S novým trenérem máš shodné příjmení. Proč ses rozhodla pro trénink s ním?

„S Pavlem trénuji zatím jen krátce, od listopadu loňského roku. Ale seznámili jsme se někdy v dubnu, byla jsem zraněná a pomohl mi sehnat dobrou fyzioterapeutku. Představil nás otec mého přítele, který mi o Pavlovi často vyprávěl. Proč jsem se pro něj rozhodla? Při našich setkání jsme si hodně povídali o trénování, technice, regeneraci a dalších věcech. Byla jsem nadšená z toho, jak mi dokázal odpovědět na všechny mé otázky, vysvětlit mi věci, které jsou pro mě důležité a proč. Vždycky jsem chtěla trénovat podle tepů. S bývalou trenérkou jsme takto netrénovali, i když jsem si kvůli tomu koupila sporttester. Chtěla jsem mít někoho, s kým bych mohla běhat úseky, mít volno, když bylo potřeba a ne jen o velkých prázdninách.“

Co si od této spolupráce slibuješ?

„Ráda bych se zúčastnila kvalitních evropských soutěží a ne jen těch v rámci České republiky. Chci poměřit síly s těmi nejlepšími a nabrat nové zkušenosti, které by se mi mohly hodit do dalších startů, chci se posouvat dál, vytvořit si nové osobní. Dříve mě trénovala Helena Kramářová, Naše spolupráce začala již na konci základní školy. Potom jsem s ní trénovala na sportovním gymnáziu v Pardubicích, kde pracuje jako trenérka dlouhých běhů. Pavel je můj třetí trenér. Do světa atletiky mě ještě předtím zasvětil pan Josef Tůma, který vede v Havlíčkově Brodě atletický klub. S běháním jsem začala na konci páté třídy.“

Výrazně ses zlepšila na desítce při loňských Běchovicích. Jaká cesta k takovému zlepšení vedla?

"Paradoxně mi pomohlo zranění. Měla jsem problémy s koleny, myslím, že pauza od běhání trvala dva a půl měsíce, potom jsem začala trochu poklusávat. Řekla bych, že tahle přestávka mi pomohla. Tělo si odpočinulo, a když jsem opět nabírala kilometry, měla jsem najednou více síly a odhodlání zaběhnout dobrý čas. Chtěla jsem všem soupeřkám ukázat, že jsem zpátky. S trenérkou jsme na kondici hodně zapracovaly na horách a potom to šlo samo. Při samotném závodě mě nejvíc nakopla představa, že bych mohla předběhnout Ivanu Sekyrovou. Je to skvělá závodnice, motivovala mě k vyššímu výkonu. Nakonec se mi podařilo být v cíli před ní.

Jaký je tvůj největší sportovní cíl pro rok 2014?

„Mám tři velké cíle, všechny jsou pro mne důležité, ale nechci je zmiňovat. Po minulých zkušenostech z loňského roku, kdy jsem své soupeřce omylem prozradila svůj největší sen, mi ho sama vyfoukla. Proto jsem se rozhodla jít si za svými sny a nechávat si je pro sebe, snad se na mě za to čtenáři nebudou zlobit.“

Prozraď alespoň, kterým tratím se hodláš věnovat v blízké budoucnosti?

„Chtěla bych se stále zlepšovat na distanci 1 500 metrů a na pětce, novou tratí pro mě ovšem bude desítka. Na tu bych se chtěla specializovat. Dříve to byl jen takový doplněk, zaběhnout si Běchovice, dát si jeden delší běh. Ale teď bych se této trati chtěla začít věnovat více. Velmi se mi líbí, chtěla bych si na desítce vyzkoušet, co ve mně je, i když se musím přiznat, že z toho mám trochu obavy. Budu-li chtít podat dobrý výkon, budu si muset umět správně rozvrhnout síly. Na tom ale s Pavlem Novákem zapracujeme.“

Máš nějaký velký sportovní sen?

„Myslím, že sen, který mám já, má asi každý správně zapálený sportovec. Jednou bych se chtěla dostat na olympiádu. Snad to není sen nereálný a já budu moci všem předvést, co ve mně opravdu je.“

Co tě baví nejvíce vedle atletiky?

„Když zrovna netrénuji a neučím se do školy, tak mě každý najde v kuchyni. Ráda vařím pro svoji rodinu. Asi to mám po taťkovi, je skvělý kuchař. Ze všeho nejraději peču dorty. Vždycky si vymyslím nějaký vlastní nápad na něj a ten potom vytvořím. Skvěle si u toho odpočinu, i když občas také pracují nervy, jestli se mi to povede. Vedle vaření ještě ráda hraji na klavír, na nějž jsem se jako malá učila. A potom čas strávený s mým přítelem. Toho je v sezoně málo, a proto vždycky něco podnikáme, když zrovna nezávodíme.“

Jak jsi na tom s tréninkovou disciplínou? Je něco, co musíš překonávat a nedělá ti to zrovna dobře?

„Co se tréninku týče, s bývalou trenérkou jsme po tréninku příliš neprováděli protahovací cvičení. Pavel Novák tomu naopak přikládá velký význam. Vím, že je to důležité. Proto se teď ke strečinku nutím více. Snad se za čas přestanu nutit a budu to dělat automaticky. Stejně je tomu s pitným režimem. Nejsem zvyklá přes den doplňovat tekutiny, to se také musím naučit. Co se mi již podařilo, to je regenerace po tréninku, jíž jsme se také dříve nezabývali. Jinak nic jiného mi problém nedělá. V tréninku se snažím být hodně pečlivá a dát do každého co nejvíce síly. Na delších tratích většinou přemýšlím o všem možném, při těch těžších se soustředím na výkon.“

Již před lety jsi zaujala výkony při Juniorském maratonu. Sportovní gymnázium Pardubice, které jsi reprezentovala, bývá pravidelným účastníkem finále, které se koná v rámci květnového maratonu v Praze. Váže tě k tomuto projektu nějaká vzpomínka?

„Na Juniorský maraton vzpomínám velmi ráda. Byl to vedle Velké Pardubické můj nejoblíbenější závod. Vždy jsem běžela sedmý úsek, tedy ten poslední holčičí, na němž hodně záleží. Věděla jsem, že do toho musím dát všechno. Nemám moc ráda týmové závody, ale tento je u mě výjimkou. Navíc lidé kolem trati mě vždycky tak nabudili, že jsem chtěla podat co nejlepší výkon.“

„Jen čekání na předávku bylo vždycky strašné. Ale dobré bylo to, že jsem mohla vidět a povzbuzovat ty nejlepší závodníky. Škoda, že se již na gymnázium nemohu vrátit, ráda bych tento závod zase běžela. Ovšem trošičku stresující byla cesta zpět do cíle z místa mé předávky. Jelikož jsme vždycky stáli na stupních vítězů, musela jsem se co nejrychleji dostat do cílového prostoru. Metro je pro mě cizí slovo a orientace v Praze také není můj kamarád, byly to tedy nervy, ale pokaždé jsem to naštěstí stihla.“