Asi se zeptáte: jak to bylo s možností vycestovat v polovině 60. let minulého století?
Právě Maďarsko bylo od zníměného roku 1964 první zemí, kam se dalo cestovat individuálně, o několik let později se nám otevřely další lidově demokratické státy (Rumunsko, Bulharsko) a posléze i NDR.

Do Polska se ale dlouho nemohlo jinak než na pozvání, podobně do SSSR. Lidé až na pár výjimek neměli cestovní pasy, ty se vystavovaly výhradně pro cesty na západ. Kdo chtěl vycestovat alespoň do těch lido-demo, musel si zažádat o tak zvanou cestovní přílohu k občanskému průkazu. To byl takový růžový papírek, který vám při každém přechodu hranic svědomitě orazítkovali.

Nemůžeme se divit, že lidi (a taky maratonci) byli na cestování pořádně nažhavení a tak byl autobus plný do posledního místa. 

Po celodenní dosti náročné jízdě jsme dorazili do cíle v Szegedu a ubytovali se v místním zemědělském učilišti. To bylo v sobotu a v neděli se již běžel ten maraton, ovšem až večer od 19 hodin, takže bylo jasné, že budeme běhat potmě. To byl vlastně experiment, aby se běžci vyhnuli úmornému vedru, které tehdy panovalo. 

Zajímavé je, že o podobnou věc se v témže roce pokusily i Košice, kde se také tři týdny po Szegedu běžel Mezinárodní maraton míru poprvé a naposledy ve svých dějinách pozdě večer. 

Ještě při startu bylo přes 30°C. Dusno, jaké je u nás jednou za tři roky. Asfaltová silnice sálala žárem, kdo opomenul pořádně se u občerstvovaček zavodnit, byl ztracen. Běželi jsme po úplné rovině z centra Szegedu na obrátku v obci Seszk a stejnou cestou zpět. Horko bylo velké, ale snad ještě nepříjemnější byl děsný smrad, který jsme cítili před touto obcí (a pak pochopitelně na zpáteční cestě zase), neboť silnice vedla přímo kolem velkokapacitního vepřína a jak známo, prasátko voní pouze ve formě vepřového. 

Začátek byl dost rychlý, asi jsem přece jen trochu podlehl atmosféře mezinárodního závodu a šel nad své poměry. Po 30. km to už bylo spíš o vůli, plánovaný útok na osobák se nekonal, ale časem 3:15:54,8 jsem byl 47. z 91 mužů na startu. 

Z této doby jsou i mé osobní rekordy na 1500m a 3000m na dráze. Trojku jsem dal za 9:36,0 při Velké ceně Prostějova a po návratu ze Szegedu jsem zřejmě rychlost neztratil, protože v neděli 2. srpna 1964 jsem na tamní škváře běžel 1500m za 4:33,2. Čas není tak důležitý jako spíše to, že jsem byl – spolu se svojí tehejší přítelkyní Helenou – svědkem prvního světového rekordu Ludvíka Daňka v hodu diskem. Hlavním závodem v Turnově byl totiž právě ten disk a my běželi jen rámcový závod. 

Po závodě jsem šel vyklusat mimo stadion a požádal Helenu, aby udělala nějaké fotky. Ona byla poblíž jediná, která fotila, takže doteď vlastním zřejmě unikátní snímek. Než umřu, tak ho věnuju turnovským atletům, pokud budou chtít. 

Experiment s nočními maratony se jednoznačně neosvědčil, to prokázaly Košice téhož roku v srpnu. Maratonci si stěžovali, že musí podvědomě běžet optrně, když nevědí, kam šlapou a proto byly časy pomalé. Tak se zase od té novinky rychle ustoupilo. 

Zlepšení svého nejlepšího času v maratonu jsem se ale dočkal, i když až koncem srpna při Ratibořickém maratonu v Úpici. Ten startoval před radnicí a běželo se nejdřív směrem na Trutnov, pak zpátky do Úpice, po silnici dál do Havlovic a potom kolem Havlovického rybníka Babiččiným údolím až do České Skalice, kde byla na náměstí obrátka a stejnou cestou jsme běželi zpátky, jen jsme na začátku Úpice uhnuli na stadion Sparty, kde byla tehdy ještě atletická dráha. Stopky se u mne zastavily po 2:52:52,4 hod. a byl jsem tímto časem dvacátý ze 70 startujících. Z toho jasně vyplývá, že úroveň našeho maratonu byla tenkrát o dost vyšší než je dnes. 

Jak jsem už v tomto seriálu napsal, byl jsem členem oddílu atletiky Lokomotiva Kladno, ale chůzi jsem na hostování stále chodil za ligovou Slavii VŠ Praha (předchůdce nynějšího USK Praha). Na podzim 1964 jsem poprvé šel desítku chůze pod 50 minut a to v Třebíči při závodě Okolo Máchova jezírka – přesně to bylo 49:35 min. V té době jsem trénoval asi nejvíc v životě. 

Zimu 1964–1965 jsem zvládl bez nemocí a zranění a v lednu 1965 jsem si zapsal do tréninkových plánů nejvyšší kvantum naběhaných a nachozeným kilometrů. Bylo jich přesně 601. Jestli mi tato tréninková píle, kterou jsem jindy nevynikal, k něčemu významnému pomohla, se dozvíte v příštím pokračování. 

Pokud bystě mě chtěli následovat, uvedu na závěr dnešního povídání výsek ze zimního tréninku v lednu 1965: 

PO: volno

ÚT: ráno v Kladně 8 km volný klus (po 5 min./km) Odpoledne v Praze: volný souvislý běh ze Strahova do Hvězdy, tam dva okruhy po 4 km a zpět na Strahov 14 km 

ST: ráno 10 km volně v Kladně odpoledne: 10 km za 41:30 min. na Sletišti v Kladně 

ČT: odpoledne v Praze fartlek v mírně členitém terénu 18 km 

PÁ: odpoledne chůze volně 15 km za 1:40 min. 

SO: ráno v Kladně 8 km klus (až do 5:45/km), odpoledne v Kladně souvislý volný běh 90 minut (cca 18 km) 

NE: dopoledne volný souvislý běh (v tempu jako v SO) 22 km 

Vše včetně rozklusání a výklusů cca 140 km běh, 15 km chůze. Všimněte si zejména, že v lednu jsem nikdy neběhal úseky, pouze tzv. „obecku“, tedy obecnou vytrvalost v tempu pomalějším než bylo tempo maratonu v sezoně, ale zato jsem se pokoušel o co nejvyšší kilometráž.

(pokračování)

Fotografie z archívu Iva Domanského