Šestého listopadu tomu bude přesně rok, kdy odešel Ivo Domanský, dobrá duše českého běhu. Znal téměř každého běžce, objížděl závody, povzbuzoval, popularizoval běh i v dobách, kdy byl na hony vzdálen dnešnímu „boomu“. Řadu let byl vydavatelem časopisu Maraton a tvůrcem tištěné termínovky běhů mimo dráhu.
Odkaz na článek

S láskou a s úctou

Vzpomínám na něj často. Schází mi jeho hlas na závodech. Zrovna včera v Motole by byl potřeba. Věděl o každé běžkyni a bežcovi několik informací a jeho moderování bylo velmi poutavé. Nikdo mu nemůže konkurovat.

>> hf, 04. 11. 2013 12:01:01

Přesně včera na Motole jsem si říkal, že loni to byl náš poslední společný běh.

V cílovém kopci jsem upažil a slétával šikmo na děti. Komentoval to : „Některých běžců se zmocňuje euforie“.

Já se s ním potkala a popovídala také naposledy před rokem v Motole a letos mi tam moc chyběl. A když jsem dobíhala osamocená na konci startovního pole, kromě blízkých přátel si mě nikdo nevšímal a moderátor vykládal, myslím, něco o tom, jak bude probíhat vyhlašování výsledků. To loni jsem to měla s nádherným trefným komentářem – a nezbylo mi než přidat ještě trochu, i když jsem si myslela, že už to nejde 

Vzpomínám na něj velice často, vždyť jsme se znali od roku 1969. Naposled nyní v sobotu ve Frýdku – Místku při Hornické desítce, kde měl vždy svoji židli u stolu a vybíral peníze na Termínovku. A já vždy s údivem pozoroval jak přichází běžci a on neomylně vypisuje jména na stvrzenku, aniž by se na ně dotazoval. Jeho znalosti a orientace v běžeckém prostředí byly až neskutečné. A to vše dokázal využít při komentování závodů, které bylo vždy perfektní.

Znala jsem ho od vidění ze 70.let z dálkových pochodů. A pak z AVC, jehož jsem též byla jeden čas členkou. Na Memoriálu Jardy Kopce, jehož byl spolupořadatelem běhaly kategorie nad 40let bez čísel, Ivo všechny znal a pamatoval si jména. Nám ještě loni na jaře pomáhal coby časoměřič na Jardově kopci

Někteří lidé jsou nenahraditelní a Ivo je jedním z nich… Co takhle klusnout ve středu v Krčáku a zavzpomínat? Nechystá „někdo“ „něco“?

>> Filip, 04. 11. 2013 20:04:41

Každý člověk je jedinečný a z určitého pohledu nenahraditelný.

Startovné na závodech – 50,– Kč, tištěná termínovka – 140,– Kč, běžecké boty – 2 500,– Kč, slyšet své jméno z úst Iva Domanského – K NEZAPLACENÍ! U mě osobně to trvalo 3 roky, ale ten pocit … Kdepak pan Domanský, na toho nedám dopustit. Jeho legendární „A termínovku už máš?“ mě prostě chybí 

Vzpomenu si na něj často, ale už žádný smutek. Jen úsměv. Jo a Petře, jak tedy vznikla ta Rohovládova Bělá?

>> mirekk, 05. 11. 2013 11:10:11 :)) – První písemný doklad o obci je z roku 1282. Týká se založení dřevěné kaple sv. Jiří, kterou nechali postavit majitelé tvrze Bukůvkové. Ti vlastnili tuto osadu ještě v 15. století. V roce 1375 bylo zboží Bukůvků rozděleno mezi pět sourozenců a Bělá připadla jednomu z nich – Rohovladovi. Původní název obce Bělá trval až do roku 1923, poté začal platit současný název Rohovládova Bělá.

