V srpnu 2011 patřila mezi skupinu začátečníků při běžeckém víkendu Běhej.com na Vysočině. Přestože měla tehdy za sebou již několik týdnů samostatného běžeckého tréninku, při společném výběhu nestačila hned od počátku tempu nejpomalejší skupiny. Vedoucí výběhu ji vrátil zpět. „Nezlobte se, jen stojíme a čekáme na vás. Zaběhejte si sama v blízkosti penzionu,“ zněla jí tenkrát tvrdě jeho slova.

„To poslání domů mě mrzelo, ale zasloužila jsem si to a na druhé straně mě nakoplo,“ vzpomíná dnes na tu situaci. Místo sebelítosti se zatvrdila, pustila se do dalšího tréninku a hned o týden později se postavila na start desítky při Nike Run Prague. Čas nebyl oslňující, ale trasu zvládla uběhnout.

Motiv k prvnímu výběhu našla již týdny předtím. „Na jaře mi můj na drogách závislý syn ukradl peníze. Nebylo to poprvé. Takže jsem to tentokrát nepřešla, ale skončila na policii, následně u soudu, pak u odvolacího soudu a skončilo to mírně – 300 hodinami veřejně prospěšných prací, protože jsem své obvinění neodvolala a trvala na potrestání a neudělala bych to ani teď,“ říká o situaci, která ji vedle přibývajících kil přivedla na běžecké trasy.

„Co jsem mohla dělat? Zblbnout z toho? Tak jsem jednoho dne v pět hodin ráno, aby mě nikdo neviděl, vyběhla nalačno systémem indiánský běh. Po sto metrech jsem málem omdlela a první dva kilometry urazila za dvacet minut,“ vrací se ke svému prvnímu výběhu. Pak to však začalo jít trochu lépe.

Po zmíněném závodě Nike Run Prague přišla další životní rána. Víťa ztratila zaměstnání, pozici referentky na studijním oddělení jedné z fakult ČVUT. „Udělala jsem prostě velkou chybu,“ hledá příčinu v sobě. Ztráta zaměstnání velmi ztížila její finanční situaci. Žije totiž sama bez manžela. Ten se o rodinu, včetně péče o syna, přestal zajímat.

Přesto, nebo právě proto, si tehdy stanovila další běžecký cíl – Hervis 1/2Maraton Praha 2012. Do cíle doběhla v čase dvě hodiny třicet minut. „Za ten čas se trochu stydím, ale jsem ráda, že jsem ten závod dokončila,“ hodnotí svůj první půlmaratonský zá­řez.

Vrhla se na spinning ve sportovním klubu Olgy Šípkové. Kila šla dolů, zároveň se zlepšila její psychika. Nakazila běžeckou euforií prostředí klubu a zlanařila další cvičenky ke štafetě v rámci květnového pražského maratonu. „Skvěle jsme si to všechny užily,“ usmívá se. Znovu závodila na desítce při letošní zářijové Mattoni Grand Prix Praha.

„Běh je fajn. Je pro mě útěkem od reality všedního dne, pomáhá a o tom to je,“ zamýšlí se nad rolí běhání ve svém současném životě.

„Teď jej však trochu flákám, chodím na dvanáctihodinové směny na záskoky do recepcí administrativních budov, nárazově uklízet, zkrátka co se naskytne,“ zmiňuje situaci, která ubírá z počtu jejích výběhů.

Přes tíživou situaci se od prosince zapojila do charitativního projektu Sportovní klub vozíčkářů. „Slíbila jsem, že pošlu za každý tréninkový kilometr korunu a za závodní pět korun. Nijak závratná částka to nebude, mám však vnitřní potřebu někomu pomoci, i když na tom sama nejsem nejlíp. Myslím si, že těm lidem to pomůže,“ vysvětluje své zapojení do charitativní akce.

„Snad dám jednou i celý maraton,“ vytyčuje si příští běžecký cíl. Možná k němu vede cesta prostřednictvím projektu Women’s Challenge, do nějž se jako jedna ze tří stovek vážných zájemkyň přihlásila. Již čtvrtým rokem jej organizuje na podporu běhu pro ženy pořadatel běžeckého seriálu RunCzech.com.

„Dostala jsem se do užšího výběru šestnácti dívek a žen. Mám radost. Snad to vyjde a v lednu budu mezi dvanácti vybranými finalistkami,“ uzavírá Víťa svůj dosavadní běžecký příběh.