Mítink světových rekordmanů: Jak jsem viděl světový rekord přímo na ploše

Jen jsem litoval, že hodně míst v hale zůstalo volných, možná, že lístky mohly být o něco levnější, nebo se měly lépe distribuovat volné vstupenky, je to určitě poučení pro příště.
Lahůdkou byl mítink i pro příznivce běhů, podařilo se zajistit výbornou konkurenci běžců a byly ohlášeny i 3 pokusy o světový rekord, z nichž podle mě byl reálný ale jen ten poslední, v běhu žen na 2 míle.

Já sám jsem byl na tomto mítinku ve funkci rozhodčího běžeckých disciplín od 400 m výše, měl jsem tedy možnost být v bezprostředním kontaktu se závodníky přímo na ploše a to byl opravdový zážitek. Bylo také moc dobré, že na ploše mohli být i další mladí atleti ve funkci členů technické čety, pro ty to byla výborná škola.

Hned první běh na 800 m byl skvělý, vždyť zde startovali první dva z posledních OH v Pekingu. Díky výbornému vodiči – našemu čtvrtkaři Jiráňovi, který rozběhl prvních 400 m za 51 sekund, se podařilo vytvořit vítěznému Ismailovi nejlepší halový světový výkon roku.

V tomto závodě, kdy se běží celá první zatáčka v drahách, jsem ale vůbec nepochopil počínání Španěla Reiny, který byl zřejmě znechucen tím, že musel sdílet čtvrtou dráhu s naším běžcem Holušou, tuto dráhu již v polovině zatáčky opustil a seběhl do dráhy třetí, což pochopitelně znamenalo po závodě diskvalifikaci. Jím podaný protest byl proto naprosto zbytečný. Náš talent Holuša mě ale také zklamal, věřil jsem, že se mu podaří splnit limit pro halové mistrovství Evropy v Turíně, ale letos v hale mu to neběhá zdaleka tak dobře jako v loňském roce (asi má natrénováno až příliš) a navíc mu chyběla i bojovnost a závěr vypustil. Přitom na limit určitě měl.

Následující běh na 5 km byl rovněž velkým zážitkem, i když neběžel žádný Evropan a tím méně některý z našich běžců, což dokládá opravdu hlubokou krizi dlouhých běhů nejen u nás ale i v celé Evropě, kdy chybí chuť měřit se s africkými běžci. Pokus o světový rekord vzal za své sice již po prvním kilometru, který se běžel těsně pod 2:40, přesto jsme viděli vynikající výkony v závodě, který se v hale až tak moc neběhá.

Následoval závod na 1000 metrů, kde bohužel ostatní, zejména v úseku mezi 400–600 m, nenavázali na tempo našeho vodiče Svobody (mezičasy 25.5 as 52.0). Přesto i zde jsme viděli vynikající výkony.

Vrcholem byl ale pro všechny až závěrečný závod žen na 2 míle, kde ten očekávaný světový rekord konečně padl. Defarová běžela opravdu skvěle, prakticky úplně rovnoměrně a vlastní rekord na této málo běhané trati překonala o 4 vteřiny. Pro představu jen uvádím, že tento výkon odpovídá času 8:30 na 3 km a to již není daleko od světového rekordu na této tradiční halové trati. V této disciplíně, v níž startovalo jen sedm závodnic, jsme měli i své zastoupení, ale pro Marcelu Lustigovou, která je spíše mílařkou (má splněný limit pro Halové mistrovství Evropy v disciplíně 1500 m), a která neměla v závodě soupeřku odpovídající výkonnosti, bylo moc těžké běžet sama na posledním místě a raději po necelých 2 km odstoupila.

Pevně věřím, že tato akce bude v Praze příští rok znovu, a že cestu do haly si najde už více příznivců běhů, ten zážitek opravdu stojí za to. Úspěch tohoto mítinku by mohl pomoci i případné kandidatuře Prahy na halové mistrovství Evropy nebo světa. Je škoda, že tento krásný povrch se opět složí do skladu a zaběhat si na něm zase budeme moci, až někdo zaplatí jeho další postavení.

Web závodu

Výsledky jednotlivých disciplín