I když bude Paule Radcliffové teprve 39 let, lze o ní říct, že je vytrvalkyní ze staré školy. Začínala na krosových závodech (je mistryní světa i Evropy), pak se prosadila na dráze (je mistryní Evropy a vicemistryní světa) a krátce před třicítkou se začala věnovat silničním závodům. Tak se to dříve dělávalo. Dnes už je naopak ve světové špičce obvyklé, že šampioni jdou po skončení juniorských let rovnou na silnici.

Paulu od dětství trápilo astma a chudokrevnost, přesto si za svůj sport vybrala běh. Jistě i díky příkladu otce, nadšeného rekreačního maratonce.

Učitelé o ní nemohli říct, že měla talentu na rozdávání. Když šla ve dvanácti letech na svůj první závod, skončila na 299. místě ze šesti stovek žaček. Ale zato měla velkou vůli. Za rok už na tom samém závodě byla čtvrtá. A za dalších pět let jela na své první mistrovství světa.

Z dráhy na silnici

Na olympiádě se poprvé objevila v roce 1996. Bylo jí dvaadvacet let a v běhu na 5000 m skončila pátá. Asi netušila, že tento výsledek ve své kariéře už příliš nevylepší… V Sydney o čtyři roky později zaběhla na desítce osobní rekord 30:26,97 a ač dlouho udávala tempo, v cíli byla čtvrtá. Výsledek ji zklamal, jako vicemistryně světa doufala ve výraznější úspěch.

Chuť si po pár týdnech spravila při půlmaratonu ve Velacruz – a hned se stala světovou šampionkou. Bylo jasné, že její budoucnost leží spíše na silnici než na dráze.

K maratonskému debutu si vybrala Londýn 2002. A hned při první účasti na královské trati z toho byl čas 2:18:55, a tedy nejlepší výkon historie v čistě ženském závodě. Na podzim přidala světový rekord v Chicagu (2:17:18) a další rok na jaře ho opět v Londýně vylepšila na metu, jež platí dosud (2:15:25).

V případě Radcliffové nejsou čísla nikdy nudná. Tak ještě několik: z prvních sedmi maratonů jich šest vyhrála, z toho pět v historických maximech.

Aténské zklamání

Její chvíle chvil měla přijít na olympijských hrách v Aténách v roce 2004. Byla jednoznačnou favoritkou a ještě do 36. kilometru se zdálo, že na vysněné zlato může dosáhnout. Pak se ovšem zastavila – a už se nerozběhla. Pro Velkou Británii to byl šok. „Poor Paula!“ psaly zděšeně noviny.

Jak později prozradila, přestal jí fungovat žaludek. Krátce před olympiádou si totiž způsobila zranění, léčila ho protizánětlivými tabletami a ty rozhodily její zažívání. O pět dnů později ještě zkusila štěstí na desítce, ani tam závod nedokončila. Už na to neměla především psychicky.

Atény pro ní byly velkou ránou. Přesto ještě na podzim dokázala vyhrát maraton v New Yorku a v následujícím roce se stala v Helsinkách mistryní světa.

Pak začala více myslet na rodinu. Byla provdána za svého kouče Garyho Lougha a v lednu 2007, po těžkém, dlouhotrvajícím porodu, se jim narodila dcera Isla.

Kolotoč zranění

Snažila se brzy vrátit na silnici, ale comeback uspěchala a výsledkem byla únavová zlomenina. A zranění přibývalo: kyčel, holeň, prst… Přibývalo také vynechaných závodů a různě dlouhých přestávek.

Nevyšla jí ani čtvrtá olympijská výzva. V Pekingu se na trati potýkala s křečemi a doběhla až na 23. místě. Na jiném závodě by dávno vzdala, ale nechtěla mít na druhé olympiádě u svého jména potřetí zkratku DNF.

Na podzim 2008, jak bylo jejím zvykem, si zahojila duši vítězstvím v New Yorku. A to byl vlastně její poslední velký výsledek. Zase přišel kolotoč zdravotních problémů a také jeden příjemnější důvod k pauze, narození syna Raphaela v září 2010.

Paula znovu sebrala síly k dalšímu návratu, byla to však už spíše křeč. Loni se představila na maratonu v Berlíně a skončila třetí. „Jsem trochu zklamaná,“ pronesla v cíli. Neuspokojilo ji umístění ani čas 2:23:46, byť se jím kvalifikovala do Londýna. Další ránu dostala letos na jaře při půlmaratonu ve Vídni – výkon 1:12:03 naznačil, že na své páté olympiádě tentokrát k favoritkám řazena nebude.

Loučení?

Bookmakeři na její vítězství vypsali kurs 12:1. Ale ani nemuseli…

V neděli, po dlouhém váhání a konzultacích s lékaři, oznámila, že na start nenastoupí. Diagnóza: osteoartróza levé nohy, jež ji trápí několik let. S bolestmi kloubů ji nepomohl ani pobyt u specialistů v Německu, kteří měli v péči také Usaina Bolta. Možná kdyby se olympiáda konala o dva měsíce dříve… „Když mi řekli, že nemůžu startovat doma v Londýně, brečela jsem jako nikdy v životě,“ svěřila se.

Pravděpodobně je to konec její profesionální kariéry. Sama několikrát zdůrazňovala, že bude běhat stále, prostě jen pro radost z pohybu, ale na to, aby se udržela v absolutní formě a dlouhodobém zdraví, už asi nemá ve svém věku sílu.

Velká běžkyně a velká smolařka, která vyhrála osm špičkových maratonů a kupu dalších závodů, ale v její vitríně není jediná olympijská medaile.

„Můj sport je nádherný a přináší mi spoustu radosti a zábavy. Jeho stinnou stránkou bohužel je, že může tolikrát zlomit vaše srdce i duši,“ prohlásila v neděli.

Na rozloučenou?