Svěřenkyně legendární Jarmily Kratochvílové těží z dlouholeté kvalitní přípravy. Má dokonalou sbírku titulů – z juniorského mistrovství světa, v seniorech z halové Evropy, halového světa i mistrovství světa na otevřené dráze. Kariéru však ukončila brzy vinou vleklých a opakujících se zranění.

Nyní je jí čtyřicet, stále žije doma v Čáslavi, učí tělocvik na gymnáziu a má devítiletého syna. A taky zase běhá. „Dlouho jsem neběhala, ale už mi to chybělo. Na květnový maraton jsem se připravila sama za tři měsíce, podle toho, co jsem kde odkoukala od vytrvalců,“ vzpomíná. A hned z toho byl velice slušný čas 3:33 (76. mezi ženami), který překvapil i jí samotnou.

„Chtěla jsem jít pět kilometrů na zahřátí, nepřepálit to. Začala jsem 5:02, pak zvolnila na 5:15, ale desítka už byla za 50 minut. Zrychlovala jsem, až na 37. kilometru mě začaly bolet kyčle, trošku jsem ztratila a nedosáhla pod tři a půl hodiny.“

Maratonský křest ji motivuje dál. „Jednou jsem jela Jizerskou 50 na běžkách, ale tam mě zklamali špatně připravenými tratěmi, tam už mě to neláká. Zato maraton, když budu zdravá a půjde to, šla bych znovu na 3:30, abych předběhla profesora Pirka, byl kousek přede mnou.“

Přes prázdniny má také více času na trénink. „Občas běhám s atlety i kiláky nebo osmistovky. „Kilometry nepočítám. Dřív jsem měla zapsaný každý uběhnutý metr v denících, teď už ne. Průměruju to – mám asi 50 km z pěti výběhů týdně.“

Jaký výkon si tedy plánuje na zářijovou desítku? „Na čtyřicet minut asi ještě nemám, ale třeba budu překvapená. Jsme v týmu se dvěma kamarády, takže bychom chtěli uspět jako družstvo. Vždycky mě bavily štafety nebo týmové závody.“ Před sebou má také soupeřku Evu Šebrlovou, kterou dokázala porazit na maratonu.

Znovu ji nastartovala také závodní atmosféra. „Na dráhu už nepatřím, tam mají být mladí, já už se jen se ráda dívám v televizi. Raději jdu běhat na silnici nebo do lesa. Cítím se dobře, když víc běhám. Když mě něco zabolí, klidně si dám dva dny pauzu, ne jako dřív. A při závodě? Nervozita taky přijde, ale příjemná a v cíli pak dobrý pocit z výkonu.“

Syn Petr hraje hokej, ale dokáže si poradit i s atletickým vícebojem a s mámou se občas proběhne. A táta, vojenský pilot, jim oběma fandí.