Při studiu a hodnocení minulé i „včerejší“ historie tréninkových metod běžců zjišťujeme, že převratnými a revolučními metodami tvořícími mezníky „dějin běhu“, byly zejména školy finská, německá, australská, novozélandská a potažmo i česká. Samozřejmě bych nechtěl upírat význam a vliv americké, ruské, francouzské, anglické a jiným školám, ale pokud bych chtěl „utopit“ přehled běžeckých metod ve výčtu podrobností, mohu pokračovat řadou zajímavých údajů a informací, které však charakterizují více běžecké osobnosti, než vlastní metody. 

Navíc tyto informace se již vymykají pojmu „škola“, protože tréninky se tvoří, upravují a „šijí“ speciálně na míru pro daného jedince, sportovce, běžce. Míry pak „šije“ tým odborníků a expertů, ale zase podle obecných principů, nám již známých „škol“, doplněných o trochu nového koření a hodně pepře. Jinými slovy, co běžec, to nová „škola“… 

Od 60. let se však na atletickém nebi začíná zatahovat a od 70. let je běžecké nebe pouze ebenově mahagonové. Začalo to bosým maratoncem Abebe Bikilou, pak Kipchoge Keinem, Henry Ronem, Sammym Kipketerem, Saidem Aouitou a pokračuje Paulem Tergatem, Hichamem El Guerroujem, Haile Gebrselassiem a zkrátka v běžeckém světě kralují na dlouhých i středních tratích sportovci z jiné planety – Afričané. 

Jejich hegemonii občas sice narušila nějaká ta kometa, jako byli jen namátkou mílaři z Velké Británie – Sebastian Coe, Steve Ovett, Steve Cram, aj., ale bylo jich málo. Do tzv. „africké školy“ se dají zahrnout Etiopané, Keňané, Alžířané, Maročané, ale i kluci z přilehlé pevniny – Evropy, kteří jsou blíž k nám jen geograficky, ne geneticky, a jsou to Španělé, Portugalci a na druhé straně také pár „přespolních“ ze Saudské Arábie. 

Co je však zajímavé a trochu i paradoxem, tuto „planetu“ abnormálně geneticky, fyziologicky i anatomicky predisponovaných běžců „mimozemšťanů“ objevili Evropané, mezi kterými nechyběli nizozemští „mořeplavci“, ale ani američtí „byznysmeni“ v čele s Ernestem Van Aackem, Bengtem Saltinem, Bobby Kennedym, Kimem Macdonaldem a dalšími. 

Než ale začnu shrnutím tréninkových metod, přeci jenom je tu nepřehlédnutelný, nám obyčejným smrtelníkům zcela neznámý motivační vztah k běhu, a to je opravdový běh o život. O lepší život a bytí. Ale co by i normální člověk neudělal, když se pro běh narodil a ten běh se mu tak líbí? Kdo by pak nechtěl mít a trénovat takového běžce, který zaběhne „jen tak a s prstem v nose“ kilometr za 2:30?

Nechme úvah, pojďme k faktům. Dlouho byly všechny informace i tréninkové metody utajovány. Dnes jsou k mání a ejhle, podstatou tréninků jsou nám již známé metody – dlouhé volné běhy, stříďáky i fartleky, ale až po hodně dlouhé době tvrdé intervaly zaměřené na speciální tempo vybrané závodní tratě.

Rozdíly v běhu, a zvláště v tempu tu však znát jsou. Pokud pominu základní fyziologický aspekt predispozice pro vytrvalostní zátěž, tak také věda pokročila a běh afrických běžců se podřizuje tempu – ale pozor, vše v pásmu AEO (aerobní) a těsně pod individuální hranicí ANEO (anaerobní). 

Tajemství jest odhaleno – začnete volným během a pomalu stupňujete tak, že až po cca 1 hodině dosáhnete na spodní hranici pásma ANEO a následně pokračujete další cca 1 hodinku v tomto režimu. Nesmíte překročit ANEO!

Pásma AEO i ANEO jsou stanovena velmi přesně z koncentrace laktátů v krvi, ne již pomocí tepové frekvence. Vše se podřizuje akceptovatelné hranici laktátů, protože ve vyšší koncentraci se inhibují metabolické i anabolické procesy v těle běžce a pak se vyšší tempa běhu stávají neudržitelnými. Vlastní tréninky se řídí pocity běžce přírody, který tu hranici AEO/ANEO spolehlivě vnímá a registruje. 

I kdybych byl hodně opatrný, tak při odhadu tempa, kterým mohou ti kluci běhat, to bude tak 5 min/km. Výsledkem je běh v délce cca 24 km. K tomu lehký ranní běh na rozdýchání a probuzení v délce cca 10 km a jste celkem na cca 35 km za 1 den. V týdnu je asi 20 obdobných tréninkových jednotek, při dvou a tří fázovém režimu. To jste na objemu 250 až 300 km týdně a navíc v nadmořských výškách kolem 2 000 m, kde je nižší koncentrace kyslíku. 

A pak Vám nesmí být více jak 15–18 let, aby si Vás po 3–5leté opatrné a výživné přípravě, nějaký promotér nebo manažer vybral s sebou do Evropy. Zde Vám pak naordinují takový intervalový „nářez“, který když vydržíte, tak potom můžete běžet třeba poslední kilometr na desítce za 2:27 a ještě se budete smát… a tu desítku už ani jinak neumíte, jen něco kolem 26–27min. 

Je mnoho cest, které k cíli nevedou, ale která je ta, co k cíli vede? A ještě pozor, vyšlapané cesty prý již nikam nevedou …

S pozdravem a přáním hezkých běžeckých snů atlet veterán, 

Franta Holý

Řadě skvělých světových běžců se seriál věnoval jen okrajově. Rádi bychom se k nim a jejich tréninkovým metodám vrátili podrobněji. Zajímá nás váš názor na možné pokračování seriálu.