Já byl v týmu Slavie VŠ B vlastně dvojka, talent Tomáš Tomášek mě předcházel, kdy chtěl, a tak třeba v Českých Budějovicích proti tamnímu Slavoji jsem zase uzavíral pole časem 56:42,6.

Na velkých závodech jsem ale nevyhrával. Když už jsme u té chůze, tak jsem se pokusil poprvé o 50 km na dráze (125 kol), ale nikomu z vás to neradím opakovat. Ani já na to tenkrát ještě neměl a když mi rozhodčí hlásili „ještě 57 kol“, mávl jsem rukou a šel pod sprchy smýt prach a škváru stadionu Tankisty Praha (dnešní stadion Přátelství na Strahově).

V následujícím roce jsem poprvé okusil další sport a to orientační běh. Tehdy se ještě běhalo na zelených dvoubarevných mapách v měřítku 1:25000, kontrol bylo méně než dnes, a to na výraznějších terénních tvarech, protože ty mapy byly staré a nepřesné. Ale už tenkrát se na orienťácích scházela výborná parta. Já jsem sice ze začátku dost přebíhal kontroly (jako všichni, kdo jsou lepší běžci než mapaři), ale v tehdejší konkurenci jsem se tak docela neztratil. Dokonce jsem si ještě v tomtéž roce vyběhl třetí a pak i druhou výkonnostní třídu.

V oněch letech jsem se opravdu více než běhu věnoval závodní chůzi v kombinaci s dálkovými pochody většinou na 100 km, ale i kratšími. Některé stovky jsem skoro celé běhal, jiné chodil turisticky (zvláště, když se na startu objevila nějaká osamělá squaw, a to bývalo tehdy dost často), tak jsem se hned nezištně nabídl coby doprovod.

Díky bodům, které jsem pro Slavii VŠ získal ve II. lize jako chodec, mě vybrali do dalšího zájezdu na západ, v tomto případě spíš na sever. Přes tehdejší NDR a Balt jsme se přesunuli k několika závodům v jižním Švédsku.

Zažili jsme tam mnoho pěkných chvilek díky sexuálně uvolněným švédským děvčatům, která už tehdy byla zvyklá spíše lovit než být lovena. Ve švédském městě Värnamo jsem ale také poprvé v životě zažil atmosféru letního skandinávského mítinku, kde hlavní jsou běhy na střední tratě. Kolem dráhy stálo v ochozech několik tisíc diváků a řeknu vám, že atletice rozuměli. Úroveň skvělá, já byl na tu trojku s časem 10:11,2 min. daleko poslední…

Za propašovaný alkohol platili Švédové královsky, jen jsme to nesměli prodávat mladistvým, za to prý byl kriminál natvrdo.

Cítil jsem, že jsem běžecky skoro na dně a po návratu jsem začal ostře trénovat v Kladně, kde jsem pracoval, i na Strahově, kam jsem třikrýt týdně dojížděl. Projevilo se to už koncem srpna, kdy jsem v Malém svrateckém maratonu ve Víru doběhl na pátém místě v čase 2:08:31. 

Ten závod se běží zrovna tuto sobotu, takže kdo tam budete, můžete si to se mnou rozdat přes propast 41 let, třeba budete lepší než tenkrát já na těch 32 km.

Jednoho dne mi volali kamarádi chodci z Olomouce, že se podařilo zorganizovat velký chodecký zájezd na 100 km ve Švýcarsku na trati Olivona – Luganu v italsky mluvícím kantonu Ticino, kterému Němci říkají Tessin. No řekněte, kdo by nebral… Problémy s doložkami jsme díky obligátnímu „modráku“ (povolení z ÚV ČSTV) neměli a tak jsme v říjnu vyrazili přes Rakousko do Švýcarska, pochopitelně opět vlakem.

Italští Švýcaři mi v porovnání s těmi německými připadají o hodně otevřenější a o něco méně skrbličtí. V Luganu jsme se měli dobře jak co do stravy,tak i co do ubytování. Stovka se šla v neděli ráno od 6 hodin, ještě byla tma, takže styl v prvních 25 km ani nešel moc kontrolovat. To se ví, že jsem se přizpůsobil obecnému trendu. 

Pokud si na to ještě vzpomínám, šlo se přes města Biascu a Bellinzonu, pak jsme odbočili směrem na mondénní Locarno, kde byla obrátka a po rovině se šlapalo až asi na 77. kilometr, kde začalo 6 km dlouhé stoupání na Mt. Ceneri. Z vrcholu to už byl jen sešup na promenádu v Luganu, kde byl za hojné divácké účasti cíl. 

Nevím, jak na to trénovali další Češi (šlo nás asi osm), ale já jsem dodnes přesvědčen, že k mému 6. místu mi dopomohly ty turistické stovky. Zkrátka, nepřekopnout začátek a když přijde únava a smrtka, nedat se. Kdo vydržel šlapat 12 hodin v našich terénech, ten vydrží totéž na silnici.

V cíli mi naměřili 10:53:41,4 hod. a jako cenu dali u nás tehdy nevídané „potápěčské“ vodotěsné hodinky. Dovedete si představit, jak jsem je pyšně zapisoval do celního prohlášení pro naše celníky, protože jsme měli glejt, že se jedná o sportovní trofej a ty se jaksi propouštěly bez námitek a cla.
V Luganu jsem se díky své – i když nijak zvláštní – angličtině také domluvil s trojkou chodců z Velké Británie, že je pozveme příštím roce na závod Praha – Poděbrady.

Jak to dopadlo a jaký byl ten osudový rok 1968, zase příště.