Tohle nemám od Ivoše, ten mi tehdy „jen“ řekl, že Rohovlád bývalo ve středověku jméno. Někdy jsem nevěděl, co je pravda a co si vymyslel, ale vždy bylo jeho vyprávění zajímavé. Někdy kecal při jízdě autem tak dlouho, až se ukecal uprostřed věty do spánku. Takže to bylo třeba: „No a proto si myslím, že jsou dálkové pochody… hodně… dobrým tréninkem. Dá se z nich… dobře zaběhnout…chrrrrrr­.“ „Co se z nich dá dobře zaběhnout? "Chrrrrrrr.“ „Aha tak jo. Tak dobrou.“ Chybí mi, dědek jeden chytrej :)

Měl jsem tu čest jako mnoho běžců Ivoše poznat.

Obecně se tvrdí, že každý je nahraditelný. Co se týče aktivit Ivoše, tak je asi nahrazen. Ale velmi těžko při sběru termínů bude nahrazen jeho elán, optimismus, zapálení pro věc. Odchodem Ivoše se ztratila jedna velká studnice „historických a statistických“ vzpomínek na různé běhy, které dával k dobru na každém závodě kde se objevil. Zmizelo jedinečné podání zážitků. Zmizel i pan moderátor. Ten co měl v hlavě databázi běžců a dokázal z hlavy vydolovat na závodech informace o běžcích TOP kvality jako i hobby, veteránech, juniorech a ženách vůbec atd.

Na trati závodů nepatřil k té špičce dle výkonu, ale svojí houževnatostí a chutí byl tím vzorem pro spousty špičkových běžců. Nejednou jsme glosovali jeho přístup s Jirkou Šoptenkem, říkali si jakým vzorem nám je. Smutek mám v srdci. Jsem velice poctěn a rád, že jsem ho potkal, mohl s ním v závodech běžet a najít tak obrovskou běžeckou i lidskou inspiraci.

Díky Ivoši.

Navždy mi zůstane jeho „Koloc už je tady, můžeme to sbalit a vyrazit na vlak…“ v cíli Miřejovic 2010 a je mi líto, že už to nebude mít pokračování…

Iva jsem potkával hlavně na pražských bězích do kopce a tam ovlivnil i můj osobní život, seriál kopců totiž doporučil mé budoucí manželce:-). Když jsme časem na závody začali jezdit společně a po závodě čekali na vyhlášení či seděli v hospůdce, Ivo nezapomněl směrem k nám prohodit pár humorných vět. Teď v čase dušiček, kdy se modlíme za zemřelé, nezapomeneme ani my. Stále zůstáváš v našich vzpomínkách a věřím, že se jednou shledáme a budeme ti moct za všechno poděkovat.

Domaňáku, znám Tvý dobrý i Tvý špatný stránky. Tvé činnosti kolem běhů naštěstí úspěšně nahradili jiní, ale Tvý třeskutý hlášky a především Tebe samotného nahradit nejde. Vždyť víš;)

http://www.bezeckaskola.cz/…anskeho.html

někdy může mít drobnost dalekosáhlé důsledky. Třeba i v dobrém.

U zápisu mi chybělo 10Ká do startovného. Byl tam Ivo s prodejem „Běhej“ a dal mi svojí pětku. Slíbil jsem mu, že za to má u mě pivo.

Správně tušíte, že k tomu už nedošlo. Když jsem se přes rokem dozvěděl tu smutnou zprávu, první co mi blesklo hlavou, že jsem mu nesplatil dluh a budu ho u něj mít už navěky.

Já mu samozřejmě dlužím mnohem víc. Za to vše co pro běh udělal a já z toho těžil i pro jeho osobní povzbuzování na závodech nebo filozofující řeči v hospodě.

Nicméně díky tomu visícímu pivu si na něj vzpomenu po každém běhu. Výčitku z toho, že dluhy se mají platit včas, mi však přebíjí milá vzpomínka na něj jako energickou všudypřítomnou osobnost.

Vzpomínkového běhu se zúčastnila Gábina, Jana, Martin a já. Proběhli jsme se za lehkého deště setmělým Krčákem, na schodech altánu kousek od startu Velké kunratické zapáli svíčky, chvíli postáli a zavzpomínali. Těšíme se zase příští rok ve stejnou dobu a snad ve větším počtu.