Už jen z tribuny: Všechno jednou končí
Rozloučili jsme se na startu nejdelšího chodeckého
závodu světa. Jak to dopadlo? Pro mne dost neslavně. Já měl tenkrát
natrénováno přesně na prvních 24 hodin a ty jsem také dokončil na
14. místě. Jenže pak následovala první povinná přestávka v Toulu
(174 km) a po ní jsem se už nevzpamatoval.
Úplně mi ztuhly svaly a nedokázal jsem je už rozhýbat. Po několika hodinách marné sbahy jsem to vzdal.
Když to dnes hodnotím s odstupem téměř 40 let, vidím, že to nemohlo dopadnout jinak, ale tenkrát jsem na tom byl psychicky hodně špatně. Sotva mne tehdy utěšovalo, že přesně tak dopadl dávno přede mnou (v roce 1937) náš předválečný olympionik, chodec Jaroslav Štork – Žofka, který po úspěšném startu na OH v Berlíně (4. místo na 50 km) dostal od Francouzů pozvání na závod Strassbourg – Paříž a také skončil předčasně.
Po návratu z Francie mne členové tehdejší maratonské komise při atletickém svazu přesvědčili, abych převzal časopis Maraton, který redigoval do té doby Jan Čámský, jemuž to už pracovní povinnosti nadále nedovolovaly.
Walter se pak na penzi odstěhoval do Žebráku a založil tam také dodnes existující vytrvalostní běh Žebrácká pětadvacítka (nyní se běhá jako Memoriál Waltera Bednáře).
Pro zajímavost, za Maraton od začátku běžci platili a předplatné v době, kdy jsem přebíral redakci, bylo 40 Kčs. Termínovka ze 70. let byla proti té dnešní podstatně hubenější, nabízela přibližně 200 startovních příležitostí – a to v celém tehdejším Československu. Počet výtisků se pomalu zvyšoval, až dosáhl maxima 1800 kusů v roce 1989. Pokud vás to zajímá, vím o několika předplatitelích, kteří časopis odebírají od doby jeho vzniku, jedním z nich je pokladník našeho AVC Praha Jarda Klimepra.
Také jsme občas museli odrážet pokusy o likvidaci časopisu i komise různými horlivci, kteří – jak je to u nás obvyklé – toho sami moc neudělali, ale nepřáli si, aby se práce dařila někomu jinému. Komise přežila celou dobu socialismu, když v 80. letech byla konečně uznána jako součást tzv. „masovky“ a atletický svaz byl nakonec rád, že se mohl na ČSTV pochlubit, jak se pěkně stará o „buďfiťáky“, zatímco další svazy tuto složku teprve dlouho po atletech budovaly. A tak jsem se postupně stával z atleta funkcionářem a redaktorem, i když jsem stále aktivně běhal, startoval na dálkových pochodech a chodeckých závodech.
Letos (po 47 letech) časopis, který v průběhu let změnil název na Běhy mimo dráhu – Maraton, v klasické podobě skončí. Hlavním důvodem není nezájem čtenářů, ale prostý fakt, že v současnosti naleznete asi 95% výsledků běžeckých závodů na některém internetovém serveru.
(Konec)
Komentáře (Celkem 3)
Hauken 25.09.2008 19:31:32
Přimlouvám se za pokračování Tvého pohledu, Ivo, nejen na běžecké
dění, ale i na dobu a její ironii a absurditu, zkrátka proč
nepokračovat…a to až do současnosti, vždyť pořád se něco děje…
Miloš Kmuníček
administrator 03.04.2010 13:32:35
Rozloučili jsme se na startu nejdelšího chodeckého
závodu světa. Jak to dopadlo? Pro mne dost neslavně. Já měl tenkrát
natrénováno přesně na prvních 24 hodin a ty jsem také dokončil na
14. místě. Jenže pak následovala první povinná přestávka v Toulu
(174 km) a po ní jsem se už nevzpamatoval.
Odkaz na článek
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.