Caroline Kwambai: Začala jsem běhat, abych letěla letadlem

Víme, že máte tři děti, bydlíte všichni v Keni?
Ano, bydlíme. Veškerý čas trávím ve své domovské zemi.

Běhají vaše děti rády?
Velice rády. Moje nejstarší dvanáctiletá dcera měla ve škole závody a říkala: "Mami, běžela jsem jako ty!“

Běhá u vás v rodině ještě někdo?
Ano, moje sestra. Zatím tvrdě trénuje a myslím, že příští rok by se mohla dostat na nějaký evropský závod.

Běh je vaše jediná profese?
Ne, v Keni pracuji jako voják a běhám.

Co děláte jako voják? Pokud to není tajemství?
(smích) Ne, není, pracuji v kanceláři.

Pracujete na plný úvazek v armádě?
Ne, pouze na poloviční. Zbytek času věnuji běžecké přípravě.

Je to obvyklé pracovat v armádě a trénovat?
Ano, většina běžců pracuje částečně v armádě, námořnictvu nebo u policie. Je zde sportovní klub, v němž máme zázemí a máme čas trénovat. Máme zde dvakrát do roka závody.

Váš manžel také pracuje v armádě?
Ano, je policista.

Byl to odjakživa váš sen běhat? Zkoušela jste i jiné sporty?
Ne, nezkoušela. Chtěla jsem jen běhat, běh miluji.

Snila jste o tom být světovým šampiónem?
Můj velký sen byl letět letadlem. Věděla jsem, že tvrdým tréninkem se tomuto snu můžu přiblížit, tak jsem běhala. Snila jsem o zlaté medaili, snila o rekordech, protože jsem věděla, že to mě může přiblížit k naplnění snu. Snila jsem o tom, že pojedu někam daleko, ne tam, kam dojedete autem.

Kdy jste začala běhat a proč?
Začala jsem běhat v roce 1990, když mi bylo čtrnáct let. Běhala jsem ráda, přecházela jsem  v tu dobu na střední vojenskou školu. Jsem voják. V roce 1994 jsem se vdala, běhala jsem ještě rok a potom měla pauzu v letech 1996 – 1998. Pak jsem začala znovu s přípravou. Běh mě moc bavil, je to mé hobby a v roce 2000 jsem začala pořádně trénovat. O rok později jsem běžela první silniční závody v Evropě, 10 km a půlmaraton, v roce 2003 jsem si zaběhla osobní rekord na 5 km (15:56.30 – Hengelo) a v Amsterdamu jsem si v tomtéž roce zaběhla i osobní rekord na maratonské trati (2:28:47).

Vaše pauza trvala pouze, když jste byla těhotná?
Ano, to jsem neběhala.

Za jak dlouho po narození posledního dítěte jste se vrátila do běžeckých bot?
Když bylo mé nejmladší dceři pět měsíců, začala jsem opět běhat, a když jí byl jeden rok, už jsem závodila v Evropě.

Běhala jste, když jste byla těhotná?
Ne, vůbec, to jsem zcela přestala.

Je běh v Keni nejpopulárnějším sportem?
Ano, dá se to tak říci. Hodně lidí běhá. Dá se říct, že je jeden z nejpopulárnějších sportů spolu s fotbalem.

Běhá v Keni hodně lidí kondičně?
Tolik jako v Evropě ne. Evropský životní styl je jiný.

Jak se vybírají talenty? Máte atletické oddíly?
Hodně dětí se vybírá už na základních školách, kde se při všestranném sportování poznají talenty. Ty se potom vybírají do atletické přípravy.

Jak často závodíte? Je přece dost časově a fyzicky náročné cestovat z domovské Keni?
Vybírám si čtyři až pět závodů ročně.

Závody si vybíráte sama nebo spolu s manažerkou?
Vybírám si sama. Volím rychlé tratě, rychlé závody.

Po kolikáté jste v Praze? Líbí se vám Praha?
Počtvrté. Praha je opravdu krásná. Procestovala jsem hodně částí světa, Asii, Ameriku, ale Praha je jedinečná, je to moje oblíbené město. Když jsem říkala dceři, že jedu závodit do Prahy, ptala se: "Opět?“ "Ano, opět, Prahu mám velice ráda.“

Máte vůbec čas se projít, vyrazit si na nákupy?
Ano. Pokud počasí bude aspoň trochu příznivé, odpoledne musím jít nakoupit nějaké dárky dětem. Trička, hračky, tašky.

Něco speciálního? Třeba české sklo nebo pivo? Tedy nemyslíme pro děti.
(smích) Ano, sklo asi ano.

Máte ráda pivo?
Ne, pivo nepiju.

Jíte něco speciálního poslední den před závodem?
Běžně jím keňskou stravu, kterou mám velmi ráda a která mi v Evropě chybí. Nemám žádnou speciální stravu nebo dietu.

Byl teplotní rozdíl po příjezdu do Prahy hodně velký?
Ano. V Keni je momentálně kolem 25°C, příjemné teplo. V Praze je hrozná zima.

Nakolik vnímáte teplotu na startu?
Zimu cítím, ale nepřipouštím si ji. Kdekoliv závodím, je většinou chladněji než v Keni, nejen v Praze mrzne (smích), já se ale musím soustředit na závod, na výkon. Nic jiného.

Uvědomujete si atmosféru okolí? Vnímáte v době závodu okolí, fandící lidi, ulice, domy, panorama?
To je složité. Během závodu se snažím být maximálně soustředěná, nemám čas rozhlížet se kolem sebe. Dívám se pouze na jedno místo před sebe na zem a poslouchám fandění. Nevnímám nic od startu do cíle, soustředím se.

Takže se musíte projít, abyste věděla kudy v den závodu poběžíte?
(smích) Ano, to bych měla. Vím, že start je blízko hotelu. (Caroline bydlela společně s ostatními elitními atlety v hote­lu Hilton, blízko Obecního domu).

Je Hervis 1/2Maraton Praha vaším prvním letošním závodem?
Ano. Další mě čekají příští měsíc v Itálii. Na konci sezóny bych chtěla zaběhnout nějaký maraton, možná v září nebo v říjnu. Jinak maratony moc ráda neběhám, cítím se dlouho unavená, tak proto na konci sezóny.

Který sen je váš následující?
Chtěla bych vyhrát nějaký velký maraton. Třeba v Londýně, v New Yorku nebo v Bostonu. Dřív než skončím s během, chtěla bych vyhrát jeden z takovýchto závodů. Nebo také vyhrát maraton na Olympijských hrách v Londýně.

Hodně štěstí.
Děkuji, budu ho potřebovat, protože kvalifikace je jedna věc, může se nás kvalifikovat i patnáct, ale pouze omezený počet závodníků z jedné země může reprezentovat. A v Keni je nás opravdu ve špičce hodně.

Co máte v plánu dělat až skončíte se závodní kariérou?
Chtěla bych trénovat v tréninkovém táboře, to by mě bavilo. Trénovat děti.

Můžete začít s vlastními dětmi.
(smích) Ano, to by bylo dobré.

Respektují vaše rady? Některé děti nerady poslouchají rodiče…
Zatím ano (smích).

Za rozhovor děkují Tereza Rozehnalová a Jitka Narovcová.

Vizitka Caroline Kwambai na stránkách IAAF