Když jsem poprvé zaslechl o Lago di Garda maratonu a podíval se na jejich „lákací video“, byl jsem hned přesvědčen, že to chci běžet.

DŮVĚŘUJ ALE PROVĚŘUJ.
Na webových stránkách maratonu najdete vedle registrace i formulář o zdravotní způsobilosti běžet maraton (Health form). Formulace v jednotlivých kolonkách formuláře vypadají moc pěkně:
Já Dr. (jméno a příjmení) narozen (město, kraj) dne (ddmmrrrr) s praxí v (kompletní adresa) a telefonním číslem prohlašuji na mou plnou zodpovědnost a s vědomím následků falešného prohlášení že (běžec) na základě sportovní fyzické zkoušky provedené dne (datum) je zdráv a schopen zúčastnit se maratonu v souladu s platnými zákony.

Jako dobrý vtip mi dnes připadá, jak jsem si nechával tento formulář potvrdit mým lékařem. Jaké bylo překvapení při vyzvedávání tašky s čipem a startovním číslem, když Italové tenhle papír nechtěli. Až při setkání s dalšími Čechy jsem se dozvěděl, že tenhle zdravotní formulář platí jen pro Italy. Údajně to bylo někde na jejich stránkách i napsáno. Já bohužel uvěřil prvotní ústní informaci, že bez tohoto potvrzeného formuláře mi nevydají čip a nepustí mě na trať. Takhle jsem „naočkoval“ i pár dalších běžců.

Z KOPCE
Lake Garda Marathon není dle mého názoru trať na lámání rekordů. Je to vidět i na časech prvních „chrtů“, kteří tady nedosahují časů jako na jiných maratonech.
Profil tratě jsem nikde na webových stránkách nenašel (asi jsem nehledal dost důsledně). Bláhově jsem si myslel, že se to celé odehraje na vrstevnici kolem jezera. Bohužel ne.
Někteří jedinci, kteří si na Gardě zaběhli osobáček, ve své euforii (ze srdce jim ji přeji) nevidí skutečnost normálně, ale růžovými maratonskými brýlemi. Dokonce jsou schopni tvrdit, že je to pořád z kopce (viz Jitka na videu od Jaromíra ). Nevěřte jim!!! Pokusím se trať popsat mým pohledem.

Startuje se v Limone Sul Garda na silnici několik desítek metrů nad hladinou jezera. Zhruba devět kilometrů vede trasa s jedním mírným poklesem prakticky po vrstevnici. Desátý kilometr je ten, který vás svede až k hladině jezera do městečka Riva del Garda. Vběhnete do města, užijete si i masáže nohou na cca čtyřicetimetrovém betonovém plácku (v němž jsou pěkně velké oblázky), užijete si několika pěkných úzkých uliček a už „uháníte“ po nábřeží.

Po chvíli odbočíte od vody směrem k vzdáleným horským masivům. Silnice a silničky mezi vinicemi vás zavedou až do Arca, kde se trať láme a začnete se vracet po cyklistické stezce podél říčky zpět k jezeru. Na trase mimo Lago di Garda z Riva přes Arco až do Torbole (cca 17 km) počítejte s mírným převýšením, které jsem nejvíce vnímal na krátkém seběhu zpět k hladině Gardy v Torbole. I když se velká část trati z Riva do Torbole odehrává na relativně úzkých chodnících, uličkách a stezkách, nebyl nikde žádný problém s místem. Startovní pole je již dostatečně roztažené.

Při výběhu z Torbole (máte za sebou cca 27 km) začala pro mne ta pravá část Lake Garda Marathonu. Žádný běh po vrstevnici. Až do 41. km s desítkami kilometrů v nohách mně to připadalo jako střídání rovinek a mírných stoupání. Poslední kilometr v cílovém městečku Malcesine se sbíhá na výšku několika metrů nad úrovní hladiny Lago di Garda a po rovince do cíle.

TUNELY
Nejvíc si jich užijete na prvních zhruba 9 kilometrech. Ty delší měří i přes jeden kilometr, krátké třeba i jen desítky metrů. Některé z nich jsou otevřené směrem k jezeru. Takže těm, kteří chtějí při běhu navíc vychutnávat krásu jezera, nic nebrání. Nikoho, kdo by se kochal pohledem, jsem ale neviděl. Tady měli všichni ještě plno sil a snažili se závodit. Jestli jsem dobře počítal, těch dlouhých bylo devět a těch krátkých asi deset. Na druhé straně jezera se dá mluvit prakticky jen o dvou delších tunelech a několika kratších. V jednom relativně krátkém tunelu (neosvětlený a byl vidět konec) jsem zažil, jak může být tunel nepříjemný. Při vběhnutí z plného slunečního světla do tmy s protisvětlem z druhého konce tunelu se mi udělaly mžitky před očima. Docela mě to nepříjemně překvapilo a lekl jsem se, co se se mnou děje. Naštěstí to byl jen chvilkový nepříjemný pocit.

VÍTR
Garda je rájem surfařů a tak musíte počítat s alternativou, že vám do běhu může „kecat“ i vítr. Surfaři už mají vypozorováno, jak bude foukat. Když je jasno, vane vítr dopoledne směrem od Rivy na jezero. Což je přesně proti běžcům. Kolem poledne se zmírní a pak se zase otáčí zpět. Pokud nejste „chrti“, kteří to zvládnou do 2,5 hodiny, tak jej ucítíte proti sobě i na druhé straně Gardy. Pokud je zataženo, nedochází ke správnému prohřívání vzduchových vrstev a vítr téměř nefouká. My měli smůlu, že foukal proti nám, ale zároveň štěstí (jasná obloha nastala později), že foukal jen mírně (surfaři si stěžovali, že jim foukal málo). Vítr napomohl ke zkrášlení pohledu na hladinu jezera při výběhu z Torbole. Hladina Gardy byla plná barevných surfařských plachet.

ZÁCHODKY
Na startu ani na celé trase se nesetkáte s klasickými TOI-TOI jako na většině závodů. Na startu si to odbydete na několika nášlapných záchodcích na pláži u Maraton expa nebo na záchodcích v okolních restauracích. Až se divím, že to všichni na těch pár záchodcích stihli. Pro ty se střevními problémy to muselo být obtížné po celé trase kolem jezera, kde jsou jen tunely a silnice se skalnatým okolím. V oblasti mezi Rivou a Arcem probíháte pár vinicemi, kde spousta běžících lidiček pomohla místním vinařům s hnojením.

NÁRAMEK
Při vyzvednutí čipu a čísla obdržíte také umělohmotný náramek. Ten si zacvaknete na ruku. Náramek slouží jako vstupenka do různých muzeí, hradů, na trajekt a ještě nějaké atrakce popsané v přiloženém letáčku. U trajektu nestačí pouhý náramek. U trajektové pokladny si musíte vyzvednout lístek a na trajekt můžete vstoupit teprve po procvaknutí lístku důležitým průvodčím na můstku.

Pozor na náramek i po doběhu! Nestrhávejte jej! Potřebujete se trajektem přepravit zpět do Limone Sul Garda a musíte se prokázat pouze neporušeným náramkem na ruce. Z ruky jde sundat jen poškozením a to vám neuznají. To by nebyli Češi, aby na to nevyzráli. Stačí náramek zacvaknout tak, aby z ruky nespadl, ale šel přitom sundat při stažení dlaně. Tímto způsobem pomohl zkušený český běžec Tomáš kolegovi, kterého po maratonu s medailí na krku ale s porušeným náramkem nechtěli pustit na trajekt.

OBČERSTVENÍ
Lze hodnotit jako standard. Jen banány se objevily až na 15. kilometru. Takže ti hladoví musí počítat s tím, že si na první kilometry musí nést svůj energetický doping.

DOPRAVA TAŠEK
s osobními věcmi na převlečení. Ne příliš dobře zvládnuté. V Maraton expu přistaví dva kamiony, do nichž vám podle čísla uloží vaši igelitovou tašku. Nikde nebylo upozornění, do kdy se tašky přijímají. Start maratonu je v 9:30. A protože kamiony jedou do cíle po stejné trase jako běžci, musí vyjet před běžci. V 8:50 už byli Italové u kamionů nervózní a na pozdě příchozí už byli nepříjemní. Nevím, jak to například vyřešili dva černí běžci, které jsem zahlédl, jak nesou své tašky do expa již po odjezdu kamionů.

Ještě horší to bylo s vydáváním tašek v cíli. Z náměstíčka v cíli musíte se musíte s bolavýma nohama vyškrábat po cestičkách a schodech na kopeček ke kostelu, kde jsou tašky vydávány v zadních dveřích kamionu. Nevím, jak na tom byli ostatn,í ale já měl smůlu, že v době mého „přílezu“ byl u kamionů obrovský chumel lidí. Pokud nemáte dostatek drzosti a ostrých loktů, je to na delší dobu. Já rezignoval a rozhodl se čekat, až to opadne. Naštěstí bylo teplo a čekání se dalo přežít. Nedovedu si představit, jak by to vypadalo, kdyby bylo chladno a deštivo.

ATMOSFÉRA
Na trase podél jezera nemůžete očekávat žádné velké povzbuzující davy. To je nevýhoda oproti městským maratonům. Je to dáno hlavně tím, že běžíte z velké části po jediné uzavřené dvouproudé silnici, která je z jedné strany ohraničená skálou a z druhé jezerem. Navíc část vede v tunelech. Výrazně lepší bylo fandění v městečcích, kterými probíháte. Mě se moc líbili černí bubeníci v úzké uličce v Arcu. Přesto mi povzbuzování „davů“ připadalo jako slabší odvar. Více se mi líbí městské maratony s bouřlivou atmosférou. Navíc jsem asi zhýčkán výbornou atmosférou v Linci.

HOUBIČKY
Ve startovní tašce dostanete i molitanovou houbičku. Nejprve jsem nechápal a nechtěl věřit, že bych si ji měl nést celých 42 km sebou. Ale je to tak. Pár jedinců s houbičkami jsem v cíli viděl. Nikde na trati nenajdete nádoby s předem namočenými houbičkami. Svoji houbičku na otření potu si musíte sami namočit v nádobách na stolech na trati (první se objeví až po 10. kilometru).

Přes spoustu výhrad musím tento maraton hodnotit jako pěkný. Běží se v krásném prostředí, které na jiných městských maratonech není (dá-li se tento jako městský nazvat). Doporučuji všem, kdo tam pojedou, ať si naplánují trochu více času, a krásné prostředí si vychutnají před i po maratonu.

Pro tuto oblast je prý také typické víno (viz zmínka o vinicích). Tuto informaci jsem se dozvěděl až dodatečně po návratu domů. Takže jsem místní, prý dobré, víno nepřivezl.

Poznámka redakce: V cíli maratonu bylo klasifikováno 1430 běžců a běžkyň. Vítězem kategorie mužů byl Philemon Serem Kipketer z Keni (2:25:56), vítězkou ženské kategorie se stala Italka Monica Carlin (2:46:35). Závod běželo 44 českých závodníků, z nich si nejlépe vedli Pavel Štryncl (33. mezi muži a 36. celkově v čase 2:55:46) a Simona Koščová, která se umístila v kategorii žen na pěkném osmém místě (3:15:18).

Web maratonu

Výsledky závodu