Nedávali jsme si velké šance, že nám ve Venice vyhoví, ale s jistou dávkou drzosti (můj PB byl 2:28:47 a Aldův 2:32) jsme napsali prosebný dopis o možnost startu a noclehu. Top runners koordinátor Adriano kupodivu odpověděl, že nás zve a dává nám k tomu vysněné ubytování v oficiálním hotelu s plnou penzí.

Tentokrát jsme se rozhodli pro jistější způsob dopravy, auto. Ani to ale nebylo úplně jednoduché. Už rok bojuji s bolestí nedoléčené nohy, která mě omezuje v řízení. Alda neřídí vůbec, a tak má touha po zlepšení osobáku zpočátku vypadala dost bledě. Naštěstí jsem jako řidiče a současně dalšího bojovníka přemluvil brněnského ironmana Michala Urbánka.

Mezitím jsme si ve výsledcích přečetli, že v Amstru byly opět naprosto ideální podmínky. Dvanáct stupňů, azuro, bezvětří a snad polovina startovního pole si zaběhla osobáky. Já se však těšil, že si užiji závod ve společnosti černých gazel a jejich vodiče. Na stránkách inzerovali, že letos poběží dvojnásobná vítězka závodu a pokusí se atakovat traťový rekord (ten byl lehce nad 2:27). Bude to nádhera běžet do půlmaratonu s vodičem ve velké skupině, navíc na naprosto ideální trati.

Po bezproblémové cestě směr Benátky (z Brna 750 km) jsme se ubytovali ve čtyřhvězdičkovém luxusu a vyrazili na předstartovní meeting. Tam mám Adriano lámanou angličtinou oznámil, že letos premiérově po 23 letech poběží elite women o 8 minut dříve než zbytek startovního pole, navíc k tomu do 25. km se dvěma vodiči v tempu 3:30/km. Jo, to bylo přesně moje stanovené tempo. No nic, smířil jsem se s tím, že tentokrát bude rozhodovat moje hlava v boji se sólo během. Po PIM mi o tom psal i můj běžecký guru Pavel Novák. Hlava v maratonu dělá prostě divy.

Závod:
Start mužů je v 9:30 (ženy 9:22) v malém městečku 25 km od Benátek. Šest tisíc pět set účastníků tam plynule převeze několik desítek autobusů MHD, kupodivu vše relativně bez problémů. My letos máme tu výhodu, že pozvaným  je přistaven bus přímo před hotel, je mu přidělen policejní doprovod a se zapnutým majákem k místu startu řidič přímo letí. Zázemí elity a místa startovní linie odděluje malá říčka, přes kterou nás za ovací běžců převáží nákladní škuner.

Po startovním výstřelu a prvním kilometru za 3:22 zůstávám na 30. místě naprosto osamocen. Naštěstí na čtvrtém kilometru ke mně doletí místní běžec, co si jen tak bez čísla, zato s maximální diváckou podporou pokouší zaběhnout osobák na 10 km. Po uběhnutí této mety v čase 34:25 ze závodu odstupuje a já se nadechuji k sóloběhu vstříc bájnému městu. Na metě půlmaratonu (1:13:20) jsem sám na stále neměnném 28. místě. Před sebou nikoho nevidím, dozadu se neotáčím a soustředím se jen na svoje ustálené tempo 3:30/km.

Do poloviny je trať naprosto ideální. Běží se podél kanálu, naprostá rovina, v každé vesničce fandící diváci a k tomu zatažená obloha, 15 stupňů a bezvětří. Po náběhu na předměstí Benátek (Mestre od 22 km) se pozvolna začíná obloha vyjasňovat a teplota se s pražícím sluncem dostává na 20 stupňů. Náročnost tohoto maratonu začíná od 29. km, kdy se nabíhá do malebného prostoru parku (zde je umístěno i expo).

Dva kopečky rozhazují stanovené tempo a začíná pozvolný náběh na to pravé maratonské peklíčko. To pro mě, jako u většiny závodníků, začíná na 35. kilometru. Ten je uprostřed čtyři km dlouhého mostu. Na konci mostu je 150 m dlouhý kopeček a náběh do Benátek. Trať vede podél moře v odlehlém přístavu. Od 39. kilometru začíná to, co dělá z doposud běžného maratonu kultovní zážitek. Na posledních 2,5 km je 14 mostků, běží se po kamenné dlažbě. Na posledním kilometru je opět skvělá divácká kulisa, fandí všichni a z plna hrdla.

Já dobíhám v osobáku za 2:27:35 na 15. místě, Alda Borek těsně za PB po výborném výkonu za 2:33:30. Michal ironman si prošel peklem. V polovině závodu mu vypadly solné tablety a tak si u deseti posledních mostků vždy zastavil a předváděl ukázkový strečink. Čas 2:54 byl za této situace pro něj úspěchem. Tento maraton má jednu výhodu, kterou ocení většina bojovníků s tříhodinovým limitem. Je zde přidělen vodič i na čas 2:50 (doběhl za 2:48).

Byla to pravděpodobně moje poslední účast v tomto maratonu. Organizace i celkové zázemí je na špičkové úrovni, ale pořadatelé prostě v posledních 3 km trať asi nenarovnají a díky tomu je boj s osobními rekordy často marný. I když nikdy neříkej nikdy. Ono sledovat, jak se Keňánci před závodem cpou masem a zeleninou, a ten jejich šestkovej rozklus před startem prostě dodává motivaci.