Moskevský maraton aneb maraton v pytli

Ráno to vypadalo ještě přijatelně, ale úderem půl jedenácté začalo pršet. Ne mrholit, ale lít. Marně jsem čekala na jakýkoliv impuls od manžela, že nám to přece není zapotřebí. Nic. Tak jsem na sebe navlíkla pytel na odpadky a šla na start. V plastu jsem se nezahřívala sama, ale jako jedna z mála jsem v něm doběhla i do cíle. Jediným problémem bylo vždy rozhodčím ukázat číslo, což znamenalo vysoukat pytel, rozepnout bundu a napnout hruď.

Start byl trochu chaotický a nečekaný. Kolem 11,45 hod se běžci začali trousit ke startovní čáře. Nebyly zde žádné koridory, prostě jen nafouklá brána s nápisem. A tam jsme se všichni přískoky a poskoky zahřívali. K tomu nám vyhrávala živě vojenská kapela. Přesně minutu a půl před polednem se ozval výstřel. Oči, a to nejen naše, začaly pátrat po důvodu. Start.

Současně s maratonem se běžel i závod na 10 km, a tak první úsek byl víceméně boj o místo na silnici a pokud možno mimo kaluže. Na silnici se dalo udržet, mimo kaluže nikoliv. Během prvních 3 km jsem měla v botách potok.

Moskevský maraton se běží vesměs po rovině na nábřeží podél řeky. Kroužíte 3× velké kolo, a tak se případní fandové a doprovodný tým nemusí tolik stěhovat. Počasí však letos zahnalo spoustu fanoušků domů. Jeden, spíše jedna, mi však utkvěla v paměti. Paní, okolo 75 let, v kostýmku jako ze žurnálu a s nezbytným kloboukem, fandila, co jí síly stačily, z přístřešku autobusové zastávky. Byla úžasná.

A mé dojmy? Stálo to za to. I když pro někoho čas 4:06 není světový, já se v cíli cítila královsky. Zmáchaná a promáčená skrz na skrz, ale šťastná. Dá se říct, že v tempu mě držela myšlenka na teplou vanu a pocit, že když zastavím, zmrznu.

Po prvním maratonu mě bolely svaly. Při druhém jsem trpěla úpalem. Třetí odnesla kolena. Nevím, zda bolí námahou či ještě protestují po těch 4 hodinách ve studené vodě. Možná obojí. Každopádně se těším na další.

A ještě něco pro ty, co se rozhodnou běžet Moskevský maraton příště. Na webových stránkách jsem se dočetla, že máme doložit potvrzení lékaře, že jsme „zdrávi uběhnout tuto vzdálenost“. Pak také doložit pojištění platné na území Ruské Federace. Nic nebylo třeba. Ani pas k doložení jména či věku.

Maličkost nakonec: pane Domanský, stále je to maraton o vodě a chlebu. Jen nám tentokrát přidali teplý čaj a v cíli dostal každý bonboniéru a pár sladkostí.

Stránky moskevského maratonu