došlo“, tak jsem dál už jen odpočívala, běhala velmi lehce cca 40minut denně a o víkendu zaběhla celkem slušně mezinárodní GP závod trvající necelou hodinu. Další víkend po náročných přesunech, nevyspání a obavách, jak tam, proboha, vůbec můžu vyběhnout, jsem se v závodě brzy po startu dostala „do zóny“, byla naprosto soustředěná, běh mě strašně bavil a dvouhodinový výběh na čtyřtisícovku mi přišel jako půlhodinový klusík. Seběh, kde se vyskytují i lana, žebříky a půlmetrové terénní schody, byl podstatně náročnější než cesta nahoru, asi pětkrát jsem si podvrtla kotník a dole měla zvukové halucinace, ale zaběhla jsem životní výkon, který by, podle mě odpovídal silničnímu maratonu pod hluboko pod 2:45. Ivana v Rotterdamu i Londýně předvedla, že není třeba na maraton naběhat milión kilometrů, spíš je třeba přípravu dobře poskládat, a to se jí podařilo. Odměnou pak bývá to, že se podaří ještě lepší výkon, než se člověk vůbec odváží doufat. Za heroické považuji to, že to zvládla i při zaměstnání ve škole. Na svých příkladech z Paderbornu a Kinabalu bych potvrdila, že většina běžců nepotřebuje dlouhodobě běhat šílené vytrvalostní objemy, ale spíše mít slušně zaběhnuté kratší závody a speciální vytrvalostní příprava je pak relativně krátkodobou záležitostí. V následující sezóně 2008 jsme s manažerem předvedli hrubou chybu, když jsme začátkem února zařadili maraton. Od půlky listopadu jsem sice běhala i 200km týdně, jenže před maratonem jsem těžko mohla v lednu zařadit svoji obvyklou všestrannou přípravu. Na maraton jsem navíc šla tempově nevyběhaná a málo odpočinutá, a čas 3:01 neodpovídal předchozí námaze. Mnohem větším problémem ale bylo to, že mi maraton znehodnotil zimní přípravu. Po něm jsem se logicky do půlky února zotavovala, a v březnu již byly na programu naší skupiny 4 mezinárodní závody od 15km do půlmaratonu. Jelikož jsem předtím neodvedla rychlostní ani tempovou přípravu, nešlo očekávat, že se samotným běháním dlouhých závodů zlepším. Počáteční objemy kolem 200 km týdně sice dávaly naději na to, abych později stabilizovala půlmaraton, řekněme, kolem hodiny šestnáct a desítku za i pod 35, ale to by tam muselo být dalších cca 4–6 týdnů všestranné a 6 týdnů tempové přípravy, což kvůli maratonu chybělo. To jsem si v tu dobu uvědomila a zvažovala alternativní plán, přerušit závodní šňůru, dotrénovat potřebné, a připravit se např. na vrchy nebo zkusit jít ještě víc do rychlosti, v létě vyzkoušet svoje možnosti na tratích 800m-stýpl a na podzim se vrátit k delším tratím. Bohužel jsem se neodvážila včas vyvázat ze závodní šňůry, zariskovala narychlování mezi závody, což se projevilo nejen propadem výkonnosti, ale bohužel i zraněním, které mělo za následek zpackanou sezónu. Doufám, že jsem svým příspěvkem dodala nějaké podněty do diskuse, „jak na ten maraton“ a „jak ne“. Každý běžec je individualita a ne každému sedne tatáž příprava, ale často lze vystopovat obecné vzorce. Ivana letos odvedla maratonskou přípravu na jedničku, tak nezbývá než se od ní poučit a popřát zdraví, zázemí, radost z běhání a třeba vyjde i to Rio;) Iva M.

No původně se mi k diskusi nechtělo připojovat, ale jsme k tomu tak trochu postrčeni.
Myslím, že Mulisák má nadlidská očekávání a trošku přeceňuje, uvažování a možnosti amatérských běžců. Odborný rozbor, který tak trochu Mulisák očekává, já prostě udělat neumím a pravda, ani nechci. Ivana Sekyrová je totiž především člověk, který není sestrojen z černých a bílých součástek. Je to člověk s obrovskou vůlí, který celý život svou atletiku dělá na amatérské úrovni. Zhruba ve 33 letech opustila svou amatérsky provozovanou a milovanou dráhovou atletiku a začala si opět pro radost pobíhat přírodou dlouhé tratě. Nakonec vedle role, ženy, matky a učitelky to její pobíhání stačilo na olympijskou účast, která se poštěstila dalším 30, vesměs profesionálním, atletům z této země. Ivana Sekyrová se OH zúčastnila jako amatérka a i po olympiádě amatérkou naštěstí (nebo naneštěstí?) zůstane. Od svého státu, který na OH reprezentovala, nedostala ani zlomek toho, co za svůj život do atletiky dala. Nedostala od svého státu ani profesionálního trenéra ani odbornou péči ani odborný výzkum, který by určil její potenciály a hranice. Ivana Sekyrová, jedna z 31 olympijských účastníků chybí i po olympiádě mezi 140 jmény atletů podporovaných státem prostřednictvím Ministerstva vnitra, Ministerstva obrany či Ministerstva školství. Z 31 olympioniků chybí pouze Ivana Sekyrová a Jan Kreisinger.
Nechme tedy Ivanu Sekyrovou dívkou, ženou, běžeckým nadšencem a amatérem, jako doposud a považujme ji s nadsázkou za zázrak doby, kde vrcholový sport již dávno překročil prahy byznysu a drsného podnikání. Ušetřme ji pitevního stolu a rozebrání na součástky bílé a černé, či správné a špatné. Myslím, že to stejně nikdo nedokáže ani sám u sebe. Milan Kalousek – kamarád, kamarád, kamarád a taky kousek trenér (ten horší)

>> Kalousek Milan, 31. 10. 2012 10:22:14

Dočkal jsem se reakce od toho nejpovolanějšího, bohužel nic podstatného ze sportovního hlediska neobsahovala. Nechápu vyslovenou nechuť k odbornému rozboru, který by měl pomoci dalšímu tréninku a zlepšování. Nezajímá mě hořekování nad absencí podpory z veřejných peněz, v podobné pozici jsou dobrovolně zástupy běžců na celém světě. Pro mě Ivana Sekyrová nadále zůstává tajemnou olympioničkou s obdivuhodným premiérovým maratónem za 2:34.

>> mulisak, 31. 10. 2012 14:14:23

keby som vedel ze Kalousek napise bol by som zalozil stavkovu kancelariu s tipovanim kolkokrat pouzije slovo amaterka a amaterske podmienky. snad sa tak aj prestavuju – ja som amater, amaterka.

jo a poukazovanie na nepodporu zvazu a narazky ze platte

zaujimavy rozbor treninkoveho systemu.

takze zaujemci o behanie : budte zenami matkami ucitelkami (to asi koli dlhycm castym prazdninam) a pobehujte si po lese

sakra jak sa Kresinger dostal na OH nie je ani zena , ani matka a ani ucitelka

>> rudo, 31. 10. 2012 21:47:09

tak asi stačí, že je amatér ?

>> MartiNo, 31. 10. 2012 21:50:28

a kto nie je ?

>> rudo, 31. 10. 2012 21:47:09

Já si na rozdíl od tebe vážím toho, že pan Kalousek napsal. Není to žádná jeho povinnost. I když nezodpověděl otázky. Tedy nezodpověděl přímo, hodně indicií se dá v textu, který zdánlivě míří jinam, najít.

>> marek27, 31. 10. 2012 23:34:13

suhlasim ze vela sa da vycitat medzi riadkami a aj z toho ako sa vyhol odpovediam

>> MartiNo, 31. 10. 2012 21:50:28

No já si třeba amatéra představuju trochu jinak, ale je věc názoru 

>> MartiNo, 31. 10. 2012 21:50:28

Pokud se nic nezměnilo, tak amatéra si taky představuji jinak… 

>> peca_p, 01. 11. 2012 09:20:47

Petre, kdyz uz jsi tady a padla otazka, jestli by Ivane pomohlo navysit objemy, jak jsi na tom ty? 

Pred casem se tu psalo, ze behas 120km tydne. Plati to porad a jaky je rozpyl mezi objemovym a zavodnim obdobim?

>> bedrich, 01. 11. 2012 07:18:03

>> peca_p, 01. 11. 2012 09:20:47

Nebylo to psáno nijak vážně natož ve smyslu definování amatéra, neberte si to tak 

Pokud se během neživý tak je to amatér

>> MRAZÍK, 01. 11. 2012 10:18:01

Kdo je „neživý“? Amatér? A profesionál je co? Nemrtvý?

>> peca_p, 01. 11. 2012 09:20:47

>> MRAZÍK, 01. 11. 2012 10:18:01

>> bedrich, 01. 11. 2012 07:18:03

AMATÉR (AMATEUR) – POCHÁZÍ Z FRANCOUZŠTINY A ZNAMENÁ: MÍT RÁD TU KTEROU OBLAST ČINNOSTI – TEDY PONĚKUD HANLIVÝ NÁDECH TOHOTO SLOVA V ČEŠTINĚ NENÍ VŮBEC NA MÍSTĚ!

Amatér – význam slova: neprofesionál, znalec oboru nebo činnosti bez profesionální přípravy, ochotník, sportovec, který neprovádí sportovní činnost jako své povolání

Domnívám se, že Milan jen nechce řešit šťouraly a chytráky, kteří berou za slovo, řeší blbosti, prognózují atd. Jak se říká, mlčeti zlato Nemyslím si, že osobák ze Kbel je maximum, protože ten závod šla z maratónského tréninku, trať nebyla úplná placka, v závěru zpomalila atd. Že mezi běžci nejsou prachy je obecná věc, na druhou stranu má Ivana jistě pár sponzorů či sympatizantů, kteří ji pomohou, ale to bychom se právě pouštěli na tenký led co je amatérismus a co nikoliv. Já tady plácnu že jako amatérský cyklista vrazím do sezóny 50litrů, natrénuji 800 hodin a x lidí mi řekne, že běhám/ jezdím „h…“ na to, co sportu dám. Já si zas říkám, že až na tom budu tak blbě, abych musel začít trénovat běh, tak začnu 

Já si třeba myslím, že pokud Ivana zaběhla první maraton ve čtyřiceti po půl roce speciálního tréninku za 2:34, musel by její potenciál kdysi být někde 2:20–25, možná je pro náš běh škoda, že se nezačala dlouhým tratím věnovat dřív, ale to je všechno kdyby, prostě se její běžecká kariéra vyvíjela tak se vyvíjela, a věřím že pokud bude zdravá může se dalších pár let zlepšovat a můžeme se těšit na parádní výkony. Přeju Ivče ať se ji daří nejen v běhání!:)