Šťastnou shodou okolností – lépe řečeno indispozicí kolegy vojáka, který byl vybrán pro funkci zdravotníka, aby zkolaboval při spatření prvního utrženého prstu – jsem se nestal písařem velitele praporu, nýbrž jsem se přestěhoval na ošetřovnu.

Mým velitelem byl útvarový lékař, který byl vojákem asi tak málo jako já. Když zjistil, že umím slušně psát na stroji a že rukou píšu čitelně, začal mi svěřovat veškerou administrativu. Výhodou bylo, že jsem měl minimum služeb na rotě a tak jsem se tam ve vlastním zájmu moc neobjevoval. 

Jednou se ovšem stalo, že při poplachu vyjel útvar beze mne, protože mě zapomněli probudit, ale kupodivu mi prošlo i toto narušení bojeschopnosti. Tak uplynulo tři čtvrtě roku a já dostal první opušťák. 

Normální kluci odjížděli v takovém případě za holkou nebo k rodičům, ale já byl z jiného těsta a rozhodl se využít tří dní volna ke krátkému pobytu doma a ke startu na svém prvním maratonu. Musím podotknout, že v roce 1961 v tehdejším Československu mohli v maratonském běhu startovat pouze závodníci starší 23 let! Tímto paragrafem pravidel jsme byli pověstní po celé Evropě. 

Pro svoji maratonskou premiéru jsem si vybral Valašský lesní maraton v Bystřici pod Hostýnem. Běželi jsme na velkém okruhu přes spoustu vesnic a vesniček, cíl byl opět v Bystřici na náměstí. Zvolil jsem jednoduchou taktiku: pokud to půjde, budu se držet Franty Macháčka, tehdy už více než padesátiletého, jednoho z mých pražských známých, který běhal za Jiskru Žižkov. Žádný cíl jsem si nekladl, počítal jsem s tím, že vzhledem k nepatrnému tréninku na vojně budu rád, když to doběhnu. 

O tom, že maraton nebyl v našich krajích nikdy moc populární, svědčí fakt, že se nás na startu sešlo jen 33. Běželi jsme s Františkem úplně poslední, až někde kolem dvacítky jsme začínali předbíhat ty, kteří to jako obvykle přehnali. 

Při tomto počtu běžců jsme běželi vždycky několik kilometrů, než se objevil další muž před námi. Někde kolem pětatřicítky mi Franta říká: „Ivo, jestli na to máš, tak běž dopředu, já už nemůžu zrychlit.“ Poděkoval jsem mu za vedení a vydal se stíhat další opozdilce. S časem 3:29:10 jsem byl docela spokojen a vracel se k útvaru. 

Tam ale bylo jako po pohřbu, protože zrovna v době mé nepřítomnosti si vojáci od nás z roty načerno vyrazili na korbě osmsetpětky na zábavu někam k Sázavě (náš útvar byl šoférský, asi jediný, kdo nikdy nezískal řidičák, jsem byl zase já). No a cestou nezkušený řidič auto nezvládl, spadli z mostu do řeky a dva to zaplatili životem. Kdoví, jestli bych tehdy nejel s nimi a kdoví, jak by to dopadlo. Děkoval jsem Pánubohu za ten maraton. 

V den, kdy postavili Berlínskou zeď (13. srpna 1961) jsem šel své první Poděbrady, tehdy nejslavnější chodeckou padesátku v Evropě. Za vedra a bez speciálního tréninku jsem je dal za 5:26:57 hod. S tímto časem bych měl dnes za sebou na PIM maratonu stovku běžců… Inu, časy se mění. 

Vojna se po berlínské krizi, kdy proti sobě stály americké a sovětské tanky v berlínských ulicích na dohled, trochu přiostřila a ze štábu Varšavské smlouvy přišel rozkaz, že se náš pražský útvar musí rozdělit pro případ války na dvě části. Ta, která měla zabezpečovat špičky naší armády v poli, se přestěhovala do Jinců na Příbramsku a s touto částí jsem přes prosby a námitky hlavního lékaře odešel do terénu „bojovat“ i já. Představte si, že docela dobrovolně. Na ošetřovně nebylo špatně, ale času na trénink bylo málo a upřímně řečeno, neustálé vyvařování stříkaček, vyplňování nekonečných papírů a kontroly kuchařů v kuchyni mne už přestávaly bavit. 

(Pokračování